Po bombových útocích v Ankaře, které si vyžádaly desítky lidských životů, roste v Turecku napětí. Na vládu se snáší kritika za spoluvinu na eskalaci násilí před listopadovými volbami.

Na obrázku Izzettin Çevik objímá svou zraněnou ženu. Oba přežili, Çevik ale při sobotních útocích ztratil dceru a sestru.

Sobotní útok na mírovou demonstraci v Ankaře, který způsobil smrt více než sto lidem a mnohým dalším zranění, opět odhalil hluboký konflikt, který ovládá tureckou společenskou i politickou scénu.

Dvě exploze rozmetaly přesně v 10:04 dopoledne, pouhých pár sekund po sobě, dav demonstrantů, kteří se před místním vlakovým nádražím shromáždili, aby odtud pokračovali na velkou mírovou demonstraci naplánovanou v odpoledních hodinách téhož dne. Výbuchy na místě zabily desítky lidí – aktuální počet mrtvých oznámených pro-kurdskou Lidově demokratickou stranou (HDP) se zastavil na 128 – zraněno bylo přes dvě stě dalších.

Policie, která kupodivu nebyla v době útoku vůbec na místě, dorazila až když přeživší ošetřovali své zraněné soudruhy. Ale namísto, aby situaci zklidnila, zaútočila na dav slzným plynem a zablokovala přístupové cesty na náměstí tak, aby se ambulance neměly možnost dostat na místo útoku.

Video natočené krátce po útoku zachycuje potyčky mezi policií a davem demonstrantů, který se pokoušel uvolnit cestu přijíždějícím sanitkám.

V reakci na útok vyrazily desetitisíce lidí po celé zemi do ulic, aby odsoudili útoky. Zodpovědnost za útoky připisovali přímo vládě. Hesla jako „Vraždící státe, budeš se zodpovídat za své činy“ či „Zloděj! Vrah! Erdogan!“ se rozezněly mnoha městy coby vyjádření hluboce zakořeněného hněvu vůči tureckým mocným, který propojil různé občanské a politické opoziční skupiny v zemi.

Kdo tím nejvíce získá?

Přestože se dosud k útokům v Ankaře nikdo nepřihlásil, jejich podobnost s útoky v Suruçu a Diyarbakiru z 20. července a 5. června přivedla mnohé k přesvědčení, že by v pozadí mohl stát tzv. Islámský stát (IS).

Útoky na předvolební shromáždění HDP v Diyarbakiru a na setkání aktivistů v Suruçu, kde plánovali obnovu severosyrského Kobani, byly oba provedeny sebevražednými atentátníky s předpokládanými vazbami na IS. K žádnému z útoků se sice IS nikdy oficiálně nepřihlásil, málokdo však pochybuje o tom, kdo je za ně zodpovědný.

Málokoho však dnes v Turecku zaměstnává otázka, zda za útokem v Ankaře stál nebo nestál IS. Opravdu zásadní otázkou na stole je, do jaké míry do něj byl zapojen turecký stát a bezpečnostní složky a zda byl proveden s pomocí informací, podpory či na přímý rozkaz prozatímní vlády AKP.

Turecká tajná služba a ozbrojené síly byly k lidským životům, a zvláště těmkurdským, lhostejné, což bylo očividné již od 90. let, kdy nechaly hořet kurdské vesnice, statisíce lidí donutily opustit své domovy a tisíce dalších nechaly zmizet při pokusech zlomit odpor Strany kurdských pracujících (PKK).

Úplně stejná taktika se nyní opět dostává do popředí spolu s obnovením útoků na kurdské rebely, při obléhání celých kurdských měst, při kterých byly po několik dní odříznuty od okolního světa, zatímco se civilní obyvatelstvo stalo terčem útoků odstřelovačů a náhodného dělostřeleckého bombardování.

Zásadní otázkou, která jde ke kořenům současné krize v Turecku, zůstává, zda by byla turecká vláda ochotna sáhnout až k bombovým útokům proti vlastním občanům nebo zda to umožnila Islámskému státu, aby tak podpořila svou vlastní politickou agendu. Jeden z lídrů HDP, Selahattin Demirtaş, se ve veřejném vyjádření k útokům vyjádřil výstižně:

„Ankara je hlavní město Turecka. I kdyby pouhý pták proletěl nad městem, stát o tom bude vědět. Ankara je nejvíce sledované město v Turecku. Pořádáme demonstraci za účasti statisíců lidí, ale po bezpečnostních složkách není v ulicích ani vidu, ani slechu. Podívejte se přitom na jejich demonstrace (myšleno demonstrace vládnoucí AKP – pozn. překl.) – bezpečnostní kontroly začínají už několik bloků od demonstrace.“

Ke zjištění, jaké síly jsou skutečně zodpovědné za tyto barbarské útoky, postačí odpovědět na jedinou otázku: Kdo tím nejvíce získá?

Rozdmýchávání konfliktu

Uživatelé sociálních sítích, kteří straní vládě a v Turecku jsou známí jako AK-trollové, což je narážka na jejich podporu AKP, se pokoušeli připsat zodpovědnost za útok straně HDP s argumentem, že by tak před nadcházejícími volbami získala na hlasech vykreslováním sebe sama coby oběti.

Provládní média se myšlenky okamžitě chopila a začala s odůvodněním, že jak útok v Diyarbakiru, tak v Suruçu dramaticky zvedly popularitu HDP, tvrdit, že hlavní viníky je třeba hledat právě v řadách této pro-kurdské strany. Místo aby přímo obvinil HDP, ministr Davutoğlu prohlásil, že jsou tři organizace schopné provést takový útok: IS, PKK a DHKP – C, militantní levicová organizace.

Ačkoliv může být pravda, že předchozí útoky zvýšily popularitu HDP, vidět to jako důkaz ve prospěch absurdního tvrzení, že by HDP přikročila k zabíjení vlastních podporovatelů jen kvůli volebnímu zisku, je jednoduše skandální. Pokud bombové útoky v Diyarbakiru a Suruçu zvýšily podporu HDP, tak pouze protože jasně opodstatnily nároky strany, která se stala terčem státem režírované teroristické kampaně.

Pokud budeme hledat stranu, která neuhne ani před taktikou tak odpornou, jako je profitování z masakru, najdeme mnohem vhodnějšího kandidáta: vládní AKP. V několika případech byla odhalena její skrytá podpora IS. Konkrétně když se teroristická organizace pokoušela dobýt město Kobane ležící v syrské Rojavě přímo na tureckých hranicích.

Poté, co se odehrál útok v Suruçu a obvinění směřovala na IS, mnozí činili za útok zodpovědnou i AKP a militantní skupina napojená na PKK v odvetě popravila dva policisty. Pro vládu se to stalo kýženou záminkou a místo snahy pronásledovat organizaci, která by měla být zodpovědná za smrt 33 neozbrojených tureckých civilistů, začala válku proti PKK, při které shodila stovky bomb na kurdské rebely, kdežto na IS shodila během prvního týdne po útoku v Suruçu jen pár.

Mnoho lidí v té době vidělo souvislost mezi „protiteroristickou kampaní“ AKP a jejím mizerným výsledkem v červnových volbách, v nichž poprvé od roku 2002 ztratila absolutní většinu v parlamentu. Ztráty AKP přímo souvisí se značným úspěchem HDP, která se dostala do parlamentu ziskem 13 % hlasů a stala se tak první pro-kurdskou stranou, které se to v historii podařilo. HDP a Kurdové, které reprezentuje, jsou vnímání jako největší hrozba moci AKP. Erdogan se před listopadovými předčasnými volbami snaží uvrhnout zemi do chaosu, když pomocí ovládaných médií vykresluje HDP jako stranu zodpovědnou za násilí, a tak zvrátit volební preference ve svůj prospěch.

Nyní, po třech měsících bojů mezi PKK a tureckou armádou, během nichž podle odhadů zahynulo několik set lidí na obou stranách, nemluvě o tuctech civilních obětí zabitých především tureckou armádou nebo policií, přichází dvojitý bombový útok v Ankaře ve chvíli, kdy se PKK rozhodlo pro jednostranné příměří.

Ve snaze neumožnit Erdoganovi odložení voleb, nebo dokonce vyhlásit výjimečný stav a prohlásit se diktátorem, oznámili PKK v sobotu zastavení všech vojenských akcí až do voleb. Vyhlášení tohoto jednostranného příměří přišlo až po bombových útocích, nicméně bylo očekáváno již po několik dnů.

Konflikt na jihovýchodě není ve skutečnosti ničím jiným, než předvolební kampaní AKP a příměří několik týdnů před pravděpodobně nejdůležitějšími volbami v historii strany jsou tím posledním, co teď Erdogan a jeho společníci potřebují. Diskurs AKP se točí okolo myšlenky, že je strana tím jediným, co chrání stát před kolapsem, že Erdogan je silný lídr, kterého země potřebuje v dobách krize, a že rozdrcení kurdského odporu přinese jednou pro vždy hegemonii tureckého státu ve všech částech země. Příměří by přirozeně ukázalo na prázdnotu těchto tvrzení, a tak by zanechalo AKP s prázdnýma rukama.

Útoky v Ankaře by z tohoto úhlu pohledu mohly posloužit ke zrušení příměří tím, že by PKK vyprovokovaly k odvetě, a tak udržely konflikt při životě až do voleb.

Vládní odpovědnost

Když se držíme tohoto směru uvažování, jasně vidíme, jak může AKP ze sobotních útoků profitovat. Nicméně profitování z něčeho ještě nutně neznamená odpovědnost, stejně jako HDP nemůže být zodpovědná za útoky na své členy, kanceláře a předvolební mítinky, které mohly opodstatnit jejich tvrzení o tom, že jsou terčem státní represe. Do jaké míry byla AKP zapletena do výše zmíněných útoků je otázka, která nejspíš nebude nikdy uspokojivě zodpovězena.

Ať už byla AKP do útoku přímo zapletena nebo ne, vládní reakce na tragickou událost ukazuje, že si dala záležet, aby ji využila ve svůj prospěch. V třicetiminutovém projevu strávil premiér Davutoğlu dvacet minut kritikou HDP a jejího spolupředsedy Demirtaşe. Ve snaze obhájit tvrdý vládní postoj vůči teroru sáhl dokonce k absurdnímu prohlášení, že sebevražedný atentátník ze Suruçu byl po svém činu zatčen a předán soudní moci.

Pro mnoho lidi v Turecku je situace jasná, vláda AKP nese zodpovědnost za smrt svých občanů. Ať už AKP doopravdy útok zrežírovala nebo pouze selhala při zajištění bezpečnosti, jako vládní strana nese zodpovědnost za bezpečnost svých občanů. Její selhání představuje vážný zločin, za který by měla být zodpovědná. Nejen v rámci Turecka, ale i mezinárodně.

Turecká společnost je rozdělena více než kdy dřív, a když Erdoğan odmítá sdílet moc a ve stejnou chvíli ztrácí důvěru a podporu značných řad populace, budoucnost vypadá ponuře. Lidé si v Turecku mohou vybrat už jen mezi demokracií na jedné straně a Erdoğanem na straně druhé. Průzkumy ukazují, že výsledky listopadových voleb by nemusely být výrazně odlišné od voleb červnových, a pokud AKP stále nebude schopná přiznat porážku a zformovat koaliční vládu, bombové útoky v Ankaře mohou být pouze předzvěstí toho, co Turecko čeká.

Joris Leverink je v Istanbulu žijící nezávislý novinář, editor ROAR Magazínu a fejetonista pro TeleSUR English.

Anglický originál vyšel 12. října 2015 na webu ROAR Magazinu.