Demokratickou revoluci v Rojavě inspirovaly myšlenky, které po léta krystalizovaly v prostředí turecké Strany kurdských pracujících (PKK) během jejího složitého a křivolakého vývoje. Mnoho jejích členů se ale rovněž aktivním způsobem zapojilo do obranných bojů v Sýrii a Iráku, kde se jim v srpnu 2014 podařilo zabránit genocidě iráckých Jezídů jednotkami Islámského státu. Navzdory tomu je PKK na Západě stále klasifikovaná jako teroristická organizace.

Kořeny PKK

V době svého založení v roce 1978 byla Strana kurdských pracujících – PKK „klasickou“ marx-leninistickou stranou. Její zakladatelé byli buď přímo členy turecké radikálně-levicové skupiny Türkiye Devrimci Gençlik Federasyonu (neboli Dev-Genç, Federace turecké revoluční mládeže) nebo lidé, kteří k ní měli velmi blízko. V následujících letech se kurdští členové tureckého hnutí, které vzešlo z Dev-Genç, rozhodli soustředit především na problémy Kurdů, kteří trpěli rozsáhlými represemi ze strany tureckého státu, jejichž průvodními jevy byly mj. velká chudoba či nedostatečný vzdělávací systém. Z toho důvodu se rozhodli organizovat nezávisle na svých tureckých soudruzích. V letech 1973 až 1978 nazvali své hnutí Kürdistan Devrimcileri, Kurdští revolucionáři a následně založili PKK, Partiya Karkerên Kurdistan (Stranu kurdských pracujících).

Stalinistický předvoj národního státu

Strana kurdských pracujících byla založena 27. listopadu 1978. Záhy definovala dva klíčové body osvobozeneckého boje: nacionalistický útlak ze strany Turecka podporovaný dalšími imperialistickými mocnostmi a feudální struktury uvnitř kurdské společnosti samotné. Jejich první program napsaný a přijatý ne více než pětadvaceti lidmi, mezi kterými byl i současný čestný předseda PKK, Abdullah Öcalan, platil až do roku 1995. Jeho cílem bylo vytvoření kurdského národního státu; národnostní otázka měla být na prvním místě, s tím, že sociální problémy měly být řešeny až později. V roce 1979 se PKK zapojila do bojů mezi různými kurdskými skupinami, ve kterých bojovala proti kurdským velkostatkářům, tzv. agha. Ve stejném roce pak turecký stát pozatýkal mnoho členů PKK a během této vlny represí až do dalšího vojenského převratu v roce 1980 se jich ve vězení ocitlo na dva tisíce. Zatímco turecká armáda považovala PKK za mrtvou, ta se mezitím reorganizovala v Sýrii. Po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 pak koordinovala své aktivity s Organizací na osvobození Palestiny (OOP) a dalšími skupinami.

V osmdesátých letech se už PKK organizovala stalinisticky: na prvním kongresu strany v roce 1981 proběhla rozsáhlá vlna vykonstruované „sebekritiky“ některých členů; během následujících let pak znamenalo nedodržování stranické linie riskování života. Příslušníci strany byli popravováni po klasických stalinistických veřejných „zpovědích“. Podle Öcalanova bratra Osmana, který opustil PKK v roce 2004, bylo takto v roce 1986 pověšeno šedesát osm vedoucích představitelů PKK. Jakkoliv zvláštně to může znít, tento příklon ke stalinismu znamenal v praxi pobídku ke spolupráci se sedmi dalšími tureckými levicovými

skupinami v rámci koalice FKBDC (Jednotná fronta antifašistického odporu). Na druhém kongresu PKK v srpnu 1982 byla jako její ozbrojená složka založena HRK, Hezen Rızgariya Kürdistan (Národně-osvobozenecká armáda Kurdistánu), která poté v roce 1984 rovněž na základě rozhodnutí druhého kongresu zahájila boj proti tureckému státu. Prvním krokem bylo obsazení a okupace měst Eruh (Dihê) a Şemdinli (Semzînan), která se však nakonec dlouho neudržela.

Třetí kongres strany se konal v roce 1986 v Libanonu, kde se PKK podařilo vytvořit stabilní základnu tolerovanou syrským režimem (Sýrie obsadila Libanon v roce 1976), a kde bylo rozhodnuto nahradit HRK nově ustanovenou ARGK Arteşe Rızgariye Gele Kürdistan (Lidově-osvobozenecká armáda Kurdistánu) a byla založena ERNK, Eniya Rızgariya Netewa Kürdistan (Národně-osvobozenecká fronta Kurdistánu). ARGK a ERNK byly dvě strany stejné mince, ARGK vojenskou a ERNK politickou organizací. Přesto se ERNK neskládala pouze ze členstva PKK, ale i z dalších různých organizací jako např. ženských, dělnických, mládežnických či náboženských skupin jako byli Alevité, Jezídi či Asyřané a mnozí další. Třetí kongres rovněž rozhodl, že je PKK vůdčí skupinou všech jednotlivých Kurdů a celého Kurdistánu, a ta pak přikročila k represivním akcím proti „vesnickým strážím“, systému ustanovenému tureckým státem s cílem omezit vliv PKK.

Devadesátá léta: dekáda destalinizace

Až do čtvrtého kongresu v roce 1990 byla rozhodnutí a vývoj strany terčem silné kritiky většiny členské základny. Pod tímto tlakem rehabilitoval čtvrtý kongres alespoň některé členy obviněné ze zrady, kteří se jí ve skutečnosti nikdy nedopustili, a proběhla skutečná sebereflexe strany směřovaná navenek, kdy jasně zaznělo, že předchozí vývoj byl špatný. Stalinismus zůstává stalinismem bez ohledu na to, kdo jej zavádí do praxe, je však pozoruhodné, jak rychle byl uvnitř PKK zavržen. Co se některým stranám nepodařilo za dvacet pět let po kolapsu SSSR a více než šedesát let po smrti samotného Stalina, zvládla PKK za patnáct let, během kterých prošla procesem destalinizace, který si skutečně zaslouží být takto nazýván.

Rehabilitace a sebekritika strany směřovaná k lidem však byla pouhým prvním krokem. A asi netřeba říkat, že cesta k současnému „demokratickému konfederalismu“ nebyla úplně přímá (celý proces destalinizace byl velmi postupný a jeho úspěšné zakončení můžeme nalézt v roce 2005). Byl to totiž rovněž čtvrtý kongres, který zahájil kroky směřující k vytvoření národního státu. V roce 1992 se na devadesát tisíc Kurdů v Evropě zúčastnilo voleb do Kurdského národního parlamentu. Obdobně se pokusili uspořádat volby i v Turecku, ale to mělo jen částečný úspěch. O rok později už se ale myšlenky na národní stát vzdali, což bylo částečně způsobeno vnitrostranickou opozicí vůči autoritářskému chování Abdullaha Öcalana. Ten údajně říkal delegátům, co přesně mají dělat, a očekával, že se podle toho budou chovat. Ve vypořádání se s těmi, kteří to odmítli, stále ještě převažovala stalinistická praxe: Selim Çürükkaya, jeden z patnácti členů Kurdského národního parlamentu, kritizoval Öcalanovy autoritářské praktiky; na základě toho byl zatčen a odsouzen vedením PKK k smrti. Podařilo se mu nicméně uprchnout a nakonec našel útočiště v Německu, s tamějšími úřady však jakoukoliv spolupráci proti PKK odmítl.

1999: Zatčení Abdullaha Öcalana

Dne 15. února 1999 byl Abdullah Öcalan obklíčen a zatčen a následně uvězněn na ostrově İmralı, rovněž známém jako „turecký Alcatraz“. Stal se zde jediným vězněm – všichni ostatní byli přemístěni do jiných věznic. PKK měla tehdy právě zakončovat svůj šestý kongres. V šoku z této zprávy a v návalu hněvu rozhodlo její vedení rozšířit svou válku proti Turecku. Nařízení strany však nebyla nikdy provedena. Přesto se členové PKK během následujících dní účastnili rozhořčených protestů po celé Evropě. S Öcalanem ve vězení čelícímu rozsudku smrti vyvstaly spekulace o tom, kdo by měl být novým vůdcem PKK: Cemil Bayik, další zakládající člen PKK, strategický expert Murat Karayilan nebo Osman Öcalan, Abdullahův mladší bratr? Situace mohla vyústit do násilné nebo naopak mírumilovné formy boje PKK za kurdský národní stát. Nikdo z adeptů se nakonec novým vůdcem nestal. Zvítězily adorace a respekt k Abdullahu Öcalanovi, což bylo jedním z důvodů, proč nikdo nakonec nemohl dosednout na jeho místo. Dalšími důvody mohou být změna ideologie a úspěšné skončení procesu destalinizace, které se uskutečnily v roce 2005.

Strana mění kabát

Sedmý kongres PKK, který se odehrál v lednu roku 2000, znamenal odklon od násilného boje za práva kurdského lidu proti Turecku a dalším státům. Namísto toho strana formulovala takovou politickou strategii, která již neobsahovala cíl kurdský národní stát, takže nemusely být konfrontovány okolní státy.

Požadavky, tak jak byly formulovány sedmým kongresem, zněly:

• uznání kurdské identity (nečti „národnosti“, ale „práva žít vlastním způsobem života, používat svobodně svůj jazyk atd.“)
• zrušení trestu smrti v Turecku
• osvobození Abdullaha Öcalana

V souladu s těmito rozhodnutími byla původní ARGK reorganizována v HPG, Hêzên Parastina Gel (Lidové ochranné sbory). Jejich úkol byl změněn z provádění vojenských operací ve válce proti Turecku na ochranu před vojenskými útoky ze strany Turecka. Politických cílů mělo být dosahováno prostředky občanské neposlušnosti; vědomým a záměrným porušováním pravidel a zákonů, s cílem ukázat zbytku světa bezpráví, a nárokováním práv na rozhodování o vlastním osudu a na svobodný život. To jsou politické praxe používané již ve starověkém Řecku, které zůstávají do dnešních dní užitečné pro aktivisty po celém světě.

Od KADEKu po KONGRA-GEL

Osmý kongres na začátku dubna 2002 probíhal ve stínu zařazení PKK na mezinárodní seznam teroristických organizací. V reakci na něj se PKK přejmenovala na KADEK, Kongreya-Azadiya Demokratika Kürdistan (Kongres svobody a demokracie Kurdistánu) s Abdullahem Öcalanem coby čestným předsedou. Ale nešlo jen o změnu jména. Na kongresu byl vyvozen závěr, že proces změny, který započal v roce 1993 a vedl k uzavření příměří v roce 1998, byl nyní dokončen a PKK tak splnila svou „historickou úlohu“ a může být rozpuštěna. Poměrně pozoruhodný krok pro stranu založenou ve stylu jiných marx-leninistických stran, která dokonce přijala za své stalinistické praktiky. S největší pravděpodobností se tak PKK stala jedinou stranou, která se odhodlala k tomuto kroku na základě své vlastní analýzy. KADEK přijal novou strukturu odrážející nyní převažující myšlenky mírumilovného organizování, založenou na principech svobody a demokracie. V roce 2002 byla rovněž založena PÇDK, Partiya Çaresera Demokrati Kürdistan (Strana pro politické řešení Kurdistánu) a v roce 2003 nové politické strany, které jsou propojené a spoluvytváří KADEK, totiž PJAK v Iránu, Partiya Jiyane Azade Kürdistan (Strana za svobodný život v Kurdistánu) a PYD v Iráku, Partiya Yekitîya Demokrat (Demokratická strana Kurdistánu).

KADEK uspořádal svůj druhý a zároveň poslední kongres v listopadu 2002. Záhy byl nahrazen KONGRA-GELem čili Kongra Gelê Kurdistan (Lidový kongres Kurdistánu). Sloužil coby parlamentu podobná struktura pro Koma Civakên Kurdistan neboli KCK (Skupina komunit Kurdistánu), která se skládala z různých regionálních výborů a výborů zabývajících se rozličnými tématy jako je vzdělání, bezpečnost, ekonomika, věda, zdraví, spravedlnost a mnoho dalších, s cílem zkoušet, jak mohou být organizovány podle myšlenek demokratického konfederalismu. Ne všem se však tento vývoj zamlouval. V roce 2004 se Osman Öcalan, bratr Abdullaha Öcalana, spolu s dalšími vedoucími představiteli původní PKK otočil ke KONGRA-GELu zády a odešel do Iráku, kde založil PWD (Vlasteneckou demokratickou stranu). To mu však dlouho nevydrželo a dnes se zdá, že se usadil coby otec dvou synů se svou ženou v severním Iráku a drží se svého rodinného života.

Návrat PKK

Po rozpuštění v roce 2002 byla PKK opět obnovena v roce 2005. Za tímto rozhodnutím stálo podle Duran Kalkana, zakládajícího člena PKK tureckého původu, přání organizovat se v rámci tehdy vytvořených struktur. Pro PKK nemělo velký smysl se stát se parlamentu podobnou strukturou. Participovat v těchto nových strukturách mělo smysl mnohem větší. V roce 2005 se obnovená PKK přiklonila k myšlenkám demokratického konfederalismu, které se od té doby snaží spolu s ostatními budovat v praxi.

Tento článek původně vyšel v roce 2015 v 6. čísle našeho časopisu Moment.