O tom, že je třeba dívat se zpětně na to, jak si lidé představovali, že je možné dosáhnout osvobozené společnosti, hledat příčiny selhání a učit se z chyb.

Z našich textů by mělo být jasné, že považujeme stávající společnost za hodnou zrušení. A že si myslíme, že nestačí, když budou všichni navštěvovat více kurzů meditace, budou na sebe hodnější, sníží se emise CO₂ nebo se o 4 % zvýší minimální mzda. Domníváme se, že musí dojít ke zcela zásadní změně: konkrétně v našem kapitalistickém způsobu výroby, který je založen na tom, že lidé si musí všechny věci, které potřebují, koupit. Proto jsou vyráběny jen ty věci, za které je někdo schopen zaplatit. A proto musí všichni lidé, kteří nemají to štěstí, že by zdědili majetek, prodávat v neustálé konkurenci s ostatními svoji pracovní sílu. To ale znamená, že je třeba něco jiného než požadavek nepodmíněného základního příjmu, méně chamtivosti nebo více nerůstu. To znamená, že je třeba zrušit kapitalismus! Je třeba vybudovat komunismus! Tato hesla září na všech těch tisících samolepek a skví se na transparentech na demonstracích. Co ale vlastně znamenají? Jak by mohla vypadat cesta k zásadně odlišné společnosti?

Bylo dřív líp? Tázajíce se kráčíme vpřed

Nejsme první, kdo si tuto otázku klade. Ve skutečnosti byly časy, kdy slova jako „revoluce“ a „komunismus“ nezněla tak cize a abstraktně jako dnes. Pro mnoho lidí byla představa vytvoření společnosti, ve které se všichni lidé budou mít lépe, realistická. Až dosud se to ale nikdy nepodařilo. Má smysl učit se z chyb a podívat se zpětně na to, jak si lidé představovali, že může být stávající společnost nahrazena jinou. Zvláště když mnohé z těchto představ dodnes někdo zastává. Je třeba promyslet, jak dnes mohou vypadat strategie přinášející naději.

O volech a oslech

„Socialismus v jeho běhu nezastaví vůl ani osel,“ mysleli si mnozí v Německé demokratické republice nebo také v dřívější sociální demokracii – jež tehdy byla ještě skutečně revolucionářská a měla poměrně málo společného s bídou dnešní SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, Sociálnědemokratická strana Německa). Tradiční marxisté tím měli na mysli, že „co se musí stát, stane se“. Došli více méně k tomu, že společnost se prostřednictvím revolucí vyvíjí k lepšímu: od otrokářství přes nevolnictví až po kapitalismus, jenž se kvůli vlastní náchylnosti ke krizím zničí sám – stačí jen malá špetka politiky, a voilà, komunismus je tu! Takový optimismus byl tehdy celkem snadno pochopitelný. Až do průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století tu ve skutečnosti nebylo dost bohatství, aby bylo možné zajistit pro všechny lidi materiálně bezstarostný život (ačkoliv i dříve bylo možné vytvořit vlídné vztahy). Prostřednictvím nových technických možností se to ale stalo principiálně možné – bránily tomu jen společenské vztahy. Kapitalismus samotný musel nejdříve vytvořit nezbytné podmínky pro své zrušení.

Také v dnešní době, kdy se vyrábí tolik potravin, že by nasytily 13 miliard lidí, lze dosáhnout stavu, kdy by nikdo ze 7 miliard lidí na Zemi nemusel hladovět. V současném globálním ekonomickém systému tomu tak ale není.

Vidíme, že ačkoliv je kapitalismus příčinou neustálých krizí, nevede to bohužel automaticky k tomu, aby zkolaboval. Bez naší pomoci se tomu tak zjevně nestane.

Strana, strana, ta má vždycky pravdu¹

Jedním z lidí, kteří chtěli trochu popohnat vznik komunismu, byl Lenin. Domníval se, že komunismus musí vytvořit dělníci a dělnice, protože je jejich „objektivním“ zájmem odstranit společnost, ve které sice všichni produkují společenské bohatství, ale sotva za to něco dostávají. Nevěřil však, že dělníci a dělnice sami dospějí k tomuto uvědomění. Proto podle Lenina potřebovali silné vůdce (řídčeji: vůdkyně) v ještě silnější straně, která jim ukáže, jak to chodí. Tak tomu pak bylo v téměř všech zemích „reálného socialismu“. A vedlo to bohužel k mnoha věcem, nikdy však k osvobozené společnosti. Nezřídka pak až ke katastrofě.

Vždycky může být hůře

Tyto různé směry spojoval optimismus, že dějiny jsou na jejich straně, a jistota, že mnozí chtějí lepší společnost. Nejpozději během první světové války bylo ale zřejmé, že tomu tak bohužel nebylo: namísto toho, aby společně se soudruhy a soudružkami z jiných zemí odhodili stát, národ a kapitál na smetiště dějin, odmítali vojenskou službu nebo obrátili zbraně proti těm, kdo je posílali do války, vraždili se lidé v Evropě vzájemně na bojištích první světové války a zahájili genocidu v koloniích. Na pozadí toho se „kritická teorie“ – uskupení levicových filozofů, k nimž patřili mj. Theodor Adorno a Max Horkheimer, které tak rádi citujeme – začala ptát, proč neuspěla žádná revoluce, ačkoliv by objektivně byla tak rozumná. Zkoumali, proč jsou lidé na této „falešné společnosti“ (neboli „úplné sračce“) tak závislí. Po holokaustu a druhé světové válce byl jejich postoj k tomu, zda je vůbec možná změna k lepšímu, ještě skeptičtější. Smysluplnější je spíše zabránit ještě horšímu a prostřednictvím kritického objasnění přivést lidi do stavu, kdy budou přemýšlet o lepším světě. S tímto dilematem se musíme stále znova zabývat: Jak dosáhnout zlepšení, když velká část lidí radši volí AfD, považuje práci za skvělou věc nebo zapaluje ubytovny pro uprchlíky? Pokud komunisté nechtějí, tak jako Lenin, lidi přinutit ke štěstí, mají problém.

Vlevo v bok! Dlouhý pochod

Takzvaní osmašedesátníci, studentské hnutí, které v roce 1968 drželo Evropu a mnohé další části světa ve značném napětí, byli optimističtější. Někteří z nich chtěli obsadit strategické pozice ve společnosti – provést „dlouhý pochod institucemi“. Jejich cílem byly reformy zevnitř, po nichž by se postupně probudila jiná společnost. V Německu vstoupila část z nich k Zeleným, do strany, která chtěla všechno dělat úplně jinak. Okamžik! Říkáte Zelení? Ano, přesně ti, kteří s Joschkou Fischerem – dříve také „rebelem“ – coby ministrem zahraničních věcí na konci 90. let nechali shazovat bomby na Jugoslávii. Ti Zelení, kteří v roce 2015 s ministerským předsedou Winfriedem Kretschmannem umožnili další osekání práva na azyl. Zelení (a mnoho dobromyslných levicových stran po nich) ukázali, že se dříve nebo (méně často) později přes všechny dobré úmysly zapojí poslušně do běžného parlamentního provozu. Není to náhoda: každá strana, která nechce být jen v opozici, musí přemýšlet jako správce národního státu. A to znamená starat se o to, aby se obchody hýbaly a daně tak šťastně plnily státní kasu – i když to znamená poklesy mezd, deportace uprchlíků a války.

Všechnu moc sovětům!

Komunisté se snažili najít odpovědi na mnohé tyto problémy. Už v počátcích komunistického hnutí někteří rozpoznali, že autoritářské spoléhání se na stranu a stát není řešením, ale součástí problému. Dospěli k tomu, že je třeba, aby se lidé sami organizovali na pracovištích a v městských sousedstvích, a že moc nemá být poražena prostřednictvím státního převratu provedeného malou skupinou, nýbrž prostřednictvím generální stávky a organizace shromáždění ve všech oblastech společnosti. Prostřednictvím „osekání revoluční reálpolitiky“ chtěla např. Rosa Luxemburg nebo později italští operaisté v 60. letech dosáhnout toho, aby byla vybojována konkrétní zlepšení pro lidi tady a teď, aniž by se z očí ztratila perspektiva radikální sociální revoluce. Skvělá myšlenka: dokud systém nezkolabuje, je možné dosáhnout spousty konkrétních zlepšení v každodenním životě. Je tu ale problém – firmám se zpravidla líbí mazané metody, jež udržují konkurenceschopnost – mohou například propouštět lidi díky automatizaci. Kecy.

Boj o hlavy

Jinou odpověď na toto dilema formuloval italský marxista Antonio Gramsci: zdůrazňoval, že v kapitalismu se nadvláda neutváří jen prostřednictvím donucení a že je sice možné provést státní převrat ozbrojeným útokem na parlament, ale souhlas s tím, co existuje, se utváří jinde – ve školách, na univerzitách, v médiích atd. Proto si všichni myslíme, že žijeme v nejlepším možném světě. Z toho důvodu dospěl Gramsci k tomu, že k radikální proměně společenských vztahů je třeba zviditelňovat levicové myšlenky v těchto oblastech – nazval to „bojem o hegemonii“. Lákavá myšlenka: mohu také spoIupracovat na tvorbě levicového časopisu, jako jsou Ulice z cukru, a doufat, že tím přispěju k radikální změně.

Me, myself and I

Levice našla odpověď na otázku revoluce také v pozdější době: v zrcadle. Například autonomové v 80. letech praktikovali „politiku první osoby“. Šlo jim o to, vybudovat v malém, co by chtěli uplatňovat ve velkém. V obsazených domech, skupinách kritického mužství, při mobilizacích proti ekologickým a sociálně fatálním projektům jako např. proti novým atomovým elektrárnám. Tento druh sebereflexe je samozřejmě důležitý – právě proto, že jsme v této společnosti všichni, jak si všiml Gramsci, plní ideologie. Jenže když hodně malých lidí dělá hodně malých věcí, nemůžou jednoduše změnit podobu světa. K tomu je třeba také porozumění tomu, jak přesně svět funguje a jak se proti tomu všichni můžeme spojit.

Viva la lucha!

Ač se to zdá neuvěřitelné, i dnes existují lidé, kteří chtějí revoluci. Mnozí z nich stále navazují na myšlenky shora, ale jiné současné pokusy jsou mnohem rozptýlenější. Proto rozhodně není špatně, že po tolika myšlenkových konceptech toho, jak má všechno fungovat, které všechny ztroskotaly na mělčině či skončily katastrofou, máme mnoho pochyb o existenci jediného správného revolučního plánu. Zapatisté, velmi sympatické mexické guerillové hnutí, jež se v roce 1994 odhodlalo k povstání a které je inspirací pro levici na celém světě, tento stav vyjádřili heslem „Tázajíce se kráčíme vpřed (Preguntando caminamos)“.

Co si ale počít se všemi těmito pokusy (a dalšími, které jsme tu nezmínili), jež levice v minulosti vykonala? Zaprvé situace se nezlepší (ani nezhorší) automaticky. Neexistují žádné objektivní tendence k pokroku, např. že by kvůli tomu, že stroje natolik minimalizují lidskou práci, bylo dosažení komunismu jednoduché. Komunismus přijde jen tehdy, když to lidé budou chtít a vytvoří ho. A k tomu je zapotřebí politických hnutí. Zadruhé cíle není možné dosáhnout prostřednictvím převzetí stran nebo států, právě naopak. Zatřetí situace je vážná, ale ne beznadějná. Jedna z posledních bezmála revolučních situací v Evropě – rok 1968 – přišla po 50. letech, jež byly konzervativní a pokryté prachem. Tehdy by si nikdo nemyslel, že se ve Francii spojí pracující se studenty a prezident ze strachu z revoluce uprchne ze země. Začtvrté je třeba skutečné porozumění tomu, jak tato společnost funguje, jsou zapotřebí diskuse a kritické vypořádání se s existujícími teoriemi a debatami, abychom nezačínali stále znovu od nuly. Zapáté tyto boje proti kapitalismu si nemůžeme nárokovat výhradně pro sebe. O našich strategiích musíme stále diskutovat také s ostatními. Zašesté sebeurčení a sebeorganizace jsou důležité. Jde o učení se novému, jež je na cestě k revoluci i po ní nepostradatelné. Je třeba získávat zkušenosti s tím, jaké to je měnit společně s jinými vlastní životní skutečnost – zkušenost s organizací univerzitní stávky, blokováním neonacistického pochodu, provozem autonomního centra atp. I když to v tuto chvíli nevypadá, že by revoluce byla za dveřmi, je důležité začít už teď.