Kapitalismus. Krize. Konflikty. Židé jsou obviňováni téměř za všechno.

Antisemitismus je jedním z nejstarších a nejvíce přetrvávajících předsudků. Ať už otevřeně a násilně, nebo jako klidný názor či postoj, nachází svůj prostor v každodenním životě. A to ve formě antisemitských graffiti na ulicích a zdech synagog, znesvěcování židovských hřbitovů, podivného přirovnávání Izraele k nacistickému Německu a prohlášení v politice a médiích. Na školních dvorech je možné slyšet „ty žide“ jako nadávku. Finanční investoři a bankéři jsou ve veřejných diskusích v narážce na biblické protižidovské příběhy napadáni jako „mračna kobylek“. Populární jsou dokonce i antisemitské konspirační teorie jako třeba ty o útoku na Světové obchodní centrum. Není proto překvapivé, že podle celosvětové studie Anti-Defamation League z roku 2014 zaujímá 1,09 miliardy (ano, miliardy!) lidí v dnešním světě antisemitské postoje. V západní Evropě mluvíme o jedné čtvrtině populace. Tento problém se ale neomezuje jen na Evropu – antisemitismus existuje také v arabských zemích a mnoha dalších oblastech světa.

Co ale antisemitismus přesně znamená?

Antisemitismus je nejčastější termín pro všechny formy nepřátelství vůči židům. Historicky toto nepřátelství existovalo dávno před tím, než se pojem „antisemitismus“ začal používat: židé byli po dlouhou dobu považováni za hrozbu. Ve starověku i ve středověku byli opakovaně označováni za viníky různých problémů; jejich samotná existence byla viděna jako příčina náboženských, kulturních a společenských problémů. Antisemitismus tedy popisuje různé stupně nepřátelských postojů vůči židům. Pracuje s různými vylučujícími předsudky a atributy, které jsou připisovány všem židům. Možná jste se setkali s výroky označujícími „židy“ za údajné parazity, jako lidi, kteří jsou chamtiví a klamní.

Antisemitismus ale nejsou jen jednoduché předsudky vůči židům. Jde také o specifické vysvětlení uspořádání světa. Židé jsou podle tohoto světonázoru odpovědní za všechny špatné věci, které se ve světě dějí. Tato vlastnost odlišuje antisemitismus od jiných forem rasismu: „cizinci“ jsou obvykle popisováni jako líní a podřadní. „Židé“ jsou na druhé straně popisováni jako vlivní a mocní. Jsou nejen špatní a nebezpeční, ale také nadřazení vůči jiným, a proto nenávidění.

Kde se všechny ty nesmysly vzaly?

Již na počátku křesťanství vznikla nábožensky motivovaná nenávist vůči židům: antijudaismus. Ten pomohl křesťanům odlišit se od judaismu, náboženství, které bylo v podstatě postaveno na roveň zlu. V křesťanském středověku (tedy od 5. do 15. století) se tato nábožensky motivovaná nenávist dále šířila. Doprovázelo ji stále více a více protižidovských mýtů. Mnoho stereotypů – například představa bohatého a hrabivého žida – pochází z této doby. Se začátkem novověku přibližně před dvěma sty lety se antisemitismus významně proměnil. Náboženské předsudky splynuly s ekonomickými, politickými a kulturními. Došlo k tomu v době velkých společenských změn; otřesům a transformacím jako vzniku kapitalismu mnoho lidí nerozumělo a vyvolávaly v nich obavy. Vítali proto jednoduchá vysvětlení. „Židé“ prý podkopávali národní kulturu, dominovali politice a ovládali ekonomiku. Tyto atributy téměř nevyhnutelně vedly k tomu, že „židé“ byli vnímáni jako mimořádné mocní – tak mocní, že by mohli vládnout světu.

Ve stejné době byla věda intenzivně zapojena do konstrukce „árijské rasy“ a rasového antisemitismu. V návaznosti na pseudovědeckou biologizující rasovou ideologii 19. století nebyli židé definování na základě kultury či náboženského vyznání, ale jako samostatná „rasa“ se specifickými vlastnostmi. V nacistickém Německu tento rasově motivovaný antisemitismus vedl k systematickému masovému vraždění šesti milionů evropských židů.

Jak se antisemitismus projevuje dnes…

Velmi jednoduše – bere starší antisemitské tropy a přizpůsobuje je mezinárodní situaci. V debatách o konfliktu na Blízkém východě, Spojených státech nebo kritice globalizace a kapitalismu vznikají nové projekce. Zjednodušená vysvětlení aktuálních problémů mohou navazovat na antisemitismus opětovným svalováním lvího podílu viny na „židy“. Dalším aspektem je odmítání mnoha Němců vzpomínat na holocaust, jenž dnes hraje v antisemitismu významnou roli.

Po roce 1945 se vyvinula nová forma antisemitismu, již je možné vysvětlit pouze specifickou německou situací. Tento takzvaný „sekundární antisemitismus“ popisuje nepřátelství vůči židům po holocaustu, jež pramení z odmítnutí paměti a viny. Ne navzdory, ale kvůli Osvětimi, vznikají resentimenty vůči židům. Většina Němců se nechce zabývat skutečností, že jejich rodiče, prarodiče či praprarodiče byli zapojeni do masového vraždění šesti milionů židů – aktivně, díváním se jinam nebo tím, že se mu nedokázali postavit. Stěžují si, že už dlouho musí odčiňovat, co se stalo, a trpět. Ptají se, jak dlouho ještě budou jejich nevinná vnoučata a pravnoučata za holocaust platit.

Mají také podezření, že židé vydělávají na genocidě spoustu peněz pomocí takzvaného „průmyslu holocaustu“. Popírání viny a odpovědnosti, relativizace historických událostí a touha po možnosti vztahovat se „normálně“ k vlastní zemi jsou součástí této formy „sekundárního antisemitismu“. Někteří tvrdí, že Osvětim je pohádka, již si vymysleli židé, bombardování Drážďan srovnávají s holocaustem, případně přirovnávají politiku Izraele k nacistickému Německu. Mnoho Němců opovrhuje židy, neboť jim jejich přítomnost připomíná jejich vlastní nacistickou minulost. Nejraději by jednou provždy uzavřeli nejtemnější kapitolu německé historie a usmířili se s národem – chtějí být zase „normálními“ a šťastnými nacionalisty.

…a proč a v jaké formě vůbec existuje mezi levičáky?

Jedním z referenčních bodů současného antisemitismu je konflikt na Blízkém východě. Tyto debaty jsou – často pod rouškou kritiky izraelské politiky – někdy otevřenými výzvami k protestům proti „židům“ obecně, zejména proto, že po holocaustu už není otevřený antisemitismus ve veřejných diskusích přípustný. Antisemitismus nikdy nezmizel – jenom našel nové formy vyjadřování. Nový židovský stát založený po druhé světové válce poskytuje vítanou projekční plochu.

Jistě, ne každá kritika izraelské politiky je antisemitská. Často jsou ale hranice antisemitismu překračovány. Je podezřelé, když lidé zpochybňují samotnou existenci země a její právo na sebeobranu, ačkoliv s jinými zeměmi a válkami, jež ve světě probíhají, nemají problém. Nebo když dostane televizní moderátor Michel Friedman jako německý žid v rozhovoru otázku, co si myslí o politice „své země“, a samozřejmě je tím míněn Izrael. Friedman tak slouží jako zástupce Izraele, i když je z Německa, kde žije celý svůj život. Když jsou v německém kontextu Izraelci nazýváni nacisty a diskutuje se o „holocaustu v Palestině“, znamená to, že se oběti minulosti proměnily v dnešní pachatele, dělající přesně to, co se stalo jim. To všechno se samozřejmě rovná hloupé relativizaci nacistického holocaustu, díky níž se německá vina nezdá zas až tak velká jako dřív. Tato forma antisemitismu se bohužel projevuje také v levicových kruzích. Některé z těchto pozic lze nalézt v propalestinském hnutí. Když je například palestinský boj neoddělitelně spojován s bojem za mír, lidská práva a právo Palestinců na sebeurčení. Nepřipouští se, že například sebevražedné útoky nemají nic společného s emancipací. Stejně tak se nepřipouští, že radikální antisemitismus existuje ve skupinách, jako jsou Hamás nebo Hizballáh. Pokud by tyto skupiny zvítězily, znamenalo by to smrt pěti milionů izraelských židů. Stejně tak i gayové, lesby, feministky, translidé nebo dokonce jen lidé, kteří chtějí tančit na hlasitou hudbu, by měli podle představ Hamásu těžké časy – pravděpodobně stejně jako zbytek populace. Trochu divné, projevuje-li levice svoji solidaritu takovým organizacím, ne?

Antisemitské obrazy se kromě toho objevují i v levicových debatách točících se kolem kritiky globalizace a související kritiky kapitalismu. Když jsou například negativní důsledky globalizace vnímány jako spiknutí „zlých kapitalistů“ a „imperialistických politiků“, o nichž se někdy předpokládá, že jsou to židé nebo že jsou pod židovskou kontrolou. Nebo když samotný kapitalismus není vnímán jako systém, který je ze své podstaty škodlivý; jako soubor společenských vztahů, za kterých jsou lidé nuceni chodit do práce ne proto, aby naplnili své potřeby, ale aby vytvářeli zisk – ne proto, že jsou konkrétní zaměstnavatelé tak chamtiví, ale proto, že je k tomu nutí konkurence. Kapitalismus je místo toho chápán jako dílo jednotlivých kapitalistů či korporací – jde o kritiku kapitalistů, nikoli kapitalismu. V některých případech lidem vadí kapitalismus jen, když se jedná o úrokové sazby či finanční trhy. Nevidí, že finanční sféra je úzce navázaná na výrobu zboží a že kritizovat ji samotnou nedává moc smysl; ignorují přitom, že skutečné zlo spočívá ve způsobu výroby, ve kterém jsou lidé vykořisťováni prostřednictvím námezdní práce.

Co to má všechno společného s antisemitismem? Jak jsme viděli výše, kladení rovnítka mezi židy a peníze bylo po staletí všudypřítomné a je pevně ukotvené v západním myšlení. Takováto „zkratkovitá kritika kapitalismu“ tak vždy umožňuje činit židy zodpovědné za neduhy kapitalistické společnosti. Podle této logiky existuje skupina lidí, která má vlastnosti po staletí přisuzované „židům“ – „spekulanti“, kteří „dřou z lidí kůži“ prostřednictvím úroků, a tak „ovládají celý svět“. Tato argumentace pak – vědomě či nevědomě – vychází z antisemitských stereotypů. Je dost zajímavé, že tuto „zkratkovitou kritiku kapitalismu“ je možné najít také u nacistických skupin, kde je zakořeněná v jejich etnických a nacionalistických představách.

Shrňme si…

Antisemitismus nejsou jen bláznivé předsudky vůči židům, ale také ještě bláznivější forma falešných vysvětlení toho, co je ve světě špatně, a to podle vzorce „Je to jejich vina!“. Důvody a motivy vedoucí k antisemitismu nejsou vždy totožné; antisemitské obrazy jsou často aktualizovány a přizpůsobovány současné situaci ve světě. Je tak možné setkat se s nimi v diskusích o konfliktu na Blízkém východě, ve Spojených státech nebo v kritice globalizace. A protože i levičáci jsou součástí společnosti utvářené antisemitismem, nejsou vůči těmto stereotypům imunní. To vše je dostatečným důvodem k rozvíjení komplexní a osvobozující kritiky kapitalismu a ke snaze o komplexní pochopení situace na Blízkém východě. Jak prohlásil Primo Levi:„Stalo se to, a proto se to může stát znovu. To je jádro toho, co musíme říci. Může se to stát, a může se to stát kdekoliv.“

K dalšímu čtení:

Postone, Moishe (2016 [2010]): Sionismus, antisemitismus a levice

Postone, Moishe (2013 [1980]): Antisemitismus a národní socialismus, Analogon 71: 70 – 77.

Wolfe, Ross (2016): Reflections on Left Antisemitism.

Původně vyšlo v německém radikálním časopise (nejen) pro mládež Straßen aus Zucker. Český překlad vyšel v 1. čísle české verze časopisu Ulice z cukru. Celé číslo v pdf můžete stáhnout tady.