Během nepokojů v Hamburku ovládla média panika, mluvilo se o násilí a škodách na majetku. Jak situace eskalovala a co předcházelo zapáleným autům?

Že bude summit G20 v Hamburku i protesty proti němu něčím nevídaným, bylo jasné od samého počátku. Jak mobilizace a příprava protestů, tak trénink policejních složek začaly měsíce před konáním summitu. Prvním, kdo pocítil, jaké to je být nehodícím se kusem ve výkladní skříni Německa, byli hamburští bezdomovci. Týdny před začátkem summitu rozjela místní policie koloběh systematické šikany, napadání a vyhánění bezdomovců, kteří se zdržovali v okolí centra města.

Chuligáni v uniformách

Policie dávala už během příprav na summit jasně najevo, že hodlá vystupovat z pozice síly. Odůvodňovala to tím, že může předejít riotům a zaručit svobodu projevu nenásilným demonstrantům pouze tvrdým postupem. Ve skutečnosti ovšem její taktika ze začátku spočívala především ve snaze zakázat trasy jednotlivých demonstrací (prakticky u všech se to nepodařilo a soud jejich zákaz zrušil) a ve snaze zamezit konání kempů pro přespávání účastníků. Kemp v Altoně, který byl vzdálenější od centra, nechala policie vzniknout, ale zakázala v něm infrastrukturu – kuchyň, toalety, sprchy a především stany na spaní. Druhý kemp měl původně vzniknout v Městském parku, ale nakonec byl soudem přesunut k břehu Labe. Ačkoli soud dal povolení k jeho vybudování, když se o to lidé v neděli v poledne pokusili, policie jim v tom zabránila. Když nakonec večer ustoupila, dovolila postavit pouze stany na přednášky. Lidé, kteří si postavili stany na spaní, byli bez jakéhokoliv právního podkladu zmláceni a stany zabaveny. Na protesty odpovídali těžkooděnci slovy: „Tohle je G20, můžeme všechno.“ Od nedělního večera se začalo na sociálních sítích masově šířit ironické označení summitu „festival demokracie“.

Po takovémto úvodu začínalo být všem jasné, že cílem policie je co nejvíce komplikovat jakékoliv protesty. Masivní policejní nasazení vůči kempu bylo však jen lehkou předehrou. Úterní večer naznačil, jakým směrem se budou události ubírat dál. Policie nasadila do alternativních čtvrtí Schanzeviertel a St. Pauli mnoho jednotek vybavených vodními děly. Během večera pak začala napadat skupinky převážně místních obyvatel, kteří popíjeli pivo před večerkami a v parcích.

Na základě těchto událostí panovaly obavy, že policie napadne čtvrteční demonstraci „Welcome to hell“. Navzdory tomu se na náměstí Fischmarkt sešlo za hudebního doprovodu Irie Révoltes a Neonschwarz přes 12 tisíc lidí. Pochod ale už po padesáti metrech zastavil policejní kordon. K čelu demonstrace najela čtyři vodní děla. S domy na jedné a zvýšenou cyklostezkou na druhé straně se první blok protestujících ocitl v pasti. Velká skupina těžkooděnců oddělila první blok demonstrace od zbytku, zatímco další těžkooděnci na dav tlačili zepředu a z boku. Někteří u toho svými frenetickými, trhanými pohyby působili, jako by byli pod vlivem amfetaminů.

Většina demonstrantů unikla přes zeď na cyklostezku, která byla v tu chvíli už plná přihlížejících lidí. Několik dalších zachránili místní obyvatelé, kteří jim otevřeli své garáže a nechali je z policejního mlýnku na maso uniknout přes domy. Na cyklostezce mezitím policie napadla lidi, kteří se neměli jak dostat pryč. Značná část z nich byli turisté a místní, kteří se přišli podívat na demonstraci. Jediným únikem byl skok z vysoké zdi. Hrdiny dne se tak stali zdravotníci, kteří nehledě na vlastní bezpečí pomáhali panikařícím lidem dostat se dolů. I v německém mediálním prostoru panuje shoda, že je velké štěstí, že ten den policie nikoho nezabila. Nenapadala přitom jen demonstranty, ale dokonce i označené novináře a zdravotníky, kteří se snažili dostat ke zraněným. V té době nebylo v celém Hamburku ještě jediné zapálené auto ani rozbitá výloha. Během čtvrtečního večera se to však změnilo. To, čemu policie říkala „deeskalace silou“, nebylo nic jiného než snaha zastrašit a rozbít jakýkoliv protest.

Akce a reakce

Násilí pokračovalo i následujícího dne, kdy policie vytlačila skupinu lidí z čtyřmetrové zdi a jedenáct z nich skončilo s vážným zraněním v nemocnici. Masivní nasazení obušků a pepřového spreje mělo za následek, že zdravotníkům už během pátečního odpoledne začal docházet materiál.

Sobotní masová demonstrace, kterou museli organizátoři také obhájit před soudem, proběhla za neustálých provokací. Policie zakázala mimo jiné vlajky a symboly kurdských milic YPG a YPJ, bojujících v Sýrii proti Islámskému státu. Tento nesmyslný zákaz se protestující rozhodli masově porušit, a vlaječku tak dostal prakticky každý, kdo o ni projevil zájem. Po skončení demonstrace začala policie z davu vybírat ty, kteří s vlaječkou podle jejich soudu příliš mávali, a tím porušili zákaz. Další lidé byli zadrženi například za to, že u sebe při kontrole na ulici měli pracovní rukavice. Zhruba stovka zadržených teď bude čekat dva týdny bez soudu, než zjistí, jestli budou vůbec z něčeho obviněni. Práci právníků policie komplikuje a dokonce je potvrzen případ fyzického napadení právníka třemi policisty.

Každá represe vyvolává solidaritu i hněv. Solidarita byla v ulicích Hamburku přímo hmatatelná. Desítky tisíc protestujících z celého světa našly prostřednictvím internetu a „burz ubytování“ ubytování u místních obyvatel. Hněv se pak zhmotnil v hořících barikádách v nočních ulicích. Apokalypsa, která se ozývá z novinových článků a komentářů na Facebooku, se ovšem nekonala. Místní, turisté a protestující se po večerech mísili, popíjeli a socializovali se, jako by se nic nedělo. Idylku většinou ukončil až příjezd policie. Kdo by si ale myslel, že použije svá vodní děla k hašení hořících popelnic, ten by se spletl. Děla byla použita kromě rioterů i na Hamburčany a na zemi sedící klidné demonstranty. Právě použití vodních děl a pepřového spreje vůči pasivním, sedícím lidem je dalším tabu, které německá policie letos porušila. Masovému skandování „Celý Hamburk nenávidí policii“ se pak nejde vůbec divit. V pátek v noci došlo i k neobvyklému nasazení slzného plynu. To, že se používá spíše výjimečně, potvrdila i sama policie, poté co do zasažené oblasti poslala 130 těžkooděnců z Hesenska, které tím přiotrávila, a museli být ošetřeni.

Policejní práci během summitu přesto kancléřka Merkelová ocenila jako „vynikající“. Zákroky se podle svědectví i obrazových záznamů dají srovnat s protiopozičním násilím policie v Moskvě nebo Istanbulu. Pokud vidí liberálové a konzervativci větší nebezpečí v několika stovkách rioterů než v tom, že policie nedodržuje zákony a brutálně potlačuje opozici, jsme na cestě od liberální demokracie k autoritářství.

Text původně vyšel 17. 7. 2017 na Alarmu.