Potom co v několika dnech utonulo ve Středozemním moři více než tisíc migrantů a lidí hledajících bezpečí, oznámily špičky německé a evropské politiky, že chtějí zamezit masovému umírání. Deseti bodový plán, který předložila EU, obsahuje málo nového a hodně skandálně pomýleného.

Operace Atalanta – model pro záchranu na moři? Stejně jako v případě protipirátské mise v Adenském zálivu, mají být podle Evropské komise uprchlické lodě v budoucnu ničeny armádou, aby je nemohli pašeráci znovu použít. Další krok směrem k militarizaci ochrany uprchlíků.

„Uděláme vše, aby už ve Středozemním moři a před našimi dveřmi tím nejtrýznivějším způsobem nezahynuly další oběti“, řekla spolková kancléřka Merkelová v deníku Bild pod titulkem „Zastavte drama teď!“. Německý bulvární list tam zpovídal německé vrcholné političky a politiky na téma uprchlické katastrofy. Vicekancléř Gabriel (SPD) se nechal slyšet: „potřebujeme možnost legálně vymezeného přistěhovalectví do EU, např. zvláštními kontingenty“. Spolkový ministr vnitra De Maiziére řekl Bildu: „Mořské záchranné operace se musí zásadně vylepšit, musí být rychle organizovány a financovány z evropských peněz.“

Naplní se tedy základní požadavky PRO ASYL a mnoha jiných uprchlických a lidskoprávních organizací na legální a bezpečné útěkové cesty a velkou evropskou záchrannou misi na moři?

Stále stejný zastírací manévr

To se zdá dost nepravděpodobné. Už citáty politiků a političek v Bildu ukazují, že zamýšlená opatření německé vlády jsou stejným zastíracím manévrem jako vždy: boj proti pašerákům, vylepšení situace v zemích původu, stabilizace situace v Libyi.

Politici a političky stále předstírají, jakoby byli pašeráci příčinou problému a ne jen následkem evropské izolacionistické politiky, jako by bylo možné vylepšit situaci v zemích jako je Sýrie, Somálsko nebo Eritrea v krátkodobém horizontu a jakoby mohli uprchlíci důvěřovat tomu, že ve „stabilizované“ Libyi, Egyptě nebo jiných státech Severní Afriky budou dodržována jejich lidská práva. Stručně: Doufají, že si znovu vystačí se svou populistickou strategií: odpovědnost za masové umírání přesunou na pašeráky a přijímání uprchlíků na třetí státy.

Maiziéreho strategie ponechávání smrti se dostává pod tlak

Přesto však především obrat spolkového ministra De Maiziéreho ukazuje, že jeho politika vědomého ponechávání uprchlíků smrti se dostává pod tlak. Ještě před nedávnem De Maiziére znovuzavedení operace „Mare Nostrum“ vehementně odmítal. Italskou záchrannou misi, která během jednoho roku zachránila život více než 100 tisícům běženců, kritizoval De Maiziére jako výpomoc pašerákům a spolu s dalšími evropskými politiky ji odvolal. Tím De Maiziére a jeho kolegové zcela vědomě riskovali současný scénář. Nyní, o pár tisíc mrtvých lidí později, se zdá, že se tento postoj dostává pod tlak i uvnitř spolkové vlády.

EU předkládá desetibodový plán: Pohřební řád pro okraje Středozemního moře

Pod vlivem katastrofy se v pondělí 20. dubna sešli v Lucemburku zástupci 28 států EU a Evropské komise. „Je naší morální povinností jakožto Evropanů zabránit, aby se tato tragédie znovu opakovala“, řekla při setkání představitelka Unie pro zahraniční věci Federica Mogheriniová.

Desetibodový program Evropské komise předložený v Lucemburku je však s důrazem na evropské hodnoty v protikladu:

Bod 1: Více pomoci na moři

Komise navrhuje navýšení rozpočtu pro mise Frontexu „Triton“ a „Poseidon“ stejně jako možné rozšíření mořského prostoru, kde bude pomoc probíhat.

To zní na první pohled dobře. Posílení Frontexu ale sází na zajištění hranic. Úkoly agentury neleží přednostně v záchranných akcích, ale v odrážení migrantů a migrantek. Místo rozšíření nasazení Frontexu musí EU bezodkladně zřídit civilní záchrannou misi.

Naléhavě potřebné rozšíření prostoru pro záchranné operace je navíc formulováno velmi vágně. Je otázkou, zda má pokrytý prostor stejný rozsah jako Mare Nostrum. Lodě italské záchranné mise přijížděly až k blízkosti libyjských břehů a mohly tak zachránit mnoho lidských životů. Následná operace Frontexu Triton byla oproti tomu omezena na italské pobřežní vody, což mělo v uplynulém roce za následek smrt více než tisíce uprchlíků poblíž libyjských břehů mimo operační prostor Tritonu.

Mluví se o zdvojnásobení finančních prostředků Tritonu. Tím by se ovšem stále nedosáhlo výše finančních prostředků, které měla pod italským vedením k dispozici operace Mare Nostrum. Přitom i během této operce, jejíž náklady činily asi 9 milionů euro měsíčně, došlo na moři k úmrtí asi tří tisíců uprchlíků. Přiměřený objem financí by tak musel investici do Mare Nostrum daleko přesahovat.

Bod 2: Zničení pašeráckých lodí

Komise navrhuje zabavovat a ničit pašerácké lodě a odkazuje přitom na údajně úspěšnou misi Atlanta pro potírání „pirátství“ u somálských břehů.

Boj proti pirátům je ovšem něco zásadně rozdíleného než záchranné akce. Při mnoha plavbách nejsou pašeráci vůbec na palubě a uprchlíci se musí sami svépomocí navigovat. Jaké lodě tedy mají být zničeny? Máme vyhazovat do povětří lodě stojící u libyjských břehů? Kdo může v chaotické Libyi autorizovat jakoukoli pozemní akci?

Postup ve Středozemním moři srovnatelný s misí Atlanta by sebou každopádně nesl masivní militarizaci záchranných akcí. Přímé spojení mezi záchrannými akcemi a vojenským nasazením, které by cílilo na ničení uprchlických lodí, je nanejvýš problematické. Není vyloučeno, že by za jistých okolností mohlo dojít k použití vojenských prostředků ještě během probíhající záchranné operace.

Mise Atlanta byla navíc problematická právně. Za prvé vyvstává otázka, nakolik jsou zúčastnění němečtí policisté vázáni ústavou. Za druhé, zajatí piráti byli vydáváni zemím, ve kterých nemohli očekávat žádné právní zacházení. Skutečnost, že EU vidí v misi Atlanta předobraz pro záchranu uprchlíků, je z lidskoprávního hlediska krajně zneklidňující.

Bod 3: Spolupráce evropských vyšetřovacích služeb

Europol, Frontex, a Eurojust mají ve svých zprávách o pašerácích silněji spolupracovat a dotyčné informace si pravidelně vyměňovat.

Tato výměna informací již dávno intenzivně probíhá, ovšem pravděpodobně s omezenými výsledky. Neboť kdo si představuje pod komerční pomocí uprchlíkům mafiánsky organizovanou síť, ten se řídí špatnou představou určitého modu operandi.

Současná koncentrace na boj s pašeráky je průhledný manévr, který má odvést pozornost od pochybení EU. Pašeráci jsou reakcí na neexistující legální cesty do EU. Čistá démonizace pašeráků navíc neodpovídá komplexnímu problému. V současných procesech s pašeráky v Německu se ukazuje, jak nepřiměřená může být kriminalizace pomoci uprchlíkům.

Bod 4: Rychlejší zpracování žádostí o azyl

Evropský podpůrný azylový úřad (EASO) má poslat týmy do Řecka a Itálie, kde mají probíhat zrychlená azylová řízení.

Tato azylová řízení by musela probíhat podle daného národního práva. Hodnota úřadu zaslaného ze zahraničí je proto omezená. Řecko je pro tyto experimenty naprosto nevhodnou zemí, neboť kvůli soudně zjištěným systémovým vadám řeckého azylového řízení nesmějí být uprchlíci, kterým se podařilo dostat z Řecka do jiného státu, již několik let posíláni do Řecka zpět. Německé a evropské soudy znovu diagnostikovaly také systémové vady v italském azylovém systému. Tyto systémové vady týmy EASO sotva napraví.

Jak má vypadat azylové řízení prováděné týmy EASO, aby bylo nejen rychlé, ale také férové, není jasné. Zrychlené azylové řízení předpokládá, že jde případy snadno posoudit. To ovšem v případě velkého počtu zemí původu, komplexních cest útěku až do daného přístavu a pronásledování v zemi původu nelze.

Lze vytušit, že jde o pokus zavést azylové pseudořízení, ve kterém bude „od oka“ posouzeno, jestli byla žádost o azyl odmítnuta „zjevně neodůvodněně“. V pozadí stojí pravděpodobně záměr, přicházející žadatele o azyl v tomto čase zatknout a co nejdříve poslat zpět (viz bod 8).

Bod 5: Otisky prstů

Sáty EU mají zajistit, aby všem uprchlíkům byly sejmuty otisky prstů. Tento bod je přebytečný, protože EU beztak již podle nařízení EURODACu shromažďuje otisky prstů všech migrantů. Nejedná se tedy o opatření, ale o napomenutí všech středomořských států EU, aby otisky opravdu snímaly a zabránily tak další cestě. To doteď nečinily, protože si od útěku žadatelů o azyl slibovaly odlehčení vlastnímu azylovému systému.

Bod 6: Vnitroevropské přerozdělení (relocation) v krizových situacích

Má být prozkoumáno, zda mohou být uprchlíci v nouzových případech skrze zvláštní mechanismus rozděleni po Evropě.

Tím se implicitně přiznává, že systém azylové příslušnosti zřízený Dublinem III ztroskotal. Nařízení, které stanovuje, že každý členský stát EU je odpovědný za ty uprchlíky, kteří tu poprvé vstoupili na evropskou půdu, je nesolidární a k uprchlíkům nepřátelský. Že má docházet k výjimkám pouze v nouzových případech ovšem ukazuje, že se státy EU nemohou na alternativě k Dublinu III sjednotit – i když se taková nabízí.

Bod 7: Přesídlovací pilotní projekt

Komise navrhla dobrovolný celounijní „pilotní projekt“ k rozdělování uprchlíků. V prvním kroku by mělo jít o 5000 míst pro osoby, které potřebují ochranu.

Pojem „pilotní projekt“ je zavádějící, neboť tento mezinárodní postup nazvaný „přesídlování“ (Resettlement) již ty unijní státy, které tímto způsobem přijali např. syrské uprchlíky, již dávno provádějí. Pojem „pilotní projekt“ má zjevně sugerovat, že je tento postup ještě nevyzkoušený, aby tak mohlo být ospravedlněno směšné číslo 5000 míst.

Vzhledem k milionům uprchlíku např. ze Sýrie, kteří našli dočasné útočiště v sousedských zemích své vlasti, není 5000 míst nic než kapka vody na rozpáleném kameni. Že EU se svými 50 miliony obyvateli dá k dispozici jen 5000 míst po té, co se tisíce utopily u jejích hranic, lze jen těžko pochopit. Přitom by mohli být odpovídajícím počtem míst spojeným např. s evakuací osob hledajících bezpečí ze Severní Afriky ušetřeny tisíce lidí před životu nebezpečnou plavnou přes Středozemní moře.

Bod 8: Rychlé vyhoštění

Frontex má pod svými křídly bez průtahů vyhostit „ilegalizované“ přistěhovalce zpět do jejich zemí původu.

Co je na tom nového? Frontex již teď organizuje pro státy EU hromadná vyhošťování. To, že je reakcí EU na masové umírání ve Středozemní moři zmínka o vyhošťování Frontexem, vyvolává obavy, že v bodu 4 plánované zrychlené azylové řízení má nakonec jen umožnit masové vyhošťování v nejkratším možném čase. Ptáte se kam? Většina lidí, kteří prchají přes Středozemní moře, pochází ze zemí, jako je Sýrie, Eritrea a Somálsko.

Bod 9: Spolupráce s třetími státy

Komise navrhuje užší spolupráci se zeměmi kolem Libye, zvlášť s republikou Niger.

Spolupráce se zeměmi kolem Libye dává tušit, že EU chce udělat vše, aby zamezila uprchlíkům v přístupu ke Středozemnímu moři v potencionálních odjezdových přístavech. To navazuje na již déle existující pokusy, přesunout mechanismy zamezující útěku z břehů Středozemního moře na jižní hranice afrických států u Středozemního moře až ke státům Sahelu. Podobná kooperace existovala už za Kaddáfího.

Podle tohoto modelu by bylo zřejmě dodáváno technické vybavení a know-how k opevnění zmíněných jižních hranic a jižně sousedících států (např. Niger). Tak mohou státy jako je Niger na objednávku EU zadržovat uprchlíky zákazem vycestování. Místo spektakulárního umírání ve Středozemním moři by byl následkem nárůst toho, co už se děje: tiché umírání na útěkových cestách skrze Saharu.

Bod 10: Styční úředníci

EU plánuje vyslat styčné úředníky do třetích států, shromažďovat informace o proudění migrantů a posílit roli těchto delegátů.

Poslední část věty ukazuje: Odpovídající struktury již existují a to v rámci přesunutí evropského pohraničního režimu do Severní Afriky a do jiných třetích států za účelem zamezení útěkům a migraci.

Závěr: Zamezení útěkům má přednost před ochranou uprchlíků

Přestože program je zatím jen hrubou skicou, která má tváří v tvář smrtelným katastrofám především demonstrovat připravenost k jednání, ukazuje se, že EU jde nadále o zamezení útěkům: Jen dvě opatření mají za cíl zachránit uprchlíky a dostat je do bezpečí. Jedno slouží eventuálně jako zmírnění problematického rozdělovacího systému Dublin. A sedm opatření je restriktivních, cílí na zastrašování, kriminalizaci, vyhoštění a přesouvání odpovědnosti.

O odpovědné roli v uprchlické politice, ke které stále silněji volají EU komisaři OSN pro lidská práva, zde nemůže být řeč. Pokud se operace Triton dala nazvat doprovázením při umírání, tento desetibodový plán je pohřebním řádem pro okraje Středozemního moře.

Německý originál textu najdete tady. Překlad jsme vydali poprvé v dubnu 2015 na našem původním webu.