Článek je překladem příspěvku francouzského filozofa Jacquese Rancièra proneseného na konfnferenci s názvem Les Roms, et qui d’autre?, která se uskutečnila v září 2010 ve francouzském městě Montreuil.

Rád bych přispěl malým zamyšlením nad pojmem státního rasismu, který je na programu našeho setkání. Toto zamyšlení jde proti značně rozšířené interpretaci nedávných opatření naší vlády, zákonem o muslimských šátcích počínaje a vyhošťováním Romů konče. Zmíněná interpretace v tom vidí oportunistický postoj, který se snaží rasistických a xenofobních témat zneužít pro volební účely. Ona domnělá kritika tak nadále vychází z předpokladu, že rasismus je jakási lidová vášeň, vylekaná iracionální reakce zpátečnických vrstev obyvatelstva, neschopných přizpůsobit se kosmopolitnímu novému světu v pohybu. Stát je obviňován, že se těmto společenským skupinám podbízí a tím se zpronevěřuje svým principům. Posiluje ho to však v pozici představitele racionality tváří v tvář iracionalitě lidu.

Jenže takovéto rozehrání partie ze strany levicové kritiky se beze zbytku shoduje s tím, v jehož jménu pravice v posledních zhruba dvaceti letech zavedla určitý počet rasistických zákonů a dekretů. Všechna tato opatření byla přijata ve jménu téže argumentace: jsou zde problémy s kriminalitou a nejrůznějšími škodlivými jevy, které jdou na vrub imigrantů a ilegálních přistěhovalců, a neuděláme-li v této věci pořádek, může to vyústit v rasismus. Je tudíž třeba tuto kriminalitu a škodlivé jevy podřídit univerzalitě zákona, aby nevyvolaly rasistické nepokoje.

Tahle hra se hraje na pravici i na levici od přijetí zákonů Pasqua-Méhaigneriea v roce 1993. [1] Spočívá v tom, že se do protikladu k lidovým vášním postaví univerzalistická logika racionálního státu. To znamená, že se rasistické politice státu dá antirasistické osvědčení. Bylo by načase argumentaci obrátit a poukázat na součinnost mezi státní „racionalitou“, která si vynucuje tato opatření, a oním shovívavým protihráčem – tím napomáhajícím protivníkem –, který jí slouží jako vhodný kontrast, totiž hněvem lidu. Ve skutečnosti tu nejde o to, že by vláda jednala pod tlakem lidového rasismu a v reakci na takzvaně populistické vášně krajní pravice. Státní zájem si naopak tohoto protivníka pěstuje a svěřuje mu pomyslné řízení svého skutečného zákonodárství.

Asi před patnácti lety jsem pro označení tohoto procesu navrhl termín „studený rasismus“. Rasismus, se kterým dnes máme tu čest, je rasismus za studena, intelektuální konstrukt. Je to předně výtvor státu. Diskutovali jsme zde o vztazích mezi právním státem a státem policejním. Jenomže samou podstatou státu je právě být policejním státem, institucí, která ustaluje a kontroluje totožnost, místa a přesuny, institucí permanentně bojující proti všemu, co vybočuje z jí nastavené šablony přípustných totožností, to znamená také proti onomu překračování identitárních vzorců, jímž je činnost politických subjektů. Vlivem ekonomické globalizace je tato práce státu ještě usilovnější. Naše státy jsou čím dál méně schopny čelit důsledkům volného oběhu kapitálu, ničivým pro společenství, jež mají za úkol spravovat. Jsou toho schopny tím méně, že o to ani trochu nestojí. Berou tedy zavděk tím, co je v jejich moci – oběhem lidských jedinců. Za specifický předmět zájmu si vytknou dozor nad tímto druhým oběhem a za cíl bezpečnost domácího obyvatelstva ohrožovaného oněmi migranty, tj. přesněji řečeno, výrobu a řízení pocitu ohrožení. Právě tato práce se stává čím dál více jejich opodstatněním a prostředkem jejich legitimizace.

Proto tedy to užití zákona, které plní dvě základní funkce: funkci ideologickou, která spočívá v neustálém vytváření jedince ohrožujícího bezpečnost; a funkci praktickou, jež tkví v nepřetržitém posouvání hranice mezi vnitřkem a vnějškem a na vytrvalé tvorbě plovoucích identit, schopných propustit ven ty, kteří byli uvnitř. Vydání imigračních zákonů nejprve znamenalo vytvoření kategorie druhořadých Frantíků, to, že do plovoucí kategorie imigrantů spadli lidé, kteří se narodili na francouzské půdě francouzským rodičům. Uzákonění ilegálního přistěhovalectví znamenalo, že legální „imigranti“ spadli do kategorie přistěhovalců ilegálních. Stejná logika nedávno zavedla užívání pojmu „Francouz cizího původu“.

A stále táž logika dnes cílí na Romy tím, že — v rozporu s principem volného pohybu osob v evropském prostoru — vytváří kategorii Evropanů, kteří tak docela Evropané nejsou, stejně jako existují Francouzi, kteří tak docela nejsou Francouzi. Stát se při tvorbě těchto nevyřešených identit nezatěžuje námitkami, jak jsme mohli vidět na opatřeních vůči „imigrantům“. Na jedné straně vytváří diskriminační zákony a způsoby stigmatizace, založené na myšlence občanské univerzality a rovnosti před zákonem. Trestáni a/nebo stigmatizováni jsou tedy ti, jejichž způsob počínání se neslučuje s rovností a univerzalitou občanství. Ovšem na straně druhé stát v rámci tohoto občanství zdánlivě pro všechny někoho diskriminuje, například ty, jež má za Francouze cizího původu. Takže na jedné straně jsou všichni Francouzi stejní a běda těm, kteří nejsou, na druhé však všichni stejní nejsou a běda těm, kdo na to zapomínají!

Dnešní rasismus tedy představuje předně státní logiku, nikoli lidovou vášeň. A tato logika státní moci není podporována přednostně nějakými zaostalými společenskými skupinami, nýbrž značnou částí intelektuální elity. Poslední rasistické kampaně nejsou v žádném případě záležitostí takzvaně „populistické“ krajní pravice. Vedla je inteligence, která se hlásí k levici, republikánství a sekularismu. Diskriminace už není založena na argumentech o vyšších a nižších rasách. Argumentuje ve jménu boje proti komunitarismu, univerza-lity zákona, rovnosti všech občanů před zákonem a rovnosti pohlaví. Ani v tomto případě si nedělá hlavu s protimluvy; těmito argumenty se ohánějí lidé, kterým jinak otázky rovnosti a feminismu na srdci příliš neleží. Fakticky má tato argumentace za následek především kýžené smíšení pojmů při identifikaci nežádoucího jedince: tedy smíšení pojmů migrant, imigrant, zaostalý jedinec, islamista, mačista a terorista. Odvolávání na univerzalitu ve skutečnosti vede k jejímu opaku: k ustavení diskreční státní moci rozhodovat, kdo patří nebo nepatří do vrstvy těch, kteří zde mají právo pobývat, zkrátka moci přidělovat a rušit identity. Tato moc má svůj korelát: moc nutit jedince být v každém okamžiku identifikovatelní, pohybovat se v prostoru naprosté viditelnosti z pohledu státu. Z tohoto hlediska se stojí za to vrátit k tomu, jak vláda vyřešila právní problém, který vznikl zákazem burky. Viděli jsme, jak bylo těžké udělat zákon, jenž by se vztahoval pouze na několik stovek osob určitého náboženství. Vláda našla řešení: zákon obecně zakazující zakrývat si tvář na veřejnosti, zákon, který se týká jak ženy zcela zahalené do závoje, tak manifestanta s maskou nebo šátkem na obličeji. Šátek se tak stává společným znakem zaostalého muslima a teroristického podněcovatele. Toto řešení, přijaté jako mnoho dalších imigračních opatření za blahosklonného přihlížení „levice“, čerpalo z „republikánského“ myšlení.

Vzpomeňme si na zuřivé slovní výpady z listopadu 2005 proti maskovaným mladíkům v kapucích, kteří se po nocích bouřili v ulicích. Vzpomeňme si také na odstartování Redekerovy aféry, onoho případu profesora filozofie ohrožovaného islámskou „fatvou“. Výchozím bodem zběsilého antimuslimského výpadu Roberta Redekera byl … zákaz nošení tang na letní Pařížské pláži na náplavce Seiny. V tomto zákazu vydaném pařížskou radnicí viděl Redeker opatření podbízející se islamismu, náboženství, jehož schopnost nenávidět a dopouštět se násilí se projevilo už zákazem obnažování na veřejnosti. Krásné fráze o republikánském sekularismu a univerzalismu se nakonec redukují na princip, že je záhodno být naprosto viditelný ve veřejném prostoru, ať už jde o dláždění nebo pláž. [2]

Co z toho plyne: mnoho energie se vyplýtvalo na boj proti určité figuře rasismu – té ztělesněné Národní frontou – a proti určité představě o tomto rasismu jakožto vyjádření „white-trash“, reprezentantů zaostalých vrstev společnosti. Velká část této energie byla znovu nabyta, aby legitimizovala novou formu rasismu: státní rasismus a intelektuální „levicový“ rasismus. Bylo by možná načase nasměrovat myšlení a boj proti teorii a praxi stigmatizace, prekarizace a vyloučení, které dnes utvářejí rasismus shora: logiku státní moci a vášeň inteligence.

Jacques Rancière, 11. září 2010

[1] V roce 1993 vyhlásil ministr vnitra pravicové vlády Charles Pasqua plán „nulové migrace“ (později jej přejmenoval na nulovou ilegální migraci). Takzvané Pasquovy zákony zakazovaly zahraničním absolventům přijmout v zemi práci, prodlužovaly čekací dobu v procesu slučování rodin z jednoho na dva roky a zrušily pobyty manželům-cizincům a manželkám — cizinkám, které pobývaly před uzavřením sňatku ve Francii nelegálně. Zákony také posílily moc policie deportovat cizince a snížily možnost odvolání odmítnutých žadatelů o azyl. Více tady.

[2] Odkaz na známé heslo studentského hnutí z r. 1968 „pod dlažbou je pláž“. — pozn. překlad.

Autor je filozof, jenž žije ve Francii. Ve svém díle se zabývá především tématem emancipace – v minulé i současné společnosti. V češtině dosud vyšla pouze jediná publikace: Neshoda. Politika a filozofie. Praha, nakladatelství Svoboda Servis 2011. Nejčastěji bývá zmiňován v souvislosti s kolektivním dílem Lire le Capital (1965), na němž se podílel spolu s Louisem Althusserem, Étiennem Balibarem, Rogerem Establetem a Pierrem Machereyem.

Přeloženo z francouzského originálu, který vyšel 14. září 2010 zde. Článek jsme původně vydali v časopise Moment, č. 5 (2014).