V Afrínu je dnes v sázce budoucnost alternativního demokratického a multikulturního soužití na Blízkém východě.

Dne 20. ledna zahájily jednotky tureckého státu a proturecké Svobodné syrské armády (FSA) vojenskou operaci v převážně kurdské oblasti Afrín v severozápadní Sýrii. Tato invaze do jiné země je zjevným porušením mezinárodního práva. A co víc, terčem útoku jsou lidé, kteří se postavili do první linie v boji proti tzv. Islámskému státu (ISIS) a zároveň uprostřed válečné vřavy vybudovali demokratické, sekulární a genderově rovnostářské útočiště pro všechny bez rozdílu.

Spojené státy a jejich spojenci operaci víceméně schválili, když prohlásili, že Turecko má právo bránit své hranice a národní suverenitu. Moskva útok posvětila tím, že Turecku umožnila využívat vzdušný prostor, který je pod ruskou kontrolou, poté, co správa Afrínu odmítla přejít pod Asadův režim.

Stejné mocnosti, jež nedokázaly za sedm let zorganizovat mírové rozhovory o Sýrii, jsou – jak se zdá – schopny jednat ve shodě, jde-li o potlačení alternativní demokratické politiky a prospěch Turecka, státu s druhou největší armádou v NATO. Turecko samotné je přitom ke geopolitickým zájmům svých partnerů naprosto lhostejné. USA a jejich spojenci využili Kurdy jako pozemní síly v boji proti ISIS, ale důkazy o podpoře, již Islámskému státu poskytlo Turecko, se odmítají zabývat. Tento přístup zřetelně odhaluje pokrytectví mezinárodních aktérů, kteří ostatně k eskalaci války na Blízkém východě výrazně přispěli.

Zatímco se proerdoğanovští bojovníci FSA a turečtí vojáci snaží vytvořit „bezpečnou zónu“, jež má chránit Turecko „před terorismem“, státní propaganda hází do jednoho pytle místní kurdské síly a násilnické vrahy z ISIS a tvrdí, že bojuje proti oběma, ačkoli bojovníci Islámského státu se v Afrínu vůbec nevyskytují. Turecko přitom celá léta, kdy měl území za hranici se Sýrií pod kontrolou Islámský stát, vůbec netrápila skutečnost, že v jeho bezprostředním sousedství docházelo k ukřižováním nebo obchodu se sexuálními otrokyněmi.

Dnes je obecně známo, že Turecko bylo hlavní dodavatelskou a dopravní základnou pro džihádistické zabijáky z celého světa. Desítky členů ISIS byly v Turecku zproštěny obvinění, kdežto mírumilovným protiválečným aktivistům a představitelům opozice byly uloženy tvrdé tresty i za takové maličkosti, jako jsou příspěvky na sociálních sítích.

Tisíce lidí v Afrínu a dalších částech severní Sýrie a širšího Kurdistánu vyšly do ulic, aby protestovali proti turecké invazi, kterou podle nich umožnila historická zrada všech států, jež je dříve podporovaly v boji proti Islámskému státu. Obyčejní lidé z celé Rojavy se chopili zbraní a přísahali, že odrazí turecké útoky, stejně jako se předtím mobilizovali proti ISIS.

Emancipační projekt je ohrožen

Od začátku války v Sýrii v roce 2011 byl Afrín jedním z nejbezpečnějších regionů ve zničené zemi. Většinově kurdská oblast nechtěla hrát podle pravidel Asadova režimu, ale ani podle pravidel Svobodné syrské armády nebo jiných opozičních skupin kontrolovaných regionálními silami. V roce 2012 tak vznikla demokratická, zdola budovaná samospráva. V současnosti je oblast útočištěm pro stovky tisíc uprchlíků z jiných částí Sýrie. I když byl jejich vojenský boj proti ISIS takticky podporován vnějšími silami, zejména Spojenými státy, Kurdové nezískali nad rámec této dočasné spolupráce žádné politické záruky. Dnešní zradu tak bylo možné dlouho dopředu očekávat.

Afrín je dnes součástí Demokratické federace severní Sýrie, jež tvoří sekulární federální samosprávný systém, věrný radikální demokracii, ekologii a ženskému osvobození a otevřený pro všechny Kurdy, Araby, Turkmeny, Syřany-Chaldejce, Asyřany, Čečence či Arménce v oblasti. To je obzvlášť významné, protože Erdoğan používá narativ etnických čistek, když deformuje demografii severní Sýrie a deklaruje „návrat Afrínu jeho oprávněným vlastníkům“, čímž evokuje rasistickou politiku strany Baas ze šedesátých let.

V posledních letech, zejména od bitvy o město Kobanî v roce 2014, se stala emancipační politika severní Sýrie, již Kurdové nazývají Rojava, světlem naděje v oblasti poznamenané válkou, chaosem a krveprolitími. Ženy mají rovné zastoupení ve všech správních strukturách i sférách veřejného života a také vlastní vojenské jednotky YPJ. Toto emancipační politické vědomí bylo hnací silou kurdského odporu v Kobanî, jenž motivoval Obamovu administrativu ke spolupráci s kurdskými milicemi YPG a YPJ a s později vytvořenými multietnickými Syrskými demokratickými silami (SDF) v boji proti ISIS. Bylo však jasné, že spolu obě strany vzhledem k protichůdným ideologickým pozicím nemohou kooperovat nad rámec vojenského spojenectví proti společnému nepříteli.

Útok na Afrín posílí Erdoğanovo autoritářství

Současný útok na Afrín je třeba zasadit do kontextu dlouhodobého Erdoğanova odporu vůči jakékoli možnosti kurdského sebeurčení, včetně získání demokratických práv v rámci existujících států. Označováním jakéhokoli pokusu o sebeurčení za separatismus a terorismus se Turecko snaží legitimizovat své válečné zločiny v očích mezinárodního společenství.

Od ukončení mírového procesu mezi tureckou vládou a Kurdskou stranou pracujících (PKK) v létě roku 2015 a zvláště po pokusu o puč v červenci 2016 spáchal stát několik masakrů kurdských civilistů, desítky tisíc lidí byly poslány do vězení a ještě víc jich bylo napadeno, vyhozeno z práce, zraněno nebo vyhnáno ze svého bydliště.

Po neúspěšném pokusu o puč v červenci 2016 byla uvězněna řada členů Lidově demokratické strany (HDP), včetně stranického vedení, poslanců a poslankyň či starostů a starostek, a proti některým z nich nebylo ani vzneseno obvinění. Stejný osud potkal mnoho právníků, obhájkyň ženských práv, aktivistů a další představitelů opozice, stejně jako novinářů a novinářek – Turecko se podle organizace Reportéři bez hranic stalo „největší vězením pro zaměstnance médií na světě“. Celkem bylo zadrženo přes sto tisíc lidí a padesát tisíc jich skončilo ve vězení. Téměř 150 tisíc státních zaměstnanců bylo propuštěno. O práci přišlo i více než osm tisíc akademiků a akademiček. K tvrdému zákroku došlo zejména poté, co prvních tisíc akademických pracovníků podepsalo petici apelující na stát, aby zastavil válku proti Kurdům a vrátil se k mírovému procesu.

V celé zemi stále panuje „výjimečný stav“ a v kurdských oblastech je aplikováno válečné právo, dochází zde k etnickým čistkám, zabíjení a systematické destrukci celých osad. Podle zprávy Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva byly tureckou armádou zavražděny stovky civilistů a až půl milionu kurdských civilistů bylo vyhnáno ze svých domovů. Jde přitom o střízlivý odhad, protože úřady delegaci neumožnily adekvátní přístup do postižených oblastí.

V současném honu na čarodějnice, zaměřeném na ty, kdo jsou proti válce, se odráží Erdoğanova politika posledních let. Vláda ohlásila operaci Sociální média, jejímž cílem je vypátrat a obvinit ty, kdo na sociálních sítích vyjadřují antimilitaristické názory. Televizní programy cílí na celebrity, které nepodpořily ilegální válku. Doposud byly uvězněny stovky lidí jen kvůli tomu, že volali po míru.

Kde je protiválečné hnutí?

Z povahy turecké operace a z podílu mocností zapojených do války prostřednictvím tichého či otevřeného schvalování nebo prodeje zbraní by mělo být zřejmé, že útoky na Afrín dávají vzniknout mezinárodní vojenské alianci proti demokratické, multietnické a multináboženské zdola organizované enklávě, která aktivně bojuje za osvobození žen. V oblasti sužované nacionalismem, náboženským extremismem a sektářským násilím představuje Afrín útočiště pro jezídy, křesťany, alevity, stejně jako pro muslimy různého etnického původu. Aby takový systém vznikl, obětovaly tisíce lidí v severní Sýrii své životy a další své životy riskují. Je nyní potřeba zmobilizovat společnou frontu na obranu tohoto emancipačního projektu, jinak hrozí, že celá oblast padne do rukou diktátorů a imperialistických vykořisťovatelů.

Tak jako během obléhání Kobanî v roce 2014 i nyní vyšly do ulic stovky tisíc lidí po celém světě. Jsou mezi nimi i tisíce uprchlíků, kteří utekli ze Sýrie a Iráku před válkou a zkázou. Dnes demonstrují proti tomu, že vlády stavící se do pozice ochránců lidských práv poskytují antidemokratickým, otevřeně fašistickým režimům na Blízkém východě politickou nebo vojenskou podporu, což jen dále posiluje skupiny typu ISIS, kvůli nimž tito lidé museli opustit své domovy. Mezi protestujícími jsou ale také dřívější kurdští migranti, kteří uprchli v posledních desetiletích před válkami, jež Západ přiživoval dodávkami zbraní. Saddámu Husajnovi posloužily chemické látky dodané evropskými státy ke genocidě Kurdů, Turecko v devadesátých letech použilo německé tanky ke zničení pěti tisíc kurdských vesnic, ke spáchání masakrů civilistů a k vysídlení celých populací. Dnes jsou používány německé tanky Leopard při operacích v severozápadní Sýrii. Kurdské komunity tak vidí, že – pokud jde o spoluvinu západních vlád na smrti milionů civilistů – historie se opakuje.

Dočasné spojenectví nejvlivnějších mocností světa umožnilo vojenskou agresi vůči obyvatelům Afrínu a jejich úsilí o důstojný život ve svobodné a spravedlivé společnosti. Postavit se proti tureckým zločinům by mělo být hlubokým etickým zájmem všech odpůrců války a militarismu.

Dilar Dirik

Autorka je aktivistka kurdského ženského hnutí a doktorandka sociologie na Cambridgeské univerzitě.

Český překlad anglického originálu Utopia disrupted: Turkey’s assault on Kurdish-held Afrin publikovaného na webu New Internationalist původně vyšel na A2larmu.