Komunismus minulosti stojí v cestě komunismu budoucnosti: Rozhovor s Bini Adamczak

Když v loňském roce vyšel anglický překlad útlé knížky Komunismus (nejen) pro děti od berlínské politické teoretičky a umělkyně Bini Adamczak, vyvolalo to v konzervativních kruzích v USA morální paniku. Nyní mají díky nově vzniklému nakladatelství Neklid knížku k dispozici i české čtenářky.1 Přeložili jsme pro vás rozhovor, který s autorkou vedl Jacob Blumenfeld.

Proč jste napsala Komunismus (nejen) pro děti?

Knížka vznikla během takzvaného „konce historie“ — historické epochy mezi rozpadem Sovětského svazu a propuknutím arabského jara. Byla to doba, kdy antiglobalizační hnutí mobilizovalo pomocí sloganu „jiný svět je možný“. Heslo bylo tak silné, protože vystihovalo atmosféru doby: že kapitalismus zvítězil, že liberální demokracie je jedinou možností, že vše, v co můžeme doufat, jsou nepatrné změny, že každý člověk si má pomoct sám a že jediný prostor pro jednání se nachází v soukromé sféře. Říct, že „jiný svět je možný“, znamenalo zpochybnit tento zaběhnutý způsob uvažování.

Knížka navíc vznikala v podmínkách rozdrobené levice. To souviselo s pocitem „konce historie“ stejně jako se zkušeností s „reálným“ autoritářským socialismem. Ačkoliv mnoho lidí pokračovalo v boji za sociální změny, šlo velmi často o boje o jednotlivé věci. Spojenectví se utvářela nejčastěji kolem těchto různých jednotlivých problémů a často neměla dlouhou existenci.

V roce 2003 zorganizovala skupina nedogmatických levičaček, antifašistek a radikálek ve Frankfurtu setkání nazvané „Nejistý komunismus“, které se zabývalo přesně tímto problémem. Jejich cílem bylo propojit rozličné nesektářské levičačky, antirasistky, antisexistky, ekoložky a antikapitalistky a vytvořit prostor pro širší, radikálnější horizont komunismu. V tomto kontextu jsem napsala svoji knížku. Začala jako teoretický výklad myšlenek Karla Marxe o budoucnosti. Brzy jsem ale narazila na spisovatelský blok. Uvědomila jsem si, že zvláště v epoše „konce historie“ není možné psát o touze po jiném, solidárním světě, osvobozeném od nadvlády, jazykem, v němž chybí touha.

Takže knížka ve skutečnosti není určena dětem?

Ne, není. Je pro každého. Samozřejmě, i děti tu knížku čtou. A když děti začnou klást komplikované otázky typu „co je to kapitalismus?“ nebo „co to je krize?“, vzpomenou si dospělí na tuhle knížku a začnou jim ji číst. Někdy jim čtou jednu kapitolu denně. Kdyby to ale měla od počátku být knížka pro děti, napsala bych jí jinak.

Je to spíše knížka pro všechny, kdo si užívají „dětský jazyk“, jazyk lehkosti a jednoduchosti. Nejde tu o věk, ale o dosažitelnost a potřebnost radikálních snů. Přála bych si, aby to bylo zřejmé a nebylo to třeba říkat: pokud chcete změnit svět a diskutovat teoretické modely změny, nemusíte studovat politickou vědu. A pro ty, kdo se bojí jednoduchých textů, je tu také teoretický epilog.

Název knížky obsahuje slova „pro děti“, protože se ke všem čtenářkám obrací jako k dětem, bez ohledu na to, jak jsou staré. Lidé obvykle knížku čtou v noci, začínají třeba v deset hodin. Někdy začínám se slovy: „Jsem šťastná, že že jste mohly zůstat tak dlouho. Slibuji, že v komunismu nebude muset nikdo do postele brzy.“ Knížka umožňuje čtenářce radikálně snít a odložit stranou lež, že svět musí zůstat takový, jaký je (a jaký vždy byl).

V příběhu popisujete různé pokusy o uskutečnění komunismu. Čím jste se inspirovala při popisu těchto druhů komunismu?

Většina pokusů volně vychází z historických nebo utopických modelů: sociální demokracie, syndikalismu, státního socialismu, luddismu2 a jisté formy techno-hedonismu. Každý pokus v některých aspektech selhává, takže ho lidé ukončí a nahradí jiným pokusem. Lidé se tu ale učí z praxe. Zkoušejí to a kladou si otázky: je tento utopický model lékem na všechna zla kapitalismu? A na která z nich? Je teď život lepší, než jaký byl předtím, v kapitalismu? V čem konkrétně? Nereprodukují se stará zla? A neobjevila se nová? Tímto způsobem spolu různé historicko-utopické modely navazují dialog. Mohou se vzájemně podrobit kritice. Ukazují své silné stránky a odhalují svá omezení. Nový pokus začíná, aby překonal chyby toho předchozího. Samozřejmě, ve srovnání s historií se tu kolektivní aktéři učí relativně rychle: nejdelší pokus zabírá čtyři stránky.

Můžete uvést příklad jedné z těchto epizod?

Jistě, tady je jedna pasáž přímo z knihy:

Lidé polehávají mezi všemi těmi holoubaty z tofu, loužičkami hroznové šťávy a lístky do kina. Pozvolna se snaží vzchopit a zkoušejí trochu přemýšlet. Ale moc se jim to nedaří a jsou skoro tak zhlouplí, jako byli v kapitalismu. Proto nejsou v jejich prvních návrzích žádné skvělé myšlenky. Někteří říkají: „Všechno je to tím, že všichni dostávali všeho stejně. Takže nikdo neměl důvod pracovat. A proto jsme tak zlenivěli. Nejlepší by bylo, kdyby všichni dostávali tolik věcí, kolik sami vyrobí.“

A tak se to udělá. Ale pozor. Lidé zase přijdou k rozumu a uvědomí si, že se přece naučili vždycky říkat, co se jim nelíbí. „Ale to vůbec není dobrý nápad,“ zvolá jeden člověk. „Někteří lidé přece vůbec nemůžou pracovat tolik a tak rychle jako ostatní. A někteří zase vůbec nepotřebují tolik věcí, protože nemají tak velké potřeby. Když ti, co chtějí a můžou pracovat zvlášť rychle a hodně, dostávají mnohem víc, je to nespravedlivé.“ „Přesně tak,“ souhlasí ostatní, „a kromě toho se zase všechno točí kolem těch pitomých věcí. Kolik věcí člověk vyrobí a kolik věcí člověk dostane. Ale na tom, jak chceme žít, už zase nezáleží.“ (56)

V epilogu píšete, že se většina kritik kapitalismu zaměřuje jen na jeden jeho aspekt, což končívá posílením jistých prvků kapitalismu proti jiným prvkům. Můžete to vysvětlit? A jak se tomu dá vyhnout?

V epilogu rozlišuji mezi třemi formami antikapitalismu (založenými na výrobě, oběhu a spotřebě), z nichž každá idealizuje jistý moment kapitalismu a klade jej proti ostatním momentům. Diskutuji například formu antikapitalistické kritiky, jež se zaměřuje na distribuci. Na první pohled se zdá být věrohodná: k boji proti masivní ekonomické nerovnosti potřebujeme vyšší daně pro bohaté, zdanění finančních transakcí a podobně. Stát pak může přerozdělovat peníze, investovat do lepší infrastruktury, sociálního zabezpečení a tak dále. Jak ale vůbec tato nerovnost vzniká? Kdo produkuje bohatství a kdo si ho přivlastňuje? A je skutečně naším zájmem mít silný stát? Nebo by pro nás bylo lepší, pokud bychom to organizovaly samy? Takové otázky se v této formě antikapitalismu nekladou.

Jiná kritika kapitalismu, jež se stala dominantní v posledních desetiletích, se zaměřuje na spotřebu: kulturu módních značek, reklamu, problémy ekologie a konzumu. Tato perspektiva je velmi důležitá, ale má tendenci individualizovat a moralizovat sociální otázky. Často se zaměřuje na individuální rozhodnutí spotřebitelky bez ohledu na třídní vztahy, rodinné vztahy a tak dále. Domácnosti jsou chápány jako jakési přirozené entity, jako kdyby lidé vždy nutně jedli, vyměšovali se a sledovali televizi sami ve svých malých domovech se zámky na dveřích.

Ještě jiná forma antikapitalistické kritiky se zaměřuje na způsob, jímž pracujeme, na odcizení či sebeurčení na pracovišti. Tato kritika se stala velmi silnou v roce 1968 a z části byla velmi úspěšná. Práce se od té doby velmi proměnila: týmová práce, zaměření na soft-skills a flexibilní pracovní doba. Stále je ale třeba připomínat, že všechna tato zlepšení v tom, jak pracujeme, byla využita jako strategie pro zvyšování zisku. Naše životy díky nim nemají být pohodlnější, ale naše práce výkonnější. Proto je tu teror deadlinů, sívíček, projektů, vyhoření a depresí.

Navrhuji, abychom tyto formy kritiky nekladly proti sobě, jako kdyby se vzájemně vylučovaly – musíme je naopak propojit. Lepší život neznamená buď zdravější spotřebu, nebo příjemnější práci, nebo spravedlivější distribuci. Sama kapitalistická dělba sociálna do distinktivních sfér představuje problém.

Je důležité důkladně porozumět kapitalismu, abychom si mohli představit komunismus?

Upřímně, nemyslím si, že je to zas tak důležité. Christian Siefkes, softwarový programátor a marxistický teoretik, který se snaží zobecnit koncept Wikipedie a Linuxu, a který přišel s pojmem „common based peer-production”, jednou vznesl otázku: „Musíme porozumět kapitalismu, abychom ho mohly překonat?” Odpovědí bylo „ne“. Je možné vytvářet sociální vztahy rovnosti a solidarity, aniž bychom nutně provedly úplnou a vyčerpávající analýzu kapitalistické produkce. Vzpomeňme si na první buržoazii, podnikatelky, námořnice a dělnice – ty také neměly v úmyslu vytvořit nový výrobní způsob s cílem zrušit feudalismus.

Analyzovat kapitalismus a znát historii komunismu a sociálních bojů nicméně může pomoci vyhnout se mnoha chybám, jež se stále vracejí. Například lidé, kteří začínají bojovat proti ekonomické nespravedlnosti, často končí u moralizující a personalizující politiky. Ekonomická nerovnost se pak jeví být důsledkem nenasytných, „krev pijících“ manažerek nebo „zlých“ političek či nadnárodních korporací. Seriózní analýza kapitalismu nám umožní pochopit, že „zlé“ struktury nejsou výsledkem zlých lidí, ale spíše že „zlí lidé“ jsou plodem zlých struktur. To nám pomáhá porozumět, že nestačí jen prostřednictvím státu odlišně přerozdělit společenské bohatství, protože takový přístup nás bere jen jako individuální spotřebitelky. Musíme si místo toho kolektivně položit otázku: Jaké potřeby chceme uspokojovat jakými druhy práce? Nebo ještě lépe: Jak chceme žít?

Jak moc je dnes myšlenka komunismu relevantní, po všech těch katastrofách uplynulého století?

Aby bylo jasno: nejsilnějším argumentem proti komunismu je komunismus samotný. Komunismus minulosti stojí v cestě komunismu budoucnosti. Taková je realita pro všechny, kdo sní o jiném světě: sdílíme dědictví emancipačního snu, jenž se změnil v reakční noční můru.

V letech 1989 až 1991 konečně zkolaboval autoritářský státní socialismus Sovětského svazu. Šlo současně o prohru v boji proti světovému kapitalismu. K selhání sovětského socialismu došlo ovšem mnohem dříve. Ve skutečnosti takových selhání byla celá řada: 1968, 1956, 1953, 1945, 1939, 1937, 1927, 1921, 1917. Většina z těchto dat skýtala možnost zvratu k více libertariánskému, skutečně rovnostářskému a na solidaritě založenému komunistickému projektu. Zhroucení Sovětského svazu bylo rovněž výsledkem těchto mnoha promarněných šancí reformovat, demokratizovat, zachránit revoluci. V roce 1990 byly téměř všechny tyto možnosti zapomenuty a pohřbeny v historii teroru a byrokracie. I když byl návrat libertariánského komunismu v pozdních šedesátých letech po celém světě velmi silný, byla tato vlna odporu v pozdních osmdesátých letech také z větší části poražena.

Z možnosti jiného světa tak stala volba mezi rozkládajícím se státním socialismem a neoliberálním kapitalismem; ten druhý v té době často nosil masku sociální demokracie. To je důvod, proč se mnoha lidem žijícím za železnou oponou zdál být kapitalismus spolu s liberální demokracií rozumnou alternativou. Při pohledu z druhé strany se zdálo, že vůči neoliberálnímu kapitalismu neexistuje alternativa. Margaret Thatcherová se nemýlila právě proto, že skutečné alternativy byly z historie vymazány. V posledních několika desetiletích se představa, že by kapitalismus mohl představovat konec historie a zlepšit životy mnohých, ukázala být iluzorní. Pokud byl kapitalismus někde „civilizovaný“, bylo tomu tak právě díky bojům proti němu – velmi často jednoduše kvůli existenci Sovětského svazu (který na Západě často fungoval jako neviditelný třetí sociální partner). Není nutné znova popisovat zla, jež na každodenním základě způsobuje kapitalismus našim současným životům. Jakmile si ale lidé začnou uvědomovat souvislosti mezi svojí bídou a svojí formou ekonomické a sociální reprodukce, jakmile se začnou poohlížet po alternativách, začne zase obcházet strašidlo komunismu. Touha organizovat život společně ve vzájemné rovnosti a solidaritě není tak moc bláznivá: žít nikoli individualizované jako cizinky a soupeřky, rozptýlené ve strukturálním nedostatku, ale sdílející ve formě komuny. S touhou po komunismu nicméně přichází také jeho skutečná historie, jeho neuspokojivé dědictví. A s tím se musíme vyrovnat. Nemůžete dělat historii tak, že se od ní odvrátíte.

Na co se ve své práci zaměřujete od doby publikace Komunismu (nejen) pro děti v roce 2004?

Cílem knížky bylo znovunalezení budoucnosti v kontextu konce historie. Když se zdálo, že vůči reálnému kapitalismu neexistují alternativy, bylo třeba znovu zaujmout utopickou perspektivu. A byl třeba nějaký trik, aby se nám opět dostalo odvahy snít velký sen. Větší než jen individualizované životní plánování a tu a tam nějaká reforma. Jakmile je ale budoucnost navrácena zpátky do věčné přítomnosti kapitálu, navrátí se rovněž minulost. Strach, stejně jako naděje, je projektován do budoucnosti, současně ale vychází z minulosti. Bude zítřek pouze návratem včerejška? Skončí další pokus o překonání kapitalismu opět autoritářským státním socialismem? Budou nadcházející revoluce opakovat chyby předešlých pokusů? V 19. století tyto otázky nebyly tak naléhavé jako dnes. Lenin, Stalin a Mao Marxe navždy změnili. Už nikdy nebudeme schopny snít tak nevině o lepších zítřcích jako v 19. století. Obávají-li se lidé po zkušenostech 20. století radikální změny, jde o falešné vědomí, nebo snad o správné?

Komunismus (nejen) pro děti končí otázkou, jestli je možné bojovat za postkapitalistický svět, za komunismus, bez přijetí zodpovědnosti za dědictví stalinismu a jeho obětí. Státní socialismus je implicitně kritizovaný, avšak nedostatečně a ne na rozhodujícím poli praxe. Stejně jako syndikalistický experiment, který závisí na trhu, končí státně socialistický pokus tím, že lidé říkají: „ne, ne, tohle není komunismus“. V čem ale spočívá síla těchto slov? Po dobu více než půl století zabíral autoritářský státní socialismus pětinu až třetinu povrchu zemské pevniny. Nebyly komunistické, ale nebyly ani nekomunistické. Ve své druhé knize Minulá budoucnost: O osamělosti strašidel komunismu a rekonstrukci zítřka (poprvé vydané v roce 2007) jsem se těmito otázkami zabývala více do hloubky. Kniha je performativní a politickou prací truchlení. Konfrontuje minulost s cílem nalézt budoucnost, jež je v ní pohřbena. Začíná paktem Hitler–Stalin a pokračuje zpět do minulosti, k velkému teroru v letech 1937-39, k neschopnosti levice zastavit nástup národního socialismu, ke Stalinovu nástupu k moci, ke Kronstadtu a konečně do roku 1917. Pokouší se znovu nabýt komunistickou touhu zpracováním historie její korupce. Klade otázky, jimž se jinak raději vyhýbáme.

Další dvě mé knihy byly v Německu vydány při příležitosti stého výročí Ruské revoluce. Pokouším se v nich tyto otázky zodpovědět. A kladu je precizněji: mohla Ruská revoluce uspět? A jak? Co je to revoluce? Jak je chápána v převládající revoluční imaginaci? Podporuje toto vnímání úspěch revolucí, nebo ho naopak blokuje? Jsem kritická vůči fetiši revolucí a utopií, který bylo možné najít také v prvním vydání Komunismu (nejen) pro děti. Navrhuji nové pojetí obou pojmů: jaký by měl být vztah mezi transformací a utopií, revolucí a komunismem, prostředky a cíli? Ve své nejnovější knize, Vztahová revoluce – 1917, 1968 a nadcházející, kladu starou a novou levici do vztahu vzájemné kritiky s cílem překonání jejich omezení a vytvoření integrálního konceptu komunismu. Kniha obhajuje teorii vztahové revoluce, politiky solidarity a queer-feministický komunismus.

Jak ovlivnila finanční krize v roce 2008 a euro krize v roce 2010 Německo a váš domovský Berlín?

Od světové ekonomické krize se světový kapitál zoufale poohlíží po možnostech investic. Protože úrokové sazby jsou nízké a je obtížné najít nové investice, zdají se být pozemky a nemovitosti bezpečným útočištěm pro všechen přebytečný kapitál. V Berlíně je to obzvlášť znatelné z neustálého tlaku na růst nájmů. Gentrifikace, vymístění nemajetných a nucená vystěhování z bytů se staly ústředními projevy sociálních bojů ve městě. Tyto boje mají bezprostřední antikapitalistický rozměr, protože ztělesňují rozpor mezi směnou hodnotou a užitnou hodnotou. Kdo může a kdo by měl rozhodovat o domě – ty, kdo ho vlastní, nebo ty, kdo ho užívají a žijí v něm? Hnutí proti gentrifikaci v Berlíně, zvláště v Kreuzbergu, se stalo velmi silným a prokázalo, že odpor se vyplatí. Ačkoliv zde bylo jen několik nových okupací (zvláště ze strany uprchlického hnutí), aktivistkám se podařilo předejít mnoha vymístěním.

Opět se tu ale setkáváme s formami moralistických, zkratkovitých nebo dokonce antisemitských, fašistických druhů antikapitalismu. Současně vidíme, že mnoho lidí si je těchto zkorumpovaných forem kritiky dobře vědomo. Co je ale důležitější: vidíme opět, že boj samotný mění město, mění vztahy mezi jeho obyvatelkami. Sousedky, které vedle sebe žily nevšímavě, se začaly poznávat a organizovat se společně. Je důležité tomu porozumět. Solidarita není jen instrumentálním prostředkem sociální změny – společně stojíme, rozděleny padneme – ale také cílem emancipace, komunismu.

Rozšířil se krajně pravicový nacionalismus, který ožil napříč Evropou a Spojenými státy, do Německa? Jak by se podle vás proti němu mělo bojovat?

Ve světě, nejvíc asi ve Spojených státech, je Německo často vnímáno jako progresivní – v sexuálních, ekologických a sociálních otázkách. To je výsledek desetiletí PR kampaní, jež se zaměřovaly na politiku paměti a historie. Lidé, kteří poznají Německo lépe, jsou často překvapeni, že tento obraz není vůbec pravdivý. V posledních letech zakrýval roli, již Německo hrálo ve světové ekonomické krizi, zvláště v Evropě. Německo je nejsilnější ekonomika v Evropě a jedna z nejsilnějších na světě. Se svojí politikou deflace, tvrdé měny, nízkých mezd a zaměření na vývoz silně přispělo ke vzniku krize a bohatě z ní profitovalo. Angela Merkelová se může jevit jako relativně liberální lídryně, byla to ale ona, kdo řídil export krize z Německa do jihoevropských zemí, kde se životy mnoha lidí tak drasticky zhoršily. Přesto Merkelová není součástí tohoto nového a rostoucího mezinárodního, krajně pravicového nacionalistického, programově rasistického a neofašistického monstra – monstra, které zrodila krize. Antifašismus se během několika málo let stal jedním z hlavních úkolů ve světové politice, možná dokonce nejdůležitějším úkolem.

Po zvolení Donalda Trumpa, byla Angela Merkelová nazývána skutečnou lídryní svobodného světa. To je třeba vyjasnit: v časech krize nestačí pouhá obrana statu quo. To je přesně historická lekce, již nám dala Hillary Clintonová. Proti fašismu narativ superhrdinky nefunguje: úkolem superhrdinky je zastavit superpadoucha, který má plán, jak drasticky změnit nebo zničit svět. Superhrdinka jednoduše v poslední minutě tento plán zmaří. Happyend – ale svět pokračuje dál, děsný jako doposud. Tak to nemůže pokračovat. Sociální demokratky, new labour, konzervativky a neoliberální politika obecně umožnily vzestup krajní pravice. Chceme-li bojovat proti neofašismu, nemůžeme bránit společnost, proti které fašismus zdánlivě stojí; musíme bojovat za jinou společnost. Pokud chcete zachránit svět, musíte ho radikálně změnit.

Jacob Blumenfeld

1Autorka píše zásadně v generickém femininu. Toho se drží i český překlad. (pozn. překl.).
2Ludditky byly anglické řemeslnice a dělnice, které utvořily sociální hnutí zvané luddismus za účelem zničit stroje a překazit jejich zavádění v továrnách, poněvadž se domnívaly, že je okrádají o práci. (pozn. překl.)

Zkrácená verze překladu anglického originálu “Communism for Everybody”: An Interview with Bini Adamczak, author of Communism for Kids publikovaného na webu Viepoint Magazine vyšel původně na Alarmu.