Jak spolu gender a stát vzájemně souvisí?

Sex, sex, sex… Vzbudili jsme vaši pozornost?

Pokud jste překvapení, co dělá tohle téma v radikálně levicovém časopise, nebo doufáte, že půjde o „šťavnatý článek“, měli bychom to uvést na pravou míru: tenhle článek se zabývá otázkou vztahů, jež existují mezi genderem a státem, a je o feminismu. O feminismu? Moment, není to trochu vyčpělé téma? Opravdu chceme psát o ukřičených polonahých ženách z 60. let? Proč se k tomu vracet?

Starý vztah…

Proto: ať už jde o hloupé hlášky a fráze používané při balení holek nebo o mužsky dominantní, chlapácké chování ve škole, v práci, ve vašem okruhu přátel nebo v aktivistické skupině – sexismus je pořád součástí našeho každodenního života. Od partiček „starších kluků“ na univerzitě nebo v ekonomice, jež zajišťují, že ženy nezískají lépe placené práce, přes učitele fyziky, kteří stále věří, že ženy nejsou schopné myslet tak logicky jako muži (což na druhou stranu vede k tichému a nejistému chování dívek), až po verbální a fyzické násilí v situaci, kdy se dvě ženy políbí na ulici nebo prostě neodpovídají představě o tom, jak by „skutečná žena“ měla vypadat.

Role, jež dokonce i my každý den reprodukujeme prostřednictvím těchto pojmů, myšlenek a komentářů, nejsou vůbec nové. Představy o tom, jak by se kluci a holky, muži a ženy měli chovat, existují po staletí. Během vývoje kapitalismu v 19. století se objevil jasný rozdíl mezi prací v domácnosti na jedné straně a prací za mzdu v továrnách a hnědouhelných dolech na druhé straně, jenž byl založený na existujících specifických genderových rolích. Zdálo se přirozené, že se žena stará o domácnost a o děti, uklízí, vaří pro členy rodiny, kteří jí také pláčou na rameni a pro které obecně dělá spoustu emocionální práce. Zkrátka že je zodpovědná za reprodukci jejího manžela, který bude mít díky tomu další den sílu znovu pracovat do úmoru.

Ačkoliv se od té doby rodinné struktury proměnily, je tomu tak více méně dodnes. Devadesát procent rodičů samoživitelů jsou ženy. A dokonce i na trhu práce jsou to především ženy, kdo se stará o děti, pečuje o nemocné a umývá staré – což jsou všechno zaměstnání, jež v průměru nejsou moc dobře placená.

Vaření, péče, výchova dětí

Dnes nicméně mnoho věcí vypadá v západních zemích lépe. Ženy úspěšně bojovaly za zlepšení své sociální situace: ženské volební právo, sexuální revoluce a studium na univerzitě většina dívek a žen považovuje za samozřejmost. Nechceme popírat, že v posledních několika letech se toho mnoho změnilo, zvláště poté co ženské hnutí v 60. letech (ano, ty „muže nenávidějící feminacistky“, z nichž si tolik lidí dělá legraci) zaútočilo na beznadějnou maloměšťáckou situaci žen v domácnosti. Po čase se tyto boje konečně odrazily v zákonech.^* Ženám bylo umožněno v Německu volit v roce 1918 (ve Švýcarsku to trvalo až do roku 1971). Zatímco naše matky a babičky musely mít svolení svého manžela, aby mohly podepsat pracovní smlouvu, od roku 1977 bylo uzákoněno právo svobodné volby povolání. V roce 1979 přišli otcové o rozhodovací pravomoc v otázce vzdělávání dětí. Znásilnění v manželství se v roce 1997 stalo trestným činem (avšak bylo stíháno, jen na žádost ženy, až po roce 2004). A tak dále a tak podobně. Ano, mohlo by se zdát, že stát je teď největším feministou. Protože bez finančních pobídek, jako jsou rodičovské přídavky, jež byly v Německu zavedeny v roce 2007, by se většina otců jistě zdráhala učit, jak přebalit dítě. Tyto státní platby dostávají rodiče pod podmínkou, že jdou oba na rodičovskou dovolenou, aby pečovali o dítě. Některé země také schválily zákon, jenž umožňuje ženě dát k soudu diskriminaci při náboru ženských pracovnic.

To je všechno velmi dobré, v tomto článku ale chceme ukázat, že existují specifické důvody pro vládní regulaci genderových vztahů. A tyto důvody nemají nic společného se záměrem bojovat proti sexismu. Místo toho jsou – přímo či nepřímo – spojené s ekonomickými zájmy. Dalo by se namítnout, že to nevadí, pokud se věci zlepšují. To je ale chyba. V prvé řadě je jasné, že v jednotlivých zákonech nejde o emancipaci. Za druhé kdokoliv bojuje proti genderové nerovnosti a zároveň spoléhá na stát, narazí ve svém boji dříve nebo později na strukturální omezení. Rozhodně nechceme, aby byly sexistické podmínky nepatrně reformovány, je to pořád ta samá sračka, jen v novém obalu.

Když přilétají čápi…

Státy mají jeden primární účel: zajistit na svém území hladké fungování kapitalismu. Jen tak mají šanci získat v konkurenci ostatních států dobrou pozici na světovém trhu. Za tím účelem potřebují populaci, jež je do určité míry spokojená a v žádném okamžiku se nebude bouřit. Na tomto základě je státem pozorně sledováno každé emancipační hnutí: nároky a reformní snahy, jež neohrožují základní cíl státu, jsou často přijímány, zatímco jiné jsou potlačovány. Tak tomu bylo také v případě ženské emancipace. Moderní průmyslové národy si nemohly dovolit nevyužívat polovinu své populace jako schopné a ochotné dělníky. To také znamená, že rigidní genderové role a hloupé sexistické představy mohou být někdy vnímány jako překážky. Některá z výše zmíněných zlepšení vyplynula z této dynamiky.

Tato zlepšení současně nezmění obecný zájem státu o rodinnou a populační politiku a spolu s nimi zájem o „ženské“ tělo: o kontrolu porodů, kontrolu výchovy dětí a kontrolu toho, kdo s kým spí. Hovoříme koneckonců o budoucích občanech, stejně jako o budoucích pracujících. Jak je uvedeno v článku 6 německé ústavy: „Manželství a rodina by měly požívat zvláštní ochranu státu.“ To potvrzuje, že rodina je v očích státu stále velmi důležitou jednotkou. Mnozí říkají, že je to „základ státu“. Ale ne všichni rodiče mají být takovým „základem“: v případě výše zmíněných rodičovských příspěvků na tom nejvíce vydělávají především ti, kdo mají nejvyšší příjmy – a tak to stát chce. Německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2006 na setkání Federace německých zaměstnavatelů prohlásila, že „dnes máme problém s tím, že 40 % akademiků a akademiček nemá děti. A to je situace, jakou si země, jež si říká ‚vysoce rozvinutá‘, nemůže dovolit.“ A tak funguje moderní populační politika.

Modrá, nebo růžová?

Státy udržují binární genderový řád prostřednictvím zákonů. Vymazávají vše, co nezapadá do jedné nebo druhé kategorie. Všude se setkáváme se vzorci a normami, jimž musíme vyhovovat – „Ale no tak! Chovejte se jako skutečná dáma“, „Ukaž, že jsi opravdový chlap“… Lidé, kteří nezapadají do jedné či druhé kategorie nebo kteří prostě nechtějí zapadat do forem těchto převládajících rolí, ve škole, ve sportovních klubech nebo na pracovišti stojí stranou. Stát k tomu přispívá, když vyžaduje povinné vyznačení, zda jste „muž“, nebo „žena“ na občanském průkaze. Tento sociální a právní tlak vytváří situace, v nichž jsou intersexuální lidé, kteří se narodili s tzv. neurčitými pohlavními znaky, nuceni krátce po narození podstoupit chirurgický zákrok, aby se odstranila jakákoliv dvojznačnost, jež by mohla narušovat binární genderový řád.

Obětí, mazlení, komunismus

Co plyne ze všeho, co jsme napsali? V průběhu historie se mnoho věcí změnilo a nikdo jistě nechce, abychom přišli o výdobytky, jež vybojovalo ženské hnutí. Neměli bychom si každopádně dělat iluze: tyto reformy, za něž bojují sociální hnutí, představují stále jen ústupky v rámci kapitalistických norem. To znamená, že se v podstatě nic nezměnilo: kapitalismus nebude lepší, jen protože se povolí sňatky homosexuálů, protože jsou dostupné antikoncepční pilulky nebo protože se zvýšily příspěvky na děti. Kapitalismus se tím jen přizpůsobuje novým okolnostem tak, aby mohly zítra pokračovat každodenní hrůzy.

Emancipace a genderová rovnost znamenají víc než jen mít stejné právo být vykořisťován(a). Emancipace založená na státě a národě nemůže být nikdy skutečnou emancipací. To znamená, že vedle všech každodenních bojů proti sexismu musíme bojovat za společnost bez kapitalismu a států – a to platí i naopak.

K dalšímu čtení:

Fraser, Nancy (2009): Feminismus, kapitalismus a lest dějin. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 10, 2: 1 – 9.

Původně vyšlo v německém radikálním časopise (nejen) pro mládež Straßen aus Zucker. Český překlad vyšel v 1. čísle české verze časopisu Ulice z cukru. Celé číslo v pdf můžete stáhnout tady.