O kultuře a rasismu. O tom, proč rasismus není pouze ideologií nenávisti vůči černochům.

Kdo by neznal následující výroky, ať už zazněly u večeře s rodiči, v metru nebo v novinách: „Muslimové jsou proti západnímu způsobu života s jeho demokraticky ukotvenými svobodami. Proto zůstávají mezi svými místo toho, aby se integrovali. Muži rozhodují o všech oblastech života, zatímco ženy musí bez řečí poslouchat. Na základě svého náboženství o tom ani nepřemýšlí a fanaticky jednají, jak se od nich očekává.“ Tyto nesmysly se bohužel nevyskytují ojediněle: Tři čtvrtiny všech nemuslimských Němců uvedly v průzkumu univerzity v Bielefeldu, že se domnívají, že „islámská kultura“ určitě není nebo spíše není slučitelná s „naší západní kulturou“. Kulturalizace a antimuslimský rasismus jsou v Německu každodenním jevem.

Jedi mind tricks

Výše zmíněné obrazy se v případě muslimů užívají k připsání určitých specifických charakteristik každému jednotlivci. To vede k vymezení homogenní skupiny a k jejímu následnému devalvování. Nehledí se přitom na to, že ačkoliv někdo má rodiče, kteří pocházejí ze Saudské Arábie, už dlouho nevěří v Boha. Nebo že existují lidé, kteří se sice oficiálně hlásí k islámu a účastní se některých rodinných oslav, znamená to pro ně ale asi tolik jako pro mnohé křesťany to, že si na Ježíšovy narozeniny dávají dárky. V potaz se nebere ani to, že je někdo například íránský komunista nebo syrský anarchista – rozhodující charakteristikou je domnělá příslušnost k „islámské kultuře“. Také skutečnost, že v islámu – stejně jako ve všech jiných náboženstvích – existuje mnoho různých myšlenkových proudů, ortodoxních stejně jako liberálních, se prostě shazuje ze stolu.

Tomuto jevu se říká kulturalizace: Lidé jsou škatulkováni podle různých způsobů života, tradic či pravidel chování. Každý obdrží nálepku s jednou „kulturou“ a na základě přináležitosti k těmto škatulkám jsou jednotlivci posuzováni. Podle toho se s nimi pak jedná, podle toho se hodnotí jejich chování. Předem víte, jaký bude student z Brazílie – a sice vášnivý, se sportovní postavou, bohatě gestikulující; že se učitel japonštiny bude pořád přátelsky usmívat, že bude workoholik a disciplinovaný; a že je dcera tureckých sousedů manipulována otcem, je jižansky temperamentní, nejpozději v devatenácti letech bude přinucena vdát se a otěhotní.

Samozřejmě, že v Japonsku existují usměvaví lidé, v Brazílii vášniví a v Turecku vynucené sňatky. Jistě, životní okolnosti v různých společnostech se liší a to někdy ovlivňuje to, jak lidé myslí, cítí a jednají. Je ale chyba, pokud zaprvé předpokládáme, že tyto charakteristiky tvoří homogenní „kultury“, a pokud zadruhé myslíme, že něco víme o jednotlivých lidech, protože věříme, že známe jejich „kulturu“. Co to ale vlastně má být, ta „kultura“?

Zničit Sithy my musíme

Kultura je jistě jedním z nejnejasnějších a nejrůznorodějších pojmů vůbec. Obvykle se jí myslí celek životních a organizačních forem, hodnot, převládajících forem myšlení a souvisejícího sociálního uspořádání skupiny. Vzhledem k tomu, že v našem světě národní státy tvoří rámec, v němž se tvoří lidská společenství, mluví se téměř vždy o „národní kultuře“. Někdy se mluví o „kulturních oblastech“, jež seskupují několik národních komunit a jež si jsou – pokud jde o výše uvedené faktory – určitým způsobem podobné vně hranic. V kapitalismu, ve kterém si jednotlivci v neustálém procesu zhodnocování navzájem z části konkurují jako pracující v boji o práci, z části jako podnikatelé v boji o zisk, se mnoho lidí uvnitř národa cítí být součástí něčeho většího. Získávají pocit společenství, který funguje také jako kompenzace izolovanosti v konkurenci. Kultura hraje v tomto procesu důležitou roli, neboť je to škatulka „vlastní“ národní kultury, v níž lze nalézt smysl a identitu. Kultura také představuje nejdůležitější konstrukt, jehož prostřednictvím společenství definuje sebe a jiná společenství a odděluje je. A tyto národní kolektivy stojí na světovém trhu proti sobě jako konkurenti, což je důvod, proč pojem kultury nejen že může podpořit koncept (národního) společenství, nýbrž také vyznačuje, co není součástí této kultury a co je tedy cizí. Už volba slov, s nimž se označuje „vlastní“ a „cizí“ kultura, je názorná. Němci jsou tak pořádkumilovní, dochvilní, jedí kyselé zelí a jsou „národem básníků a myslitelů“. Velká část redakce tohohle časopisu má německý pas, v těchto atributech se ale nenachází (ačkoli mnozí mají rádi kyselé zelí a Goetha!). Mnoho lidí ale považuje takové rysy a s nimi spojený pocit kolektivního „my“ za skvělý – potěší zvláště srdce nacionalistů a nacionalistek. Kulturalizace je tedy v první řadě o zobecňování, jež může být jistě dobře míněné („Američané jsou velmi komunikativní!“), končí to přesto připsáním rysů a sešněrováním lidí do kulturního korzetu. Tak se to má i s myšlenkou „multikulturalismu“: Také v mírovém a harmonickém „soužití kultur“ jsou lidem připisovány určité identity. Na jedné straně tak je romantizován skutečný stav soužití lidí: ohromná vzájemná vděčnost a věrnost, která musí být třeba v řeckých rodinných firmách skvělá. Tak skvělá, že zatemňuje vynucené ekonomické vztahy, což vede k tomu, že musí všichni chtě nechtě pomáhat. Na druhé straně multi-kulti připravuje cestu pro každodenní rasistické myšlení, jež – krom toho, že je to sračka – poskytuje falešný základ pro analýzu sociálních konfliktů. Pokud se například nezaměstnanost nebo násilí ve škole týká lidí s „migrační minulostí“, pak to má „přirozeně“ něco společného s „kulturou“ těchto „neněmeckých“ lidí, a ne s rasistickými strukturami většinové společnosti. Třeba se skutečností, že studenti s „migrační minulostí“ nedostávají od učitelů doporučení ke studiu na gymnáziu tak často jako jejich němečtí spolužáci se stejným prospěchem. Také zahraniční politika se už netýká různých zájmů států. Ne, jde tu údajně o „boj kultur“. Kulturalizace tedy vede k depolitizaci sociálních konfliktů, k utlumení sociálních příčin – z politiky se stává kultura.

Impérium vrací úder

Vraťme se ale k muslimům: Rasismus dnes už neznamená jen to, že jsou lidé diskriminováni na základě údajně „přirozených“ rysů, jako je barva kůže. Důležitější je místo toho důraz na „kulturní“ rozdíly. V této souvislosti se také mluví o „kulturním rasismu“. Na rozdíl od osvícené a diferencující kritiky každého náboženství, již samozřejmě považujeme za smysluplnou, jsou „islámská kultura“ a „muslimové“ zevšeobecněni – a zde má původ antimuslimský rasismus. Ten se v Německu zakládá především na strachu z „ředění dominantní kultury“ přemírou „cizího“ v německém společenství. Přinejmenším od vydání knihy Thilo Sarrazina „Německo páchá sebevraždu“ ukazují často diskuse k tématu, že pod povrchem osvíceného a přátelského nacionalismu, který si Německo vytvořilo, dřímá už delší dobu strach z podmanění „islámskou kulturou“.¹ Podle průzkumu allensbažského institutu z minulého roku považuje více než polovina Němců muslimy a muslimky za zátěž pro německou národní ekonomiku. Kdo si chce dopřávat privilegium být zde, nesmí tuto kulturu a společnost zředit a oslabit. Pod nálepkou „integrace“ se musí všichni přizpůsobit. Protože však pojem kultury úzce souvisí s nadvládou a rasismem, je v konečném důsledku každá snaha o požadovanou integraci k ničemu: Lidé s migrační historií, kteří z části v Německu žijí už po třetí generaci, se sice mohou přizpůsobovat, jak chtějí, nestanou se ale jednoduše „správnými Němci“. Je přitom absurdní, že se diskusí k tomuto tématu účastní stále jen jako zástupci či zástupkyně své „kulturní skupiny“, ne jako lidé s individuálními názory, čímž se zdůrazňuje „kulturní odlišnost“ a vymezení je tak zachováno.

Není divu, že se tito lidé časem přestanou vymezovat proti stereotypům, jež jsou na ně uvalovány, a převezmou je, aby si – kvůli nedostatku přijetí ve většinové společnosti – vytvořili svoji vlastní skupinovou identitu. Jak se asi má takový člověk cítit, když pořád slyší o „židovsko-křesťanském základu Západu“ nebo o „německé vládnoucí kultuře“? Nikdo se nezdá být překvapený, že tyto pojmy zakrývají dlouhou historii muslimsko-arabského vlivu na Evropu. A že Němci před několika desetiletími z velké části zničili „židovskou kulturu“, se tu rovněž zapomíná s přezíravou lhostejností. Tyto pojmy jsou zkrátka plody kulturalismu, který vytváří zevnitř i zvnějšku ideologicky ohraničená společenství.

Nová naděje

Co dělat s touhle sračkou? Doufáme samozřejmě, že Německo úspěšně dokončí sebevraždu, jak říká titul knihy Thilo Sarrazina. Nejsme totiž fanoušky této většinové společnost, i když si uvědomujeme, že mít německý pas a titul z německé univerzity, přináší lidem, kteří tu žijí, mnoho výhod a méně problémů. To ale chceme pro všechny lidi bez ohledu na pasy a diplomy. Do té doby by bylo jistě na individuální rovině příjemné, nemyslet si, že člověk něco ví o Harukim, Amadi, Tracy, Aaronovi, Coskunovi nebo Tatjaně jen na základě jejich původu. Na druhou stranu to také neznamená, že budeme mít ke každému automaticky pozitivní vztah jen proto, že je „cizinec“. Kromě toho: Dokud se bude ve válce klonů na tomto světě uvažovat v pojmech kultury, zůstává na rebelských armádách, aby se stavěly proti konkrétním pravicovým populistům a jiným (antimuslimským) rasistům. Nechť tě doprovází síla!