V souvislosti s málokým očekávanou velkou vlnou solidarity s lidmi prchajícími před válkou, útlakem a bídou se v zahraničí, ale i u nás, pomalu začíná diskutovat o tom, zda nejde pouze o jednorázovou, krátkodobou záležitost, zda se touto činností nesupluje role nefunčních státních institucí, kde leží hranice mezi charitou a solidaritou a jakým směrem by se prouprchlické hnutí mělo vyvíjet. Chceme postupně k této diskusi přispět publikováním několika textů (s nimiž se ne vždy ve všem ztotožňujeme). Jako první zveřejňujeme překlad manifestu britské sítě No Borders. Síť No Borders vznikla v roce 1999 na transnacionálním setkání v Amsterdamu. Tvoří ji skupiny a jednotlivci, kteří bojují proti hranicím a kontrole migrace a kteří věří v právo na svobodu pohybu pro všechny bez rozdílu. Manifest sepsalo několik lidí působících v síti No Borders UK. Nebyl schválen všemi, kdo jsou do sítě zapojeni. Jeho účelem je podnítit přemýšlení a diskusi.

1. Svoboda pohybu není právo; je to skutečná životní síla. Přes všechny překážky, které staví státy lidem do cesty – přes všechen ostnatý drát, peníze, zákony, cestovní pasy, dohled a tak dále – překračují každý den miliony lidí hranice. Na každého migranta, kterého zastaví nebo deportují, připadá mnohem větší množství těch, kteří projdou a zůstanou, ať už legálně nebo nelegálně. Nepřeceňujte sílu státu a jeho hranic. Nepodceňujte sílu každodenního odporu.
2. V 19. století, zbudovali radikálové bojující proti otroctví ve Spojených státech „podzemní železnici“, kterou propašovali mnoho tisíc uprchlých otroků do bezpečí, stejně jako umožnili provádět sabotáže a vzpoury. Ve 20. století byl termín opět používán protinacistickým odbojem v Evropě. Může se No Borders stát podzemní železnicí 21. století, jež vede napříč Evropou i přes její hranice?
3. Nejúspěšnější a nejinspirativnější prací No Borders bylo vytváření silných sítí, jež podporují volný pohyb přes evropské hranice. Jde o infrastrukturu rostoucího hnutí odporu: kontakty, informace, zdroje, místa setkání, bezpečné domy a tak dále. Souhrn formálních a neformálních spojení, solidární síť fungující na veřejné i tajné úrovni.
4. Lidé se dokáží pohybovat, žít, a vyhýbat státní kontrole, protože jsou součástí komunit a sítí. Migrace funguje díky milionům spojení mezi miliony lidí. Naše No Borders sítě představují jednu malou součást. Přesto můžeme – jako hnutí – hrát aktivní roli ve vytváření takových spojení napříč národními a kulturními hranicemi. Náš boj je jeden a tentýž.
5. Lidé se stěhují z mnoha různých důvodů. Mnoho z příčin globální migrace lze hledat v imperiálních a kapitalistických podnicích Západu: Západem vyráběných zbraních a ozbrojených konfliktech, válečné agresi ve snaze ovládnout těžbu ropy a další přírodní zdroje, represivních režimech podporovaných západními vládami, změnách klimatu a záborech půdy a tak dále. To ale není celý příběh. Neměli bychom přeceňovat roli západních mocností a chytit se do pasti vnímání lidí, kteří migrují, jako bezmocných obětí. Lidé vždy cestovali, aby našli lepší životní podmínky, nebo jednoduše následovali své sny a touhy.
6. Moderní státy se snaží učinit z pohybu právo, která je přiznáváno, nebo upíráno na základě ekonomické a politické moci. Elity a občané zemí „prvního světa“ disponující kupní silou mohou cestovat a usazovat se tam, kde chtějí, zatímco chudí jsou kontrolováni a kriminalizováni. Někteří mohou být propuštěni, protože jsou považováni za užitečné pro ekonomiku, nebo proto, že jsou klasifikováni jako „skuteční uprchlíci“. Kategorie jako uprchlík, žadatel o azyl, ekonomický migrant a ilegální imigrant se používají k roztřídění a kontrole. To je důvod, proč používáme pojem „migrant“ pro všechny.
7. Existuje mnoho front, na nichž je možné bojovat proti tomuto shnilému ekonomickému a politickému systému. Nechceme z No Borders dělat nějaký model nebo metaforu pro všechen boj proti nadvládě a útlaku. Do tohoto boje nás vtahují naše vlastní důvody a naše vlastní vášně a historie – mnozí z nás jsou například migranti nebo děti migrantů. Existují nicméně konkrétní důvody, proč si myslíme, že svoboda pohybu náleží v tomto okamžiku přímo do centra bojů v Evropě:

7.1. Migranti z chudých zemí, jsou prvními, na koho dopadají škrty zaváděné evropskými vládami a ekonomikami v době krize. S omezenými právy a s tím, že nejsou veřejně viditelní, jsou migranti často prvními pracovníky, kteří přicházejí o práci, když nastane recese; jsou prvními, na koho se zaměřuje zvýšená represe a nové technologie dohledu; jsou prvními, kdo je obviňován z krize kapitalismu a z koho se dělá obětní beránek; a prvními koho se zbavit, pokud už není potřebná jejich pracovní síla.

7.2. Migranti jsou ale často také prvními, kdo vzdorují a vyvíjejí alternativní infrastruktury mimo dosah státu. V Anglii 17. století to byli cestující dělníci a žebráci připravení o svojí půdu oplocováním, kdo dal vzniknout prvním revolučním hnutím, jako byli Levelleři, Diggeři a Ranteři. V 19. století, se se zrodil anarchismus ve vykořeněných přistěhovaleckých komunitách v Barceloně, Buenos Aires, Chicagu nebo londýnském East Endu. Ve 20. století zahájili protinacistický odboj ve Francii exulanti ze Španělska a východní Evropy. Nejistota, již zakouší skupiny migrantů, vede k tomu, že budou vždy potřebovat rozvíjet nové způsoby organizace, aby přežili. Ztráta starých vazeb a jistot podporuje nové způsoby myšlení a jednání.

7.3. Migranti mohou být prvními, na koho se útočí, nebudou ale posledními. Podmínky, jimž čelí neregulérní migranti, ukazují, na co se všichni můžeme těšit v Evropě úsporných opatření: masovou nezaměstnanost, méně zaměstnaneckých práv a větší vykořisťování, omezené sociální zabezpečení, brutálnější a neskrývané represe. To je to, co ve skutečnosti znamená krize: proměna takzvaného prvního světa do třetího světa, se všudypřítomnou chudobou a velkými třídními rozdíly. Staré kompromisy sociálního státu, který zajišťoval prostřednictvím zaručení základních životních podmínek, že dělníci na Západě mlčeli, se hroutí. S tím, jak se rozbily iluze a přetvářky, vidíme návrat otevřené konfrontace mezi elitami a zbytkem.

8. No Borders má své kořeny v anarchismu. Na nedávné historii evropského anarchismu je toho možné mnoho kritizovat. Anarchisté se příliš často stáhli do své vlastní identity, vytvářeli vlastní subkulturu a odstřihávali se od širších bojů probíhajících kolem nich. Existuje ale také mnoho pozitivních věcí, které bychom si měli zachovat, včetně Do It Yourself (DIY) kultury posledních desetiletí. Sociální centra, aktivistické kuchyně, nezávislá média, bytová a dělnická družstva, bezpečné komunikační sítě a další DIY projekty jsou cennými zdroji – pokud uznáme, že aktivismus nepředstavuje – stejně jako migrace – identitu, ale něco, co děláme. Například No Borders squaty v Calais a ve velkých městech v celé Evropě nepředstavují volbu životního stylu, ale základní přístřeší a místo zdrojů. Spolu s oslabováním evropských systémů sociálního zabezpečení bude muset stále více a více z nás hledat nové způsoby, jak dělat věci sami. Všechno naše know-how osvojené na ulicích, na barikádách, v praktické podpoře a mobilitě, se stane vzácné. Jde o to učinit naše dovednosti a zdroje součástí širšího hnutí odporu.
9. No Borders musí být otevřené a různorodé hnutí. Přispět musí mnoho různých lidí, s doklady i bez nich. Pokud se to má uskutečnit, musíme se vypořádat také s hranicemi uvnitř našeho hnutí. Musíme se neustále vypořádávat s různými formami privilegií, ať už na základě právního postavení lidí, jazyka, vzdělání, pohlaví, rasy, třídy, nebo jen dalších závazků a schopností lidí čelit různým úrovním rizika.
10. Není to hra. Jsme znechuceni sračkovými akcemi. Musíme se distancovat od symbolického spektakulárního aktivismu, který dnes dominuje mnoha aktivistickým scénám. Tento typ aktivismu se snaží upoutat pozornost mainstreamových médií a jejich prostřednictvím zvítězit nad tzv. veřejným míněním. Může mít smysl, věnovat pozornost médiím, neměla by se ale stát tím, na co se hlavně zaměřujeme. Musíme se zbavit myšlenky – prosazované státem a mediálními korporacemi – že existuje jedna jednotná, homogenní masa „normálních lidí“, zvaná veřejnost. Neexistuje žádná taková veřejnost; existuje jen množství různých lidí a skupin s různými, často protichůdných zájmy a tužbami. A mainstreamová média tak jako tak nemluví za takovou veřejnost – mluví za mediální korporace a inzerenty, kteří určují agendu.
11. Navrhujeme proto několik zásad pro No Borders aktivity:

11.1. Za prvé: Naše akce by měly být přímé akce v pravém slova smyslu. Měly by mít přímé materiální dopady, i kdyby byly jen malé – zabráníme-li deportaci jedné osoby, jestliže se podaří uprchnout jednomu zadržovanému migrantovi, jestliže jedna osoba získá bezpečné ubytování, zabráníme-li jednomu vystěhování, vyhrajeme-li jeden azylový případ, pomůžeme-li jedné osobě uvězněné v systému najít sílu protlouci se dny, vyhrajeme-li jeden zápas na pracovišti, způsobíme-li nějaké skutečné škody nějaké společnosti, to vše představuje materiální zisk. Když děláme bezvýznamné symbolické akce, které ničeho nedosáhnou, jenom nás to odradí, zatímco systém se stane silnější. Když dosáhneme přímých úspěchů, odrazí se to v našich komunitách, podpoří to ty, kdo se již účastní a inspiruje to ostatní, aby se zapojili, čímž se posílí síť jako celek.

11.2. Za druhé: Každá akce by také měla mít širší cíl: budovat infrastrukturu odporu a vzpoury. To znamená rozvoj a posílení našich sítí, vytváření nových spojenectví, získávání užitečných dovedností a materiálních zdrojů. Publikem našeho jednání není „veřejné mínění“; jsou to všichni ti, kteří chceme, aby bojovali po našem boku. Naším cílem není přesvědčit většinu evropské populace o argumentu No Borders. Lidé, které nejvíce potřebujeme, abychom společně pracovali, už velmi dobře vědí, co znamenají hranice.

11.3. Za třetí: Taktiku je třeba volit strategicky. Měli bychom důkladně přemýšlet o našich silných a slabých stránkách. Měli bychom mít jasno v tom, čeho naše akce mohou skutečně dosáhnout, a co je třeba zlepšit a v čem by měly být lépe připraveny. Dogmata, fantazie, a zakořeněné návyky by měly být neustále zpochybňovány. Je třeba uznat cennou práci, kterou odvádějí lidé, kteří z různých důvodů nemohou podstupovat určitá rizika. Musíme si však rovněž uvědomit, že pokud naše hnutí začne opravdu zpochybňovat hraniční režim, mnozí z nás budou čelit závažným rizikům a mnohem vážnější represi. Naší obranou proti represím a strachu je vytváření silné solidární kultury.

12. Radikální hnutí organizovaná zdola představují základ pro nový svět, jaký nosíme v našich srdcích. Nejprve začnou jako nezbytné podpůrné cesty pro útěk a drobný odpor, a pro malé skryté akty protiútoků a sabotáží, jež mohou provádět slabí. Odpor a boj nejsou současně oddělené od zbytku života – tyto sítě a komunity jsou stejné jako ty, v nichž žijeme, učíme se, hrajeme si, pracujeme, vymýšlíme a budujeme alternativní sociální a politické struktury. Jak roste síla hnutí, a krize odhaluje slabiny jeho nepřátel, stávají se tyto sítě infrastrukturou pro otevřenou revoltu. V 19. století byla podzemní železnice základem pro vzpoury otroků během občanské války v USA. Podzemní železnice 40. let 20. století přerostla v partizánská povstání. Jaké nové formy na sebe může vzít boj v 21. století? Nevíme, ale pojďme to zjistit.

Přeloženo z anglického originálu publikovaného v srpnu 2012 na stránkách NO BORDERS UK.