„Je čas být ambiciózní, je čas se organizovat, zhodnotit naši touhu postavit se kapitalismu krize. Pojďme na to!“ Přečtěte si překlad aktuálního manifestu italské koalice sociálních center (coalizione dei Centri Sociali), jež je součástí širšího uskupení Commune of Europe (La Comune d’Europa) tvořeného vedle této koalice také německo-rakouskou radikálně-levicovou aliancí Interventionistische Linke (iL).

Jen pár měsíců uplynulo od chvíle, kdy se objevila drobná trhlina v evropských řídících strukturách. Necháme-li stranou hodnocení Syrizy, volby v Řecku přinesly nepochybné sdělení: lidé mají dost politiky škrtů. Mohou volby vyřešit všechny problémy? Jistě že ne. Nikdo tomu nevěřil, šlo ale o signál, že lidé chtějí zpátky moc nad svými životy. Co se od té chvíle stalo? Jednání o plánu o nové finanční pomoci pro Řecko stále probíhají. Připomínají přetahování mezi Euroskupinou, jejímiž kapitány jsou Merkelová and Schäuble, a řeckou vládou. Na jedné straně jsou nelítostní obhájci škrtů za každou cenu, na druhé straně nutnost vyjednávat o těchto neúnosných opatřeních. Ostré odmítnutí změnit management krize a nechat nadechnout populaci, která se utápí ve škrtech, jasně ukázalo, že nemůžeme očekávat spásu od neoliberálních politik. Na životech chudých lidí nezáleží. Na demokracii nezáleží.

V Itálii mezi tím vláda Matteo Renziho schválila reformu, která formálně podepsala konec posledních pracovních práv. „Děláme to pro prekérní generaci.“ Pravda je odlišná: na prekérních životech jim nezáleží, na životech dělníků jim nezáleží. Ty jsou užitečné jen tehdy, když mohou být vykořisťovány za nízké mzdy nebo dokonce bez jakékoliv odměny, jako tomu je v těchto dnech na Expo. Když odmítnete, když žádáte více práv a vyšší ohodnocení, jste „příliš nároční“. Kapitalismus nezvažuje další možnosti: ber, nebo nech bejt.

Konečně, několik mil od jižního pobřeží Evropy tonou tisíce lidí v naději, že dosáhnou druhého břehu Středozemního moře. Hraniční režim, jenž Evropská unie zavedla na svých hranicích, je nutí riskovat své životy na lodích unášených proudem. Lidé, kteří unikají před smrtí, válkami, politickou perzekucí, chudobou (již jsme my na Západě v mnoha případech způsobili) si pořád uchovávají sen o lepším životě v bohatších zemích. Kapitalismus bohužel, jak už zaznělo, nepřináší spásu pro všechny. Na životech migrantů nezáleží. Jsou užiteční jen, když mohou být vykořisťováni na černém trhu, když akceptují nízké mzdy a žádná práva, když je vlastníci mohou využívat jako otroky. Jindy ne. Jsou jenom odpadem bohatství, z něhož profituje někdo jiný. Rétorika evropských vlád, jež se snaží rozšířit zdi kolem Evropy prostřednictvím jazyka solidarity, je ohavná.

Tři odlišné situace, z nichž nicméně můžeme vyvodit tři související postřehy.

Za prvé, Evropa není bezešvý prostor. Definice kapitalismu uzavřené oblasti moci a ekonomiky neznamená, že neexistují žádné rozdíly. Uvnitř ani vně. Dění za našimi hranicemi má jinou dynamiku, než dění uvnitř. Dopady škrtů v Itálii nebo Španělsku jsou zcela odlišné od dopadů v Německu či ve Francii. Stejná nutnost zachránit kapitál a zisky má v závislosti na odlišných případech odlišná vyjádření.

Za třetí, je zde riziko, že toto vyjádření moci povede také k rozdělení vykořisťovaných lidí. Solidarita a spolupráce nejsou bezprostřední. Nelze popřít, že v některých případech politiky škrtů byly založeny na širokém konsenzu v naději, že zachrání některé (na úkor jiných) před sociálními dopady krize. V jiných případech jsme přispěli k znovuobjevení starých rasistických a fašistických sloganů, jež ženou lidi k naštvanosti vůči těm, jejichž situace je ještě horší. K boji mezi chudými.

Můžeme uzavřít, že Evropská unie funguje jako diferenciální operátor, vytvářející mnohé a související rozdíly: mezi elitami a obyčejnými lidmi, mezi různými regiony, mezi občany a migranty.

Je to vše? Naštěstí ne. V těchto měsících jsme také viděli rostoucí pokusy sociálních hnutí, kolektivů, grassroots sdružení a asociací o překročení státních hranic a vytvoření sítí napříč jimi. Řekli jsme už před časem, že absence bezprostředních obecných bojů, nás nutí k hledání spojení mezi odlišnými případy odporu a znovu-apropriace.

Existují národní boje fungující v lokálních a sociálních podmínkách, stejně jako existuje několik veřejných politických prostorů, několik tendencí k síťování radikálně-levicových zkušeností. Zápas musí být součástí lokální dimenze, zároveň ale musí směřovat k synchronizaci na globální úrovni.

Blockupy je výsledkem tvrdé práce v tomto směru a také znamením, že tato metoda funguje. Nemůžeme participaci sloučit pod jednou větou, jménem, cílem. To je síla této cesty: Blockupy jako velký deštník se sdíleným postojem vůči politikám škrtů. Musíme ho střežit a snažit se pokračovat v práci v tomto směru.

Jestliže kapitalismus funguje tak, že vytváří prostor diferenciačních operací, musíme bojovat v rámci něj a proti němu. To je důvod, proč musíme udržovat, prodlužovat a rozšiřovat formy vzájemné závislosti mezi teritoriálními, národními a evropskými boji a vzájemná propojení mezi různými formami politického chování, jež se vyvíjejí uvnitř sociálních spojení. Na druhé straně musíme modifikovat a formulovat cesty evropských koalic za různé specifické teritoriální nároky a za homogenní a společné platformy žádající jednat přímo v evropském prostoru. Vzájemná závislost, transnacionální perspektivy, teritoriální akce. Tři osy pro nadcházející měsíce, jež mají dát hlas umlčovaným a rozšířit trhliny v řídících strukturách.

To je důvod, proč chceme sdílet tři návrhy akcí.

Nemůžeme ponechat řád diskurzu o migraci evropským elitám. Nemůžeme stát mlčky, zatímco odsuzují tisíce lidí k smrti ve Středozemním moři. V posledních letech migranti a Evropané vytvořili solidární sítě, bojují za jiný koncept občanství, nové a svobodné projekty přijetí. Je čas zbořit tenhle zločinný hraniční režim. 20. června bude Světový den uprchlíků. Můžeme tuto institucionální událost přetvořit do skutečného okamžiku mestizo akce?

Na druhou stranu je jasné, že musíme aktualizovat náš způsob, jak vést boje proti škrtům. V evropských řídících strukturách nehrají všechny vlády stejnou roli, jen některé zůstávají v kokpitu. Německá vláda Merkelové a Schäubla je pilotem. Může to být moment, kdy jít přímo kde zdroji krizového managementu. Jestliže evropským elitám nezáleží na lidech, je čas, aby byl slyšet náš hlas. Jakou sílu může mít protest před německým Bundestagem v Berlíně? Říjen by k tomu mohl být ideální.

Nelze popřít, že popsat EU jako diferenciální operátor, znamená uvědomit si, že v době krize existuje spása jen pro některé. V prvé řadě pro banky, v druhé řadě pro korporace. Co se dostává z jejich zisků obyčejným lidem? Nic. Pracující znovuobjevují svůj nejmocnější nástroj: stávku. Objevilo se několik pokusů dát nový smysl a efektivitu této praxi v mnoha formách současné produkce: na nálepkách nezáleží. Jak jsme řekli, přínosem Blockupy je, že dalo dohromady koalici různých subjektů se sdíleným cílem. Proč nespustíme podobný proces, abychom vyvolali skutečně transnacionální stávku, přímě politickou, abychom požadovali rovný příjem, minimální mzdu a práva pro všechny evropské pracující (kde evropské není otázkou ius sanguinis ale ius soli) a odpuštění dluhu?

V listopadu můžeme přispět dnem / několika dny ke sbližování stávkujících.

Pokud nás elity EU chtějí mít rozdělené a bojující proti sobě navzájem, musíme jednat společně a vážit si přitom duhy všech odlišných bojů. Bohatství kapitálu se můžeme postavit bohatstvím mnohosti.

Je čas být ambiciózní, je čas se organizovat, zhodnotit naši touhu postavit se kapitalismu krize. Pojďme na to!

Společný politický prostor (Italská sociální centra)

Anglický originál vydaný 4. dubna 2015 najdete tady.