Včera spatřilo světlo světa první číslo české mutace radikálního časopisu (nejen) pro mládež Ulice z cukru. Zveřejňujeme úvodník, ve kterém se dočtete o tom, proč by podle redakčního kolektivu (stejně jako podle nás) mělo být emancipační hnutí zároveň antinacionální a internacionální a co to znamená. A pozor! Dole pod článkem najdete odkaz, na kterém si můžete první číslo Ulic z cukru stáhnout v pdf!

Časopis Ulice z cukru vyšel poprvé v roce 2009 v Berlíně. Zamýšleli jsme ho původně jako jednorázový projekt určený mladým lidem při příležitosti nacionalistických oslav dne německé jednoty. Kvůli mnoha pozitivním reakcím se z něj stal regulérní časopis, doteď jsme vydali 13 čísel. Píšeme o tématech, jako jsou kritika každodennosti, nacionalismus, láska, genderové vztahy, sexualita, kritika kapitalismu, kritika náboženství a mnoha dalších. Snažíme se psát texty tak, aby byly všeobecně srozumitelné. Levicových textů, při jejichž čtení se člověk cítí jako blbec, už existuje dost.

Tím, že píšeme německy, se ale vytrácí velmi důležitý aspekt: internacionální výměna. Vždycky žasneme nad tím, jak moc jsou levicové diskuse omezené jednotlivými jazykovými okruhy. Zdá se nám, že levicové diskuse v jiných částech světa vnímáme silně stereotypně. A když jedeme například do USA nebo do Jižní Ameriky, jsme často konfrontováni s až komickými představami, které tam lidé mají o německé levici.

Abychom však změnili svět, potřebujeme obrovské množství lidí v mnoha částech světa. Je třeba, abychom navazovali kontakty a snažili se o vzájemné porozumění. Proto jsme začali s vydáváním časopisu také v jiných jazycích. Chceme diskutovat a síťovat se. Chceme vést debaty také napříč jazykovými bariérami a samozřejmě také napříč národními hranicemi. Toto vydání obsahuje články o tématech, která jsou pro nás velmi důležitá. Pokud o nich s námi chcete diskutovat, napište anglicky nebo německy na info@strassenauszucker.tk. S vaším svolením budeme příspěvky a komentáře shromažďovat a anonymně zveřejňovat na stránce: https://strassenauszucker.tk.

Naše touha diskutovat a vyměňovat si názory je založena na dvou věcech, které krátce nastíníme. Hnutí, které zastává naše zájmy a ideje, musí být mimo jiné internacionální a antinacionální.

Proč antinacionální?

Nejčastější námitkou, kterou slýcháme na to, že jsme antinacionální, je, že Německo je koneckonců také „naše země“. Je pravda, že lidé, kteří v nějaké zemi žijí, jsou často také držiteli pasů a jiných dokumentů této země. To znamená, že je jim úředně dovoleno, v této zemi legálně žít a pracovat. Když ale žádnou práci nenajdou, jsou to pak úřady „jejich země“, které je buzerují a nutí je pracovat nebo je dokonce kriminalizují. Je to „jejich“ země, která vytváří svět plný konkurence a která poskytuje ve školách vzdělání, díky kterému víte, že se musíte snažit, abyste ve společnosti uspěli. To všechno, protože se váš „vlastní stát“ musí prosadit v konkurenci ostatních národů. Je to sice dementní, ale i my jsme na tomto mezinárodním úspěchu na světovém trhu závislí. A v těžkých časech jako během nedávné krize se od vás očekává, že se obětujete „pro dobro národa“, který pro vás ve skutečnosti nikdy nic dobrého neudělal. A když „vaše“ vlast rozhodne, že je nějaký jiný státní útvar nepřítelem a vojáci a vojačky z povolání už nedostačují, můžete být těmi, kdo musí střílet na jiné lidi, nebo se nechat zastřelit. Tak teda dík!

Pro lidi, kteří nemají pas země, ve které žijí, je koncept národa tak jako tak násilný. Musí se na jedné straně bránit státní šikaně a na druhé rasistickému násilí. Už z toho je jasné, že pro nás není problém jen vyhrocený nacionalismus nebo vlastenectví (jež od sebe nemají zas tak moc daleko) nebo to, že u moci nejsou ti správní politici a političky. Problém podle nás tkví daleko hlouběji. A to je důvod, proč nejsme pouze antinacionalističtí, na čemž bychom se asi shodli i s mnohými liberály, ale jsme antinacionální: Národy a láska k nim jsou totiž smrtelně nebezpečné.

Režim, ve kterém žijeme, se jmenuje Německo. Pro lidi z Argentiny je to Argentina a pro lidi z Ruska Россия. Jeden příklad by mohl zčásti tuto myšlenku názorně ilustrovat: Během mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012 si někteří lidé přáli, aby vyhrálo Řecko, protože „tato zubožená země potřebovala naději a potěšení“. Tento příklad ukazuje, jaké vazby má nacionalismus vytvářet. Všechny společenské rozpory jsou zahlazeny a lidé, kteří nedávno přišli o své domovy, by se měli přinejmenším radovat, když už nemají co jíst. A měli by být hrdí na vlastní zem. Tato hrdost je ale překážkou pro změnu společenských podmínek, jež plodí bezdomovectví a hlad. Mnoho lidí v Řecku se už ale o národní úspěchy nestará. Vědí totiž, že ty ke změně jejich životních podmínek nepovedou. Namísto toho berou životy kolektivně do vlastních rukou. Podobně jako před časem lidé v Argentině.

Žádné naděje nevkládáme ani do růstu hrubého národního produktu, protože z něho stejně nic mít nebudeme. Dokonce i ti, kteří z růstu HNP profitují, by se mohli v racionálně řízené společnosti mít lépe. Odmítáme řeči o tom, že si lidé musí utahovat opasky. Stejně tak odmítáme liberální řeči o tom, že máme být hrdí na ústavu a sociální zákony „našeho“ státu. Není to tak, že bychom se mohli rozhodnout, která ústava nám nejlépe vyhovuje a pak se stát občany dané země. To samo stačí k tomu, abychom ideu „národa jako wellness agentury“ odhalili jako lež. Odmítáme jásat nad úspěchy „našich“ národních týmů. Jméno našeho režimu budeme připomínat jen při vzpomínání na jeho oběti. Proto se z národních barev snažíme vytvořit barevnou kombinaci vyjadřující naději (v Německu prostě odstřihneme zlatou a máme rudočernou). Nebo se prostě o vlajky nezajímáme. Nepotřebujeme národ, potřebujeme přátele.

Chceme důstojné životní podmínky pro všechny lidi. A chceme také, aby mohli všichni spolurozhodovat o tom, co to znamená. Nechceme, aby nám nějaká vláda nebo parlament říkali, že mzdy, sociální zabezpečení nebo podpora pro žadatele o azyl určované falešnými kapitalistickými omezeními, jsou dostatečně vysoké.

Proč internacionální?

Internacionalismus chápeme jako pokus překonat národní hranice. Proto nám také to, jak je pojem internacionalismus chápán v některých levicových kruzích, působí bolesti hlavy. Internacionalismus neznamená stavět se automaticky na stranu hnutí odporu kdekoliv ve světě. Nevyjadřujeme nekriticky solidaritu všem povstaleckým hnutím. Nejprve se ptáme po důvodech jejich odporu. Myslíme, že logika, která říká, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, není nelogická. Naši podporu podmiňujeme emancipačními záměry. Ti, kteří podporují mužskou nadvládu, vyžadují stranickou disciplínu nebo nechtějí snižovat pracovní zatížení, ale chtějí vyhlašovat pracovníky či pracovnice měsíce nebo ve vlastních řadách trpí rasismus a antisemitismus, odmítají homosexualitu či translidi, nemohou očekávat, že je nebudeme kritizovat. Nemáme nic společného s lidmi, jejichž kritika kapitalismu spočívá v tom, že činí bankéře osobně zodpovědnými za všechno zlo na světě. Nemáme nic společného ani s těmi, kdo chtějí zachovat pouze imaginární „čistotu lidu“ a nadvláda je pro ně špatná pouze tehdy, když ji vykonávají nesprávní lidé. I když kritizujeme stejné věci, nejde nám o ledajaký úspěch. Úspěchem je pro nás naplnění našich politických cílů. Ti, kdo zapomněli, za co bojují, jenom proto, aby získali větší podporu, mohou naše politické cíle potlačovat.

Jak tedy chápeme pojem internacionalismus? V současnosti se lidé rozdělují do „národů“. Naším cílem však je ukázat, že všechna tato rozdělení nás oddalují od vzájemného spojování lidí. Existuje pouze jedno lidstvo. Láska k „vlastnímu“ národu, bez ohledu na důvody, je přímým protikladem politické solidarity mezi všemi lidmi, o kterou usilujeme. Vlastenectví a internacionální politická solidarita se vzájemně vylučují. Z patriotů a patriotek budou nakonec naši protivníci, protože jejich cílem v důsledku není osvobození všech lidí.

To také vysvětluje naše důvody, proč jsme internacionální. Proč limitovat diskuse těmi hranicemi, proti kterým bojujeme, když se cítíme být blíže feministce z Beninu, než rasistovi z Berlína? Kapitalismus je systém, který je globální. Vybudovat antiautoritářský komunismus, za který bojujeme, a ve kterém bude konečně produkováno podle potřeb, není myslitelné pouze v jedné zemi. Vojenské intervence s cílem potlačit krvavě pokus o vytvoření podmínek pro lepší život pro všechny, by na sebe nenechaly dlouho čekat. A v globální ekonomice založené na dělbě práce by nezbylo než se spolehnout na trh a kapitalistickou logiku založenou na konkurenci, bez nichž by nebylo možné získat věci, které nelze produkovat nebo pěstovat ve vlastním regionu, což by mělo obrovský efekt na vlastní potřebami řízenou produkci. Proto se musíme potkávat a síťovat i v časech, kdy revoluce ještě není na obzoru. V době, ve které jsme pouze malá menšina, chceme vytvořit struktury, které fungují napříč jazykovými hranicemi. Chceme zakládat struktury, jež umožní vytvářet organizační formy vhodné pro revoluční časy, takže až se jednou věci pohnou, budeme moci diskutovat o osvobozené společnosti co možná nejméně hierarchickým způsobem. Takovou formu komunikace je třeba testovat a učit se ji. Jak je možné narušit hierarchie vědění? A jak lze dosáhnout toho, že nemluví stále jen muži a starší lidé? Důležitá otázka také je, jak můžeme společně psát texty tak, aby jim všichni rozuměli, a přitom v nich věci nebyly podávány zbytečně zjednodušeně. Jaké procesy zafungují? Co bude užitečné? Chceme to vyzkoušet!

Teď ale přejeme hodně zábavy při čtení!

Ulice z cukru v pdf můžete stáhnout tady.

Zajímavý rozhovor se členkou redakčního kolektivu Strassen aus Zucker si můžete přečíst tady.