Přátelé z Anarchistické federace, skupiny, s níž často spolupracujeme, nás požádali, abychom vysvětlili, co se pro nás skrývá pod nálepkou “radikální levice”, jíž se sami označujeme, a jaká jsou naše kritéria pro spolupráci s jinými subjekty.

Je rok 2015 po Kristu. Celá historie levice je plná příkladů nájezdů a dobývání ze strany socialistů. Opravdu celá? Ne! Jedna vesnička obývaná nepoddajnými ještě stále odolává nájezdníkům. Je to malebná a útulná obec. Její obyvatelé se mezi sebou dobře znají, někteří se možná nemají zrovna dvakrát v lásce, ale můžete se vsadit, že to nejvtěší zlo zůstává za humny. Jejími obyvateli jsou totiž anarchisté.

Anarchisté jsou lidé, kteří stáli na té správné straně v Kronštadtu. Před necelými sto lety byli na té správné straně na Ukrajině. Stejně tak 30. letech minulého století ve Španělsku. Anarchisté jsou ti, kteří zasvěcují své životy boji proti kapitalismu a vytváření alternativ. Bojují za rovnost, protože v ni věří, ne kvůli příslibu porevolučních osobních výhod.

Také jsou to ale lidé, kteří bojují proti státní autoritě, zatímco ve vlastních skupinách usilují o získání mocenských pozic. Ty kontrolují lidé s monopolem na zdroje, jakými jsou například informace. Lidé, jejichž představa o rovnosti, odpovídá v praxi v podstatě rovnosti mezi muži, nebo těmi, kteří se vyžívají v samoúčelném násilí.

Měli bychom s takovými lidmi spolupracovat?

Iniciativa Ne rasismu! je tvořená různými lidmi s různými názory. To, co nás spojuje, jsou myšlenky nehierarchičnosti, solidarity a rovnosti. Tyto principy ale není možné v rámci současné kapitalistické společnosti naplnit beze zbytku. Odmítáme proto současný patriarchální kapitalismus bez demokracie, chceme demokracii bez kapitalismu. Demokracii budovanou zdola. Právě tyto myšlenky a jejich důsledné uvádění do praxe pro nás ztělesňují radikální levicový přístup.

Je hezké snít o utopii a pro mnoho lidí je důležité mít inspiraci a motivaci. My ale nechceme jen snít, ale hlavně vidět a chápat realitu v její komplexnosti, abychom ji byli schopni měnit. Někdy se tak naše ideály mohou navzájem vylučovat. Nebo v nás vyvolávají celou řadu otázek. Jak nehierarchickým způsobem řešit opakované nebezpečné hierarchické či násilné chování? Kdybychom teď odstranili státy, byl by potom svět spravedlivější, nebo naopak? Když překonáme kapitalismus, dosáhneme najednou rovnosti? Čím vlastně vůbec začít? Jak moc můžeme slevit z našich dlouhodobých cílů, abychom pomohli konkrétním lidem tady a teď?

Pokud se ale vydáte za vesnická humna a půjdete doleva, neuvidíte jen lidi, kteří chtějí nastolit komunistickou diktaturu. Jsou tam přeci také lidé, kteří si kladou stejné nebo podobné otázky jako my, ale identifikují se jinak než jako anarchisté, a kteří na ně mají často stejné odpovědi a někdy třeba zase jiné. Zajisté jsou mnozí z nich méně kritičtí ke konceptu státu než my a lidé z vesničky. Možná je pro některé z nich myšlenka sociální spravedlnosti důležitější než individuální svobody.

Měli bychom s nimi tedy spolupracovat?

A když se podíváme na naši vlastní skupinu. Máme tu lidi, co chodí k volbám. Jsou tu lidé, jejichž práce je placená z peněz EU. Lidé, kteří věří v Boha. Máme mezi sebou dokonce i takové zrádce, kteří dobrovolně platí nájem kapitalistickým majitelům. Čas od času i u nás může dojít k rasistickému nebo sexistickému myšlenkovému zkratu.

Měli bychom tedy vlastně vůbec spolupracovat sami se sebou?

Naše ideály nejsou ničím, co by někdo vlastnil. Dokonce ani my samotní. Ukazují spíš směr než cíl. Musí být bráněny uvnitř vesnice i za humny a někdy i proti nám samotným. Někde více, někde méně, ale žádná jasná dělicí čára neexistuje. Pokud lidé jednají proti našemu přesvědčení, pak je to důvod, abychom se jim postavili dnes i zítra, dokonce i v momentě, kdy by byla naše utopie na dosah ruky. Naše ideály jsou ale spíše procesem, než perfektním systémem, který kdysi do nějaké knihy sepsal starý vousatý bílý muž. Dáváme si tu práci nalézat naše vlastní cesty.

To znamená, že jsme obecně otevření spolupráci uvnitř radikální levice a jsme za ni rádi za předpokladu, že to neodporuje našim ideálům. Vítáme všechny, kdo chtějí bojovat za méně hierarchickou, více rovnostářskou a solidárnější společnost. Lidé, kteří nikdy neopustí svou vesnici, totiž nebudou nikdy schopni změnit svět.

To také znamená, že jsme se v naší skupině zhruba před rokem rozhodli spolupracovat na některých aktivitách se skupinami, které samy sebe označují za socialistické, jako například Socialistická solidarita (SocSol). Během naší spolupráce se lidé ze SocSolu nechovali v ideologické či na osobní úrovni hierarchickým způsobem, a nikdy neprosazoval nic, co by bylo v rozporu s našimi ideály, nemáme důvod je podezřívat, že naši spolupráci plánují zvrátit v nastolení komunistické diktatury.

Ve skutečnosti není představa, že by SocSol v této zemi převzal moc, něčím, kvůli čemu bychom probděli nesčetně bezesných nocí. Ostatně to, že by chtěli spustit svůj ďábelský plán ovládnutím anarchistického hnutí, by tak jako tak nevypovídalo nic dobrého o jejich taktickém důvtipu.

A co když se mýlíme? Pak se tomu musíme postavit ve chvíli, kdy se něco takového bude dít. V okamžiku, kdy naše hnutí poroste, to zajisté nebude jediným nebezpečím. Kdo nám vlastně může zaručit, že nikomu z těch, co sami sebe nazývají anarchisty, nezachutná pocit moci, a že v bezstátní společnosti nezneužijí svých pozic k zaujetí neformální pozice vůdce. Nebo možná s časem více a více formální? Co pak? Potom se tomu musíme postavit! V historii není pouze Kronštadt. Je tam také Chiapas či Rojava nebo Pařížská komuna…

Text původně vyšel v anarchistické revue Existence, roč. 2015, č. 2.