Co to je „demokratický konfederalismus“?

Posted on by

Obyvatelé Rojavy si nezvolili kapitalistickou zastupitelskou demokracii, tedy systém, který je uplatňován ve většině západních zemí, které jej ochotně šíří a protlačují dál. Rozhodnutí jsou dnes v Rojavě přijímána v souladu s principy demokratického konfederalismu, které jsou postavené na demokracii zdola, decentralizaci a neexistenci státu.

Demokratický konfederalismus se snaží konfrontovat současné uspořádání tzv. kapitalistické modernity, charakterizované kapitalismem, národním státem a industrializmem, s tzv. demokratickou modernitou, charakterizovanou demokratickou společností, komunitní ekonomií a ekologickou výrobou. Vytvořením „nestátní politické správy“ uvnitř existujících národních států má nakonec dojít k překonání národního státu. Ne prostřednictvím násilné revoluce, jejímž cílem je převzetí moci, ale jednoduše tím, že se to stane postupně nezbytné.

Hlavními principy demokratického konfederalismu jsou respekt a rovnost: Respekt k identitě každého jednotlivce, potažmo k jeho potřebám a přáním, pokud jde o uspořádání každodenního života, stejně jako o způsob, jímž se chce organizovat a participovat ve společnosti, a tím také respektování a podpora plurality – podporou všech k účasti. Dále je zde rovnost lidí nehledě na gender, pohlaví, náboženství, kulturu, tradici a tím rovnost v důležitosti potřeb každého jednotlivce a v principu vytvoření struktur, jež toto umožňují. Kromě toho je zásadní také ekologie, jež rovněž ovlivňuje uspořádání ekonomiky.

Teoretické základy

Počátečním bodem zrodu demokratického konfederalismu byl neúspěch reálného socialismu a souvisejících bojů za národní osvobození. Ani jedno nevedlo k vytvoření svobodné společnosti. Abdullah Öcalan po svém uvěznění tureckým státem v roce 1998 začal číst Murraye Bookchina a jiné autory. Čerpal z nich při vývoji konceptu „demokratického konfederalismu“, jenž byl publikován v roce 2012. Jde o útlou knížku o padesáti stránkách, ve které vysvětluje hlavní principy, ale neposkytuje návod, jak přesně postupovat.

Demokratický konfederalismus je z velké části založen na Bookchinově konceptu „libertariánského municipalismu“ (municipalismus = převádění pravomocí na nižší samosprávné orgány), zároveň čerpá i z myšlenek Hannah Arendtové a Rosy Luxemburgové. Je tu také jistá podobnost s knihou “Empire”, ve které autoři Hardt a Negri tvrdí, že radikální demokracie je založena na zastoupení jedinečnosti v mase lidí – identitě každého jednotlivce.

“Libertariánský municipalismus” Murraye Bookchina

Murray Bookchin, narozený v roce 1921 v rusko-židovské rodině ve Spojených státech, byl libertariánský filozof, který se během svého života angažoval v několika politických kruzích. Vždy se soustředil na problémy hierarchie, státu a ekologie. Ačkoliv byl v mládí členem „Komunistické mládeže“, brzy se od nich distancoval z důvodu jejich autoritářství. Jeho pravděpodobně nejslavnější esej „Listen, Marxist!“ byla poprvé vydána v roce 1969 a od té doby je často znovu publikována pro svou jasnou a tvrdou kritiku stranického komunismu a neomarxismu, který značnou měrou ovlivnil studentské spolky všude po světě. Tento proud podle něj pouze „nahrazoval jeden systém dominance a hierarchie jiným“. Nevěřil v klasický koncept „třídního boje“, tak jak byl propagován komunistickými stranami všude po světě, místo toho zdůrazňoval principy demokracie zdola, decentralizace, ekologie a zrušení hierarchie. Svoji představu „libertariánského municipalismu“ představil v roce 1984 v knize „The Rise of Urbanization and the Decline of Citizenship“, v níž poskytl přehled historických konfliktů mezi městy a národními státy a vyzdvihl demokraticko-občanské shromáždění ve městech, kde je demokracie založená na přímém kontaktu lidí a tedy mnohem schopnější rozhodovat podle skutečných potřeb a přání, než jakákoliv jiná existující struktura. Pokud je toto setkávání logisticky nemožné, Murray navrhuje seskupení těchto struktur do federace.

Demokratický konfederalismus a stát

Jedním z teoretických výstupů procesu reflexe, jímž prošla PKK (Strana kurdských pracujících), je analýza státu jako zdroje útlaku působícího skrze množství prostředků: náboženství, sexismu, rasismu, nacionalismu a podobných mechanismů. Všechny tyto prostředky státy využívají k legitimizování a uplatňování moci, ke kontrole populace a udržování „pořádku“. Öcalanův koncept demokratického konfederalismu demystifikuje národní stát stejným způsobem, jak to činní mnoho jiných (západních) teoretiků. Stát v důsledku své potřeby homogenizace, (kde homogenní “národ” tvoří jeho jádro), je nejpravděpodobnějším zdrojem genocidy a útlaku plurality. Podle konceptu demokratického konfederalismu není stát schopen vytvoření spravedlivé společnosti, která nestojí na vykořisťování a hierarchii, jelikož to jsou hlavní základy, které legitimizují jeho moc. Obyčejní lidé mají sloužit„národu“, který ovšem není ničím jiným než imaginárním pláštíkem pro elitu, jež uplatňuje moc a profituje z toho.

Podle koncepce demokratického konfederalismu není možné se státem přímo bojovat, jelikož by to nevedlo k ničemu jinému než k převzetí jeho místa. Je potřeba, aby byl stát překonán strukturami, které mohou být vytvořeny uvnitř existujících národních států, a které nemusí konfrontovat státní hranice a jít do války s těmi u moci. Tyto struktury potřebují čas na sebeorganizaci, nalezení demokratických způsobů participace a rozhodování a na postupné fungování. Násilí a boje jsou nutné pouze v okamžiku, pokud se stát nebo jiné síly snaží zasahovat do tohoto procesu a nerespektují rozhodnutí samotných lidí.

Demokratický konfederalismus a demokracie

Demokracie, tak jak je chápána v demokratickém konfederalismu, je v rozporu se státem. Je založena na konsenzu, dobrovolné účasti a přímých volbách. Tak jako je jedním ze základních principů demokratického konfederalismu respekt k identitě každého jednotlivce (a spolu s tím i k jeho potřebám a přáním), je jím i respekt k pluralitě. V důsledku toho zde neexistuje fixní soubor struktur; jednou z hlavních hodnot demokratického konfederalismu je naopak flexibilita. Pokud by zde existoval fixní soubor struktur, který by museli všichni následovat, pluralita by byla redukována na prázdnou frázi, stejně tak jako respekt k identitě každého jedince. Pevné struktury s sebou nesou velký potenciál pro vznik konfliktů. Ty nevznikají kvůli obsahu, ale kvůli formě – tuhé struktuře. V reakci na to demokratický konfederalismus navrhuje „křížovou-strukturu“, která má jak vertikální tak horizontální polohu. Lidem je nabídnuta možnost organizovat se tak, jak chtějí. Centrální, regionální a lokální asociace však mohou zůstat v rovnováze na základě principu rovnosti. Struktury jsou stále zapojené do procesu směřování k bodu, kdy budou samy schopny skutečně řešit všechny společenské zájmy. Bez ohledu na to jsou ale možné kompromisy vůči vnější struktuře, kterou potřebuje každé místo v současném světě národních států, pokud chce přežít. Mnozí například kritizovali existenci občanství v Rojavě, protože se příliš opírá o staré struktury syrského státu a občanství. Je však třeba si uvědomit, že ve světě tvořeném národními státy není možné bez občanství existovat. Znamenalo by to, že není možné cestovat či komunikovat mezinárodně na politické úrovni, která přesáhne malý lokální okruh přívrženců. Pluralita a respekt k vůli druhých navíc znemožňují vynucení struktury, která není kompromisem.

Demokratický konfederalismus a národ

Mnohé mate Öcalanovo tvrzení o antinacionálním charakteru demokratického konfederalismu, když zároveň tak často odkazuje pozitivně ke slovu „národ“. Jednoduchý způsob jak to lépe pochopit, je důkladně prozkoumat význam „nacionalismu“ a „národnosti“. Zatímco „nacionalismus“ je prostředkem, kterým národní stát legitimizuje sám sebe a vykonává moc, stejně tak jako pomocí rozdělení a exkluze udržuje ve světě současný řád, „národnost“ je – z důvodu současného uspořádání – integrální součástí lidských identit. Státem nastavené parametry a limity ovlivňují i ty, kteří odmítají koncept nacionalismu, protože se jim učíme dříve, než jsme schopní je reflektovat. Kultura, na kterou jsme navyklí, kódy, jež nese, jazyk, náboženství, to všechno je historicky formováno nacionalismem, který formuje naši vlastní identitu, bez ohledu na to, jaký vůči němu máme postoj. Vzhledem k respektu k identitě každého jednotlivce a k respektu k pluralitě dává smysl tento fakt neopomíjet. Ačkoliv jsou nám tyto věci vnuceny bez ohledu na to, jestli je chceme, nebo ne, jsme jimi ovlivňováni. Demokratický konfederalismus na základě respektu k identitě umožňuje organizovat se uvnitř národních kategorií (stejně tak jako umožňuje organizovat se na základě zcela jiných kategorií), nesnaží se však lidem vnucovat jinou národní identitu, ani se nesnaží podporovat nacionalismus s cílem vybudování skupiny, která ho bude podporovat (jako národ podporuje národní stát). Místo toho se snaží o vybudování demokratického národa založeného na multinacionálních identitách, což znamená, že „národní společnost“ je v demokratickém konfederalismu jen pojmem, který popisujíce skupinu, která dobrovolně žije pospolu a stará se o vlastní zájmy. Jako u všech národů je zde pochopitelně element vyloučení: ti, kdo nechtějí být jeho součástí, jeho součástí nejsou.

Tento článek původně vyšel v roce 2015 v 6. čísle našeho časopisu Moment.

K dalším čtení: