Postupně budeme zveřejňovat články z prvního čísla české verze radikálního časopisu Ulice z cukru, jenž je určen (nejen) mládeži. Začínáme článkem, který je o práci a karoshi*, aneb o tom, proč chceme společnost osvobozenou od práce.

Dochází práce? Děláte si legraci?!? Asi si myslíte, že jsme se zbláznili. V naší společnosti je práce jednou z nejdůležitějších věcí, jakou si můžeme představit. Statistiky nezaměstnanosti jsou publikovány pravidelně a lidé jsou vzrušení, když se v médiích mluví o tom, že míra nezaměstnanosti stoupá. Když vyvolá plánovaná výstavba nové továrny protesty, zpravidla z ekologických důvodů, je nejběžnějším protiargumentem: „Ale vždyť vzniknou nová pracovní místa!“ Zdá se skoro, jako by práce byla hodnotou sama o sobě. Jako kdyby mnoho lidí nepracovalo, aby si mohli dovolit více či méně snesitelný život, ale spíše žijí, aby mohli pracovat. Jde to tak daleko, že se vymýšlejí nová pracovní místa. Německá vláda zavedla v roce 2009 program tzv. šrotovného, aby podpořila ekonomiku: když lidé vyměnili svá „stará“ auta za nová, získali bonus 2500 eur. Vedle stimulace ekonomiky bylo hlavním argumentem to, že program bude prospěšný pro životní prostředí. Likvidace malých aut, aby si lidé mohli koupit SUV, ale jistě planetě nepomůže. Výsledkem bylo, že mnoho aut, která byla ještě poměrně nová, skončilo na vrakovištích, aby měli výrobci aut dost práce. Trochu bláznivá myšlenka: hlavním cílem bylo prostě víc vyrábět a v důsledku toho skoncovat s naprosto vyhovujícími auty. Jiný příklad: někdy se vymýšlí práce jen proto, aby mohli lidé, kteří jsou nuceni žít z podpory v nezaměstnanosti, „získat pracovní návyky“. Jindy se mluví o práci jako o něčem, co zušlechťuje a kultivuje ty, kdo ji dělají. Očekává se, že budeme všichni pracovat déle a déle, i když mnoho lidí nemůže kvůli nemocem způsobeným prací dělat až do důchodu. Současně je stále více mladých lidí bez práce, protože se jim nedaří práci najít.

Pokud je uctívána dřina, není to má revoluce

Mylná myšlenka, že práce zušlechťuje, je velmi rozšířená také na levici. Degradace pracujících na „necivilizované dříče“ ze strany buržoazie vedla v Sovětském svazu a jiných „socialistických“ státech ke stejně děsivé fetišizaci práce, jako v kapitalistické verzi. „Hrdina socialistické práce“ – ocenění pro mimořádné pracovníky v Československu – neviděl jeho nebo její práci jako prostředek k cíli, ale jako samotný cíl. Důvod, proč chceme vytvořit komunistickou společnost ale je, že chceme dobrý život pro všechny – a to znamená vyhnutí se zbytečné práci a místo ní efektivní využití práce, takže bude víc času na přátele, umění, mejdany, politiku a cokoliv jiného, co máme rádi.

Mnohé odborové svazy a jiné levicové síly spojuje s většinou společnosti odmítání kultury zahálky a hédonismu. Tento názor je často korunován antiintelektuální poznámkou, že „trocha tvrdé práce ještě nikomu neublížila“ nebo že by všichni ti studenti a studentky měli zavřít své knihy a dělat místo toho něco „pořádného“. Ne že by tvrdá práce v továrně nemohla být zajímavou zkušeností, tento názor má ale v „lenoších“ vzbudit pocit viny kvůli tomu, že nechtějí dělat nesmyslnou práci.

Dokonce i mezi těmi, kdo se považují za hédonistické levičáky kritizující „práci“, narazíme na fetišizaci práce. Když třeba všichni mluví o svých „projektech“, jsou-li deprese sociálně akceptované jen ve formě „vyhoření“ nebo když lidi žvaní o svých stresuplných životech jen proto, aby ukázali, jak jsou produktivní. To jsou momenty, kdy se odhaluje totalitní charakter naší společnosti samotné. Jenom relaxovat a nic nedělat je přípustné snad jen o víkendu. Dokonce i na levici si často myslíme, že skutečného společenského uznání lze dosáhnout jen prostřednictvím prokázání naší produktivity, ať už tím či oním způsobem. Ztotožňování hodnoty jednotlivce s jeho produktivitou se stalo druhou přirozeností dokonce i mezi kritiky fetišizace práce.

„Práce je půl života“ (německé přísloví)

Kde se vzala myšlenka, že máte svoji hodnotu, jenom když pracujete? Myslíme, že má co dělat s důvodem, proč a v jaké formě v naší společnosti existuje práce. To může znít zvláštně, protože práce přece existovala od počátků lidstva. To je pravda, dnes ale práce existuje ve velmi specifické formě, přinejmenším v industrializovaných zemích: v podobě námezdní práce. Jaké má tahle jednoduchá skutečnost důsledky?

V naší společnosti jsme nuceni pracovat, abychom dostali příjem. Většina lidí si nemůže dovolit vzdát se části svých příjmů, aby se mohla věnovat něčemu, co je baví. Ve skutečnosti se lidem po škole nenabízí příliš mnoho příjemných prací. A protože lidi musí pracovat, aby měli peníze, měly by výrobky, které vytvoří, přinést zisk. Výroba je v naší společnosti v určitém smyslu velmi rovnostářská: skutečný druh výrobku je vedlejší, dokud je možné ho prodávat na trhu. Měřítkem hodnoty není to, jestli daný výrobek přinese štěstí nebo jestli jste si užili jeho výrobu. Jediné, na čem záleží, je, zda za něj budou peníze. To vše je dost abstraktní a vzdálené od vás a vašeho zaměstnání. Někdo tuhle formu práce nazývá „odcizenou“, protože je oddělena od účelu svého využití nebo od tužeb člověka, který práci skutečně vykonal.

Na vašem skutečném zaměstnání v posledku nezáleží. Vaše odpracované hodiny se jen nasčítají do stanoveného množství hodin potřebných k výrobě nějakého výrobku (ať už jde o vyrobené šrouby, roznošené reklamní letáky nebo odučené hodiny). Využívání strojů navíc obvykle nevede k omezení práce, ale k jejímu zintenzivnění. Není proto žádným překvapením, že tu existuje nekonečná soutěž o to, kdo toho prostě udělá „víc“: více odpracovaných hodin, více výrobků. Nejde tu o vás, protože jste od školky jen kolečkem v soukolí. A na druhou stranu, všechno sociální uznání vás jako člověka závisí na tvrdé práci: „Pracuju. Hodně.“ To není vtip. Lze to ilustrovat na dost obecném příkladě. První otázka, na kterou se rodiče pokaždé zeptají: „Tak co, máš hodně práce?“ Kladná odpověď postačí k tomu, aby se uklidnili. Ve skutečnosti je to nezajímá, dokud není zřejmé, že nepracujeme naplno. Podle této logiky představuje práce primární smysl života. A nejde vůbec o staromódní představu. Dokonce i módní pracující na volné noze pro reklamní agentury organizují své soukromé životy kolem posilovny a rychlorandění tak, že jejich volný čas stále více odráží jejich pracovní rutinu, dokud se všechno, včetně lásky a touhy, nestane prací a produktivitou. Existuje ještě jiný aspekt této hrdosti na vlastní práci: tlak na práci a nezbytné potlačení potřeb a tužeb, jež ji doprovází, nacházejí vyjádření v nenávisti ke všem těm, kdo (údajně) nechtějí pracovat. To jasně ukazují mnohé talk show, kam jsou zváni lidé, aby veřejně kritizovali ty, kdo nevidí žádný důvod, proč pracovat. Je snadno představitelné, co by dav udělal s těmito „asociálními“ elementy žijícími ze sociálních dávek ve chvíli, kdy by se odvrátily kamery, kdyby věděl, že mu to projde. Narůstající počet lidí bez domova zavražděných v posledních letech to ukazuje jasně.

Pracoval by někdo v komunistické společnosti?

Ti, kteří kritizují pracovní fetiš a s ním spojenou zášť vůči všem těm „parazitům“, jsou obvykle konfrontováni s námitkou, že kdyby nebylo vnějšího tlaku, nikdo by nepracoval. Když se ale zeptáte fanoušků nátlaku, jestli oni sami pracují jenom proto, že musí, obvykle odpoví, že ne, že ve své práci nacházejí osobní naplnění a seberealizaci. Je to zvláštní rozpor. Ve skutečnosti ale obě tvrzení nejsou na místě. Na jedné straně, v této iracionálně organizované společnosti, kde lidé vyrábějí pro abstraktní trh pod neustálým tlakem, nejsme překvapeni, že mnozí lidé nejsou posedlí prací. Jedním z důvodů je to, že naše práce je naprosto netransparentní. Ne proto, že se vše stalo tak komplexní, spíše proto že se má za to, že není důležité, aby lidé rozuměli tomu, k čemu jejich práce skutečně slouží. Ani to, že lidé znají její účel, nedělá práci nutně osvobozující. A pokud jde o údajnou seberealizaci prostřednictvím práce, není třeba ptát se všech operátorek call center nebo asijských pracovníků nucených vyrábět tenisky v příšerných podmínkách (protože zapojení strojů by stálo o pár centů více, než kolik stojí manuální práce). Tvrzení, že si někdo opravdu svojí práci užívá nebo že někdo žije ze svého koníčku, je také často mimo realitu. Tyto džoby jsou koneckonců často špatně placené nebo je množství požitku relativně malé ve srovnání s tím, kolik toho je třeba udělat.

Naší alternativou k tomu všemu je společnost, ve které se výroba zaměřuje na skutečné lidské potřeby, avšak ne protože – tak jako v kapitalismu – jsou tyto potřeby zdrojem zisku. Nemáme zájem o výrobu zboží, které je navrženo tak nekvalitně, že si člověk musí každých několik měsíců koupit nové. Chceme společnost, ve které všechny lidské bytosti mohou kolektivně rozhodovat a plánovat, jaké zboží se bude vyrábět a jak. Kde člověk není pouhým kolečkem v soukolí, ale skutečně na něm záleží. Společnost, která se ptá, jaké mají lidé potřeby, jak moc chtějí pracovat, jak se na pracovišti cítí. Chceme společnost, ve které je odstranění práce tím pravým měřítkem výroby. Když se podíváme na reklamní průmysl nebo na všechny ty lidi zabývající se jen mícháním peněz okolo výroby, je zřejmé, kolik práce bude ve společnosti založené na výrobě toho, co je potřeba, zbytečné. Množství lidské práce je možné dále snížit efektivním využitím technologií, zatímco v kapitalismu jsou stroje využívány jenom tam, kde není dost schopných rukou, které by stanovenou práci odvedly levněji. A konečně – představujeme si společnost, ve které existuje nějaká podoba rotace pracovních míst. A tím nemyslíme, že by se pilot měl střídat s chirurgem operujícím srdce. Tak proč nepřemýšlet o změně současných výrobních procesů, kde lidé musí pracovat v monotónních, nudných a nebezpečných zaměstnáních? Nemůžeme si prostě dovolit pokračovat s takovým šíleným způsobem výroby: konečně nadešel čas organizovat rozumným způsobem, jak zajišťovat věci, které v životě potřebujeme, základní, stejně jako luxusní!