Téměř šest měsíců po útocích na Charlie Hebdo francouzská vláda nadále prosazuje „protiteroristické“ zákony a kritika islamofobie je pořád umlčována, absurdně ve jménu „svobody slova“. Následující prohlášení podepsal kolektiv antirasistických aktivistů, intelektuálů, akademiků a členů různých francouzských sdružení. Původní prohlášení ve francouzštině vyšlo v deníku Libération.

Nezvítězili bratři Kouachi a Amedy Coulibaly posmrtně v ideovém boji? Od 7. ledna byla veřejná diskuse strukturována kolem řady falešných alternativ. Jste pro terorismus, nebo proti němu? Samozřejmě, každý je proti němu (až k bodu přijímání jeho plíživě se rozšiřující definice). Jste pro svobodu projevu, nebo proti ní? Samozřejmě, každý nebo téměř každý je pro (s výjimkou případů, kdy jde o svobodu projevu studentů obviněných z obhajoby terorismu).

Výsledek: šest měsíců po schválení protiteroristického zákona nyní přichází komunikační zákon, který je stejně závažným útokem na naše svobody. A litanie pokračuje. Jste pro republiku, nebo proti ní? Každý je ve jménu vlastenectví pro, na rozdíl od těch, kteří (jak řekl premiér Manuel Valls) „už nevěří ve Francii“. Důkaz? UMP [Union pour un Mouvement Populaire, Unie pro lidové hnutí] si přivlastnila termín „republikáni” a Národní fronta se snaží patentovat si označení „vlastenci“. Netrpělivě čekáme, s jakým novým názvem přijdou Socialisté: možná „sekularisté“? Pořád se nás koneckonců ptají, jestli jsme pro, nebo proti laïcité [sekularismu]. Dobře, každý nebo téměř každý je pro…

Taková jednomyslnost vyvolává podrážděné reakce: lidé pro pěkná slova nemohou zapomenout na realitu. Můžeme tento „podvod“ kritizovat. Neznamená nicméně odmítnutí „ducha 11. ledna“ účastnit se pořád stejné „debaty“, v tom smyslu, že jsme neměli na vybranou? Premiér se nemýlil, když vstoupil na scénu, aby hájil union sacrée [národní jednotu]. Chopme se ale znovu iniciativy: nereagujme jen, jednejme za použití našich vlastních slov. Nesmíme si dovolit uvíznout v pasti falešných opozic.

Není čas na reakce, je čas používat naše vlastní pojmy. Je na čase mluvit o něčem jiném. O tom, co ohrožuje demokracii a rozbíjí francouzskou společnost. Není to náboženství, ale rasismus, který některé z nás označuje jako racializované „jiné“: počínaje přistěhovalci z Afriky nebo evropskými Romy a francouzskými dědici otroctví, kolonizace a přistěhovalectví, lidmi s černou pletí nebo severoafrického původu konče.

Když se lidé začnou ohánět laïcité, je to jen zřídka proto, že chtějí kritizovat veřejné financování katolických škol, konkordátu mezi církví a státem v Alsasku-Moselle, nebo tlaku biskupů proti rovnoprávnému manželství. Obvykle jde o „znepokojení islámem“; co by nám však mělo dělat starosti, je islamofobie. Přestaňme chodit kolem horké kaše a postavme se k tématu čelem. V zemi, kde bývalý prezident může hovořit o „muslimském policejním prefektovi“ nebo o „Francouzích muslimského vzhledu“, nejde ani tak o otázku náboženství, jako spíše o eufemistickou formu racializace. Marine Le Pen to pochopila velmi dobře: její otec napadal Araby, zatímco ona odsuzuje islám. Snadno rozeznáme antisemitismus, který je základem antijudaismu, napadání Židů bez ohledu na jejich náboženství. Totéž platí pro islám: nemusíte být věřící, abyste se stal obětí islamofobie nebo byl identifikován jako muslim.

Samozřejmě, že naši vládní představitelé odsuzují „rasismus a antisemitismus“ (a dokonce proti sobě tyto dva termíny staví). Bojují proti nim ale opravdu? Je nezbytně nutné jít za rámec moralistického antirasismu, který je rasismem pobouřen, zatímco přehlíží jeho příčiny: a pokud je nevidí, je tomu tak proto, že je nechce vidět. Je naléhavě nutné oživit politický antirasismus. V 80. letech lidé věřili, že rasismus je jen o ideologii a straně. V 90. letech jsme pochopili, že systematická a systémová diskriminace vytvářejí strukturální rasismus: ať jsme rasisté, nebo nejsme, participujeme na sociálních logikách, jejichž vylučující dopady jsou rasistické. Intelektuálové, politici a novináři se všichni spojili ve svém antirasismu. Jsou ale téměř jednotně bílí. Rasismus se měří méně předpokládanými záměry těch, kteří ho popírají, než prokázanými důsledky pro ty, kteří jsou jeho objektem.

Co víc, od počátku tisíciletí se stát zdá být stále méně oporou proti rasismu. Stále více se naopak odhaloval jako hlavní aktér institucionalizovaného rasismu. To bez pochyb není nic nového: ve skutečnosti, od koloniální říše k postkoloniální Francii, od kolonií k zámořským územím a od zámořských území k „metropolitní Francii“, od otroctví k protičernoškému rasismu, od muslimů francouzského Alžírska k muslimům dnešní Francie, a od internace „nomádů“ (v letech 1940 až 1946) k dnešním romským slumům… jsme zdědili určitý druh historie. Není to ale záležitost pokání. Není pochyb o tom, že minulost nelze opravit; o to více je náprava nezbytná, protože minulost i nadále zatěžuje současnost. Jak jinak můžeme pochopit „rasovou nerovnost“? Počínaje debatou o národní identitě po útoky proti muslimům, nemluvě o honech na Romy, které se zostřily za vlády François Hollanda, je role státu nyní překvapivě zřejmá.

Za prvé, stát vytváří pro rasismus objektivní podmínky: počínaje segregací a vyloučením po politiky městského plánování, bydlení, dopravy a vzdělávání, stejně jako instituce, jako jsou policie a soudnictví. Stát také přidává subjektivní podmínky: legitimizuje rasismus přiřazením různých „osudů“ dvěma různým kategoriím lidských bytostí, „jim“ a „nám“. „Jim“, tedy lidem, kterým umožňujeme zemřít ve Středozemním moři nebo v Mayotte, a lidem, jejichž životy děláme nežitelnými v romských slumech nebo v „Nové džungli“ v Calais. S xenofobií živící rasismus považují Francouzi také za přirozené, že „je“ necháme žít nedůstojně nebo „je“ beztrestně necháme zemřít, protože – navzdory naší společné státní příslušnosti – nepatří k „nám“; a je tu spousta našich krajanů, kteří jsou neustále vyzýváni, aby se integrovali, zatímco se jim dává najevo, že nikdy opravdu nebudou „naší“ součástí.

Být antirasistou tedy neznamená jen bojovat proti Front national; nestačí odmítnout rasové stereotypy, které živí systémovou diskriminaci. Jde také o boj proti politikám, které racializují francouzskou společnost. A nelze říci, že nás tento antirasismus vzdaluje třídním problémům, jako kdyby „rasová otázka“ nějak zatemňovala „sociální otázku“. Diskriminace založená na původu nebo vzhledu zdvojnásobuje socio-ekonomické nerovnosti. Postavit je proti sobě znamená chytit se do pasti. Stejně jako je Evropská unie zároveň „pevností Evropa“, jsou ve Francii, stejně jako kdekoliv jinde, neoliberální politiky doprovázeny státním rasismem, který staví některé lidi proti ostatním – „dělnickou třídu“ proti „racializovaným“ jiným, jako kdyby snad ti druzí nebyli ve své většině součástí této třídy.

Toto rozdmýchávání zášti slouží k odklonění hněvu, který plyne z nespravedlnosti, jíž trpí dělnická třída a racializované populace. Ti, kdo těží politický kapitál z xenofobie, islamofobie a rasismu zaměřeného proti černochům a Romům, stejně jako ti, kteří profitují z antisemitismu, všichni přispívají k jedné stejné logice. Štvou jedny lidi proti druhým, umlčují přitom ty, kteří odsuzují „dvojí metr“. Stále přetrvává dokonce i „starý antisemitismus“, který „odmítá Židy stejně jako Araby“. Jak ukázala nedávná studie CNCDH [La Commission nationale consultative des droits de l’homme], tyto rasismy jsou propojeny. A konkurence mezi bílými pracovníky a jejich sousedy „cizího původu“, nebo dokonce mezi muslimy a židy, kterou se někteří lidé snaží zostřit ve stejné době, kdy se všichni staví proti Romům, je překážkou kladení otázek, jež je třeba naléhavě zodpovědět. Není chybou Romů, přistěhovalců z Afriky, černochů či muslimů, že se nerovnosti prohlubují, o nic víc, než že je vinou Židů, že jsou tito racializovaní lidé všeho druhu oběťmi sociální a státní diskriminace.

Máme bojovat proti diskriminaci, nebo proti ekonomickým nerovnostem? Máme bojovat proti islamofobii, nebo proti antisemitismu? To je jen několik falešných alternativ, které brání vytvoření jakékoliv koalice: rozdělují lidi, které je třeba spojit, a sjednocují ty, které je třeba rozdělit. Chceme-li proti tomu bojovat, musíme si odpovědět na následující otázku: necháme-li stranou skutečné nebo proklamované záměry lidí, čemu rasismus slouží? Je na čase požadovat, aby politici skládali účty a demonstrovali svou odpovědnost. Je třeba položit základ pro repolitizovaný a tedy obnovený antirasismus a pokračovat v iniciativě proti racializujícím politikám: úsilí, do kterého se 9. května tohoto roku vrhlo Gennevilliers Forum. Bude v této práci pokračovat společně s těmi, co jsou nejvíce přímo postiženi rasismem, ženami a muži, kteří nesou jeho tíhu. A tento boj bude třeba svádět spolu se všemi těmi, kteří odmítají děsivý politický přelud bílé Francie. Je nejvyšší čas. Pořád je ale ještě čas, odpovědět na racializaci politizací.

První signatáři: Farid Bennaï – sociální pracovník, koordinátor iniciativy Reprenons l’contre les politiques de racialisation forum; Saïd Bouamama – sociolog, mluvčí Front uni des immigrations et des quartiers populaires; Christine Delphy – socioložka, emeritní ředitelka výzkumu v CNRS; Rokhaya Diallo – novinářka a spisovatelka; Fatou Diome – spisovatelka; Eric Fassin – sociolog, profesor na Université Paris-VIII; Nacira Guénif – socioložka, profesorka na Université Paris-VIII; Serge Guichard – zakládající člen Association de solidarité en Essonne avec les Familles roumaines ROM (Asefrr); Almamy Kanouté – specialista pro oblast vzdělávání, sdružení Rezus; Laurent Lévy – esejista a politický aktivista; Saimir Mile – prezident Voix des Rroms; Marilyne Poulain – odborářka, CGT-immigration; Isabelle Saint-Saëns – členka Groupe d’information et de soutien des immigrés (Gisti); Michèle Sibony – Union juive française pour la paix (UJFP); Louis-Georges Tin – prezident CRAN…
Manifest a úplný seznam signatářů na lze nalézt zde.