V souvislosti s opakujícími se katastrofami, při nichž se ve Středozemním moři utopily tisíce lidí snažících se na přeplněných lodích dostat do Evropy, se v posledních týdnech rozvířila diskuse o uprchlících a o vztahu EU a jednotlivých členských států k nim. Přečtěte si překlad staršího textu, který původně vyšel v časopise Strassen aus Zucker, vydávaném radikálně-levicovou skupinou TOP B3rlin.
Do země přicestují v touze po lepším životě. Nemají zájem naučit se místní jazyk, dávají přednost pobytu mezi svými a žijí v paralelní společnosti svých vlastních klubů a asociací. Nechtějí pracovat a stejně mají pocit, že si zaslouží všechno, po čem zatouží. A je jich pořád víc a víc, bez výhledu na konec jejich přílivu. Samozřejmě máme na mysli německé důchodce ve Španělsku a Turecku! Spousta lidí bude tohle chování kritizovat s odkazem na to, že „jiné kultury“ je třeba respektovat, a že je věcí „zdravého rozumu“ nezneužívat práva na pohostinnost.
Tento příklad ukazuje spoustu věcí, které jsou špatně, když dojde na debaty o „cizincích“ a „našincích“. Nechci respektovat „kulturu“ nebo nějaké „právo na pohostinnost“ – chci respektovat lidské bytosti a jejich potřeby, pročež je nutné úplně překonat kategorie typu „my“ a „oni“. Samozřejmě, namyšlení němečtí turisté jsou otravní – ale ne kvůli jejich ignorování určité kultury nebo země, ale protože se chovají odmítavě či dokonce rasisticky vůči jiným lidským bytostem. Tohle je také důvod, proč při příští debatě o uprchlících, která – zase jednou – skončí prohlášením typu „my je sem prostě všechny pustit nemůžeme“, budu žádat vysvětlení, kdo jsou to ti „my“?!? Proč by lidé shodou okolností vlastnící jiný pas měli mít menší právo žít v nějaké zemi? Obecně řečeno, nenechám si od nikoho namlouvat, že lidské bytosti mohou být „zbytečné“ nebo „ilegální“. Dalším obvyklým argumentem je, že „my“ nejsme žádnou „sociálkou pro celou planetu“, což je přesně důvod, proč si také musíme promluvit o příčinách migrace.
Každý uprchlík je politickým uprchlíkem
Existuje obecná shoda v debatách o uprchlické politice, že lidem, prchajícím z politických důvodů, by měl být umožněn vstup, ale že ekonomické důvody se nepočítají. I když teď pomineme fakt, že ani političtí uprchlíci nejsou zrovna vítáni s otevřenou náručí, tohle dělení je čirým nesmyslem. Aktivisté za práva uprchlíků již dlouho argumentují, že každý důvod pro opuštění domácí země je politický. Pokud lidé prchají, protože již nemají žádné příležitosti, protože konkurence globálního trhu zdevastovala jejich region, pak je to přeci politická otázka. Více než to, jde zde o přímé souvislost s jednáním průmyslových zemí. Uprchlíci bojující za svá práva poukazují na toto spojení heslem: „Jsme zde, protože ničíte naše země!“
Na myšlence, že „my“ jsme „sociálkou celé planety“, tak není ani zbla pravdy. Potřeba uprchnout je způsobena neúprosnou konkurencí mezi státy: bohaté státy mohou být vítězi globální hospodářské soutěže, jen pokud jsou v ní také poražení. Lidé prchají z mnoha důvodů. Ale úspěch podniků umístěných v bohatých státech je možný jen za cenu toho, že některé země se prostě nestanou světovými šampiony v exportu. Někdo přece nakonec musí kupovat všechny ty výrobky mizerné kvality. Například tzv. Hartz IV, legislativa přijatá v Německu v roce 2003, systematicky zvyšuje chudobu a snižuje mzdy. To vedlo ke zvýšení cen zboží vyrobeného v zemích, které nepřijali tak extrémní škrty. Toto snížení konkurenceschopnosti přispělo k ekonomické krizi jihoevropských zemí, protože jejich výrobky již nikdo nekupoval. No, a když tedy tamní obyvatelé hledali příležitost v Německu, byli ponechání bez jakékoliv sociální podpory a to i navzdory jejich pasům obyvatel EU. Řečeno bez obalu – že se nějaké místo může stát ekonomicky „konkurenceschopným“, znamená také, že lidé dost možná budou muset v důsledku prchnout někam jinam.
Někteří jsou si rovnější?
Existují zákony a postkoloniální omezení, která umožňují odmítnout uprchlíky pokoušející se o vstup do jiné země. Jakkoliv je to kruté, EU a Evropská hraniční stráž Frontex většinou vraždí v tichosti: 18 673 lidí, jejichž jména jsou neznámá, zemřelo na hranicích mezi roky 1988 a 2012. Skutečné číslo je pravděpodobně mnohem vyšší. Pro srovnání, zde jsou čísla z jiného pásma smrti: mezi 136 a 245 mrtvými. Tolik lidí zemřelo při pokusu překonat Berlínskou zeď mezi NDR a SRN za 28 let. Každá oběť hranic je příliš, ale bohužel jen málo lidí to vidí takto. Slavnostní kladení věnců za oběti Berlínské zdi po ránu a nařizování deportací odpoledne není vědomým pokrytectvím, svědčí spíše o rasistickém myšlení. Zde si oběti nejsou rovny, protože některé patří do německého „my“, zatímco oběti současných hranic jsou vždy „ti druzí“.
Nepomůže nám jednoduše říct, že ve svých hlavách vymažeme kategorie „my“ a „oni“, koncept „ilegálních“ lidí a spálíme všechny pasy a víza. I když by to mohlo všechno malinko zlepšit, tyhle kategorie jsou pořád realitou, zdají se být pro mnoho lidí naprosto přirozené a především jsou všechny násilně prosazovány institucemi.
Zde je příklad toho, jak byly definovány hranice: před mnoha staletími vládce prohrál válku proti jinému vládci a od těch dob je řeka nejen místem pro plavání ale také značí hranici „jiné“ země. Je to celkem na hlavu. A celý tento koncept se stává ještě šílenějším, když si lidé na obou stranách řeky vytvoří hluboký cit pro „svou zemi“ a drží jí palce v boji za úspěch proti zemi na druhé straně řeky.
„Není jak zadržet / ty trable co přichází každým dnem“
Čím to ale je, že ne každému je umožněno použít most na druhou stranu řeky? Celkem důležitým důvodem k odmítnutí uprchlíků vstupujících do jiné země je, že lidé v téhle společnosti nejsou prostě jen Honza a Vlasta, nebo Pepa a Žaneta. V tržní ekonomice jsou lidé tzv. lidským kapitálem. To znamená, že je tu primárně zájem využít jejich pracovní sílu a také je sledovat. Ale pořád ještě jsou tu další rozdělení – lidí se „špatnou barvou pleti“ nebo se „špatným pasem“ je „příliš mnoho“. Ale krok zpět – co vlastně znamená „příliš mnoho“? Pracovní síla, která se nedá využít, je především nerentabilní. A nikdo nemůže přesně říct, kdy nastane okamžik, že je zde „příliš mnoho“ lidí, kteří jsou nepotřební. O tomto „příliš mnoho“ se neustále vedou spory, ale stejně pořád existuje jako jakási jasně daná velikost. Trocha „příliš mnoho“ je pro režim výhodná k vykořisťování těch lidí, kteří chtějí vyšší platy nebo si představují svůj život jinak. Všichni tito lidé mohou být vydírání představou, že je tu někdo jiný, kdo čeká na jejich pracovní místo.
Ale „příliš mnoho“ by nemělo žít z dávek sociální podpory. A když je někdo vyloučen ze sociálního zabezpečení, on nebo ona musí najít jiný způsob, jak přežít. A policie a vězení pro ty, co byli donuceni ke zločinu, stojí dost peněz. A ještě by někdo mohl dojít k závěru, že život by mohl být víc než jen nudná rutina a chudoba… Tohle, co by se dalo nazvat „veřejným pořádkem“, a co se dá se přeložit jako sledování, zastrašování a ponižování, je drahé. Všechno jsou to špatné náklady, které se vrátí při konkurenčním boji s ostatními státy. To je důvod, proč se státy pokoušejí vracet zpět na hranicích co nejvíc lidí a proč zavazují země původu k brutálnímu odmítání uprchlíků. Jistou dobu tak byl bojkotovaný diktátor Kaddáfí nejlepším přítelem Západu, protože v Libyi všemi prostředky (a za pomocí peněz z EU) zastavoval africké uprchlíky.
Několik dohod určuje, kterým lidem je umožněno vstoupit do Evropy v rámci humanitárního aktu. Tohle „jen ty můžeš vstoupit“, je jen jinou verzí „ty zůstaň, kde jsi“. Ti, kteří požadují Zelené nebo Modré karty nebo nekritizují zaměření na údajnou ziskovost a neziskovost lidí s ohledem na akademické tituly, jsou sotva lepší než ti, kteří tvrdí, že loď je plná. Ne že by předpisy o „kvalifikované migraci“ nemohly zlepšit život alespoň jednotlivcům, ale bude k nim přihlíženo jen, když to bude ekonomicky přínosné pro danou zemi. Tohle je Zelená/Sociálně demokratická verze deportací a Evropské hraniční stráže Frontex, jen se solárními loděmi a bezolovnatým střelivem ale zabíjející naprosto stejně.
Takže všechno zůstává stejné, dokonce i odpověď: Revoluce? To zrovna ne. Většinou uprchlická politika reaguje na nové podmínky: Jako s koncem NDR, kdy přestalo být nutné chovat se „humánněji“ v reakci na podmínky v tom „druhém Německu“ a přijímat odtamtud proto každého uprchlíka. Místo boje s rasistickým davem, byly jeho požadavky splněny a celé právo na azyl bylo zrušeno. Tyto otázky ale stále zůstávají otevřené: Kdy se pozná, že už je někde „příliš mnoho“ nerentabilních lidí? A proč jen lidí z ostatních zemí je „příliš mnoho“? Doufejme, že tyto spory a boje povedou ke stavu, kdy společnost vnímající lidi jako nadbytečné bude odstraněna. Jistě, teď a tady, tyto zápasy mohou alespoň zlepšit život ilegalizovaných lidí. Současné uprchlické protesty toho dosáhly celkem dost. Jde o začátek podpory struktur „ilegálních“ lidí a překonávání rasistického myšlení. Je to začátek éry, ve které lidé nebudou ilegální a nebudou již více vnímáni jen jako pracovní nástroje. A všichni lidé se budou moci pohybovat, kamkoliv budou chtít!
Další čtení:
The Voice-Campaign
Shift Magazin #10: Immigration Rights and No Border Struggles in Europe
Why are many people in developing countries poor?
Přeloženo z anglického originálu „There‘s no room here for all these people!“. Of overcrowded boats and empty plates vydaného v Routes Sucrées, č. 2 (březen 2014).