Ať už stál za nezdařeným pokusem o puč v Turecku kdokoli, jedna věc je zřejmá: Erdoğan jej využije k upevnění své moci.
Obrázky, které k nám tento víkend probleskávaly z Bosporu, byly takřka surrealistické. Po několik děsivých hodin během sobotního rána nikdo pořádně nevěděl, kdo vlastně řídí druhou největší armádu NATO. Když tanky zaujímaly strategické pozice v Istanbulu a Ankaře a bojovně naladěný prezident Recep Tayyip Erdoğan z neznámého místa oslovil napjatý národ skrze FaceTime, zdálo se krátce, že se země ocitla v agonii dalšího rozhodného a neodvratného vojenského puče.
Nyní, kdy už se pomalu usazuje prach po bouřlivé a krvavé noci, začíná na povrch pozvolna vyplouvat rozsah vzpoury a obrysy nového Turecka. Většina pučistů byla poražena, v armádě a mezi soudci zahájila vláda nemilosrdné čistky. Kvůli údajnému napojení na Fethullaha Gülena – v USA pobývajícího prominentního muslimského klerika, kterého turecká vláda viní ze zosnování puče – bylo po celé zemi zatčeno okolo 2800 vojáků a odvoláno 2745 soudců. Mezitím bylo při pokusu vzdát se mnoho mladých branců, kteří byli do ulic posláni svými nadřízenými, lynčováno provládními demonstranty – někteří z nich byli ubiti k smrti, jeden byl dokonce rozzuřeným davem sťat. Za skandování provládních hesel se do ulic vyhrnuly zástupy sympatizantů AKP s vlajkami, na sociálních médiích se masivně volá po obnovení trestu smrti. To je zlověstná aura budoucího směřování země. Odplata doslova visí ve vzduchu.
Fáze spekulací
V tuto chvíli je stále nejasné, kdo vlastně stojí za nepovedeným pokusem o puč. Mezinárodní média od počátku spekulovala, že se sekularisté uvnitř armády obrátili proti svému stále autokratičtějšímu islamistickému veliteli. Sám Erdoğan okamžitě obvinil Gülena, svého kdysi blízkého spojence, od roku 2013 politického soka. Mnozí v Turecku, zdá se, věří, že neohrabaný puč mohl být coby falešná záminka zosnován přímo samotným Erdoğanem v předtuše puče ještě zákeřnějšího jako jakási soudobá repríza požáru Reichstagu. Další vysvětlení se pro změnu soustředí na skupinu důstojníků, která se mohla obávat nuceného odchodu do důchodu jako součásti na příští měsíc plánované restrukturalizace armády.
V této fázi můžeme pouze spekulovat o skutečných organizátorech puče a jejich reálných motivech. Jedna věc je ovšem jistá: ať už stál za neúspěšným pokusem o puč kdokoliv, okamžitým výsledkem tohoto dramatického vývoje událostí bude větší soustředění moci v Erdoğanových rukou, a to mu umožní dále posílit kontrolu nad státním aparátem a prohloubí to jeho stále autoritativnější vládu nad Tureckem. Zdá se, že okázalý, nicméně pošetilý a rychle poražený akt vzdoru nahrál tomu, že má turecký prezident všechny trumfy v rukávě. Byla mu tím poskytnuta perfektní záminka k vyčištění armády, soudního aparátu i obecně společnosti od všech oponentů a páteční neúspěch mu zároveň zřejmě poskytne dostatečnou lidovou podporu potřebnou k vytoužené změně ústavy, která by proměnila Turecko v prezidentskou republiku.
Trpké konflikty
Abychom pochopili, jak k tomu došlo, je potřeba vnímat puč v jeho politickém kontextu. Ve svém nedávném článku pro ROAR Magazín popsal Giran Ozcan, jak byl Erdoğanův mocenský vzestup doprovázen řadou rozvírajících se trhlin uvnitř vládnoucí elity. Během let se Erdoğan střetl se špičkou převážně kemalistické armády, s takzvanými Bílými Turky či s istanbulskou sekulární a kosmopolitní buržoazií a nejnověji se svým upozaděným islamistickým spojencem Fethullahem Gülenem. Ve stejné době se Erdoğanovi podařilo proti sobě poštvat různé části obyvatelstva, a vyhrotit tak sociální napětí. V roce 2013 lidové rozhořčení nad „Sultánovými“ protidemokratickými způsoby a plíživou islamizací a neoliberalizací společnosti vytrysklo naplno při povstání v Gezi, při kterém bylo mnoho protestujících zabito policií. Od té doby si vláda tvrdě došlápla na všechny projevy veřejného protestu, stejně jako na svobodu tisku, sociální média či akademické svobody.
A co je ještě podstatnější, Erdoğan zatáhl Turecko během posledních let do stále trpčejších konfliktů. Nejprve se postavil na stranu extremistické syrské opozice v nepříliš promyšleném pokusu vytlačit svého regionálního rivala syrského presidenta Bašára al-Asada, když poskytoval logistickou, finanční a vojenskou podporu Frontě an-Nusra a dokonce ISIS, než si zdráhavě uvědomil svůj počáteční omyl a neochotně (či dokonce předstíraně) se připojil k mezinárodní koalici v boji proti nim.
Mimo to v roce 2014 jednostranně odvolal příměří a mírové rozhovory s PKK a prakticky obnovil občanskou válku s tureckou největší menšinou, Kurdy. S rostoucími obavami z vojenských a revolučních úspěchů na PKK napojených guerillových bojovníků na druhé straně syrsko-turecké hranice, podnikl Erdoğan agresivní krok k podkopání kurdského boje za demokratickou autonomii v jihovýchodním Turecku, během kterého byly zničeny celé vesnice a čtvrti a zabity stovky civilistů. Státem vedený boj proti Kurdům se od té doby rozšířil i na levicovou opoziční stranu HDP, která zůstává zásadní volební překážkou Erdoğanových ambicí vytvořit v Turecku prezidentský systém s ním samotným v čele. Poslanci HDP byli nedávno zbaveni imunity pro údajné „podněcování terorismu“. S rostoucí intenzitou a bobtnáním těchto dvou konfliktů v posledních měsících, dochází ke stále větší destabilizaci Turecka. Tento znepokojující vývoj se odrazil v sérii krvavých teroristických útoků, které otřásly zemí za poslední rok.
Danajský dar
To vše bylo doprovázeno bující finanční krizí, která vyústila ve zpomalení ekonomiky, raketový nárůst zadlužení domácností, schodek obchodní bilance a prudký propad turecké liry. To vše dohromady vytváří silný tlak na dlužníky a centrální banku a zvyšuje se možnost řetězové neschopnosti plnit finanční závazky. Před pouhým měsícem varovaly Financial Times, že turecké podnikové dluhopisy jsou jen „několik nárazů od krize“. Obrázky tanků v ulicích jsou očividně více než jen pouhým nárazem. Lira okamžitě ztratila pět procent své páteční obchodní hodnoty – je to největší propad od světové finanční krize v roce 2008.
Uprostřed těchto prohlubujících se krizí a konfliktů na všech frontách je Erdoğanova pozice neoddiskutovatelného vůdce země ohrožena rostoucím nebezpečím série oslabujících úderů. V tomto turbulentním kontextu přijde prezidentovi vždy více než vhod mimořádný stav ohrožení, který ospravedlní tvrdý zákrok proti jakékoliv opozici a vhrne mu do rukou ještě více moci. Avšak pokud bude toto dočasné upevnění provedeno na úkor sociálního smíru, národní jednoty a politické stability, bude z dlouhodobého hlediska znamenat podkopání Erdoğanovy schopnosti úspěšně a efektivně vládnout.
Příští dny a týdny mohou dát odpověď na nejpalčivější otázky a odkrýt, jak hluboce do armády puč skutečně sahal či jak velkou podporu má Erdoğan mezi státními složkami. Prezident se nyní těší z momentu slávy po odolání pokusu o převrat skrze působivou a nebojácnou mobilizaci mas v ulicích, ale tento kolektivní čin neposlušnosti významné části armády představuje dosud největší výzvu jeho vládě. Nedá se s jistotou říct, zda bude toto vše nakonec vyloženo jako známka slabosti či síly. Co nicméně jisté je, že „protipuč“ prezidentových věrných s sebou přinese zesílení politických represí a sociálního napětí. Ať již za pučem – opravdovým či sehraným – stojí kdokoliv, Erdoğan jej bezpochyby využije jako záminku k rozdrcení opozice proti své svrchované vládě. Není jistě překvapením, že již hovořil o nezdařeném převratu jako o „daru od Boha“. Zřejmě si však neuvědomuje, že se tento dar může nakonec ukázat jako kalich hořkosti.
Jerome Roos
Autor je zakladatel a redaktor ROAR Magazinu a výzkumný pracovník mezinárodní politické ekonomie na European University Institute.
Přeloženo z anglického originálu “A gift from God: Erdoğan will strike back with an iron fist” publikovaného na webu ROAR Magazinu. Český překlad vyšel původně na A2larmu.