Blockupy, německá antikapitalistiká, radikálně levicová aliance aktivistů, je součástí evropské sítě bojující proti politice škrtů a krizovému režimu v Evropě. Už od roku 2012 propojuje Blockupy své boje transnacionálně. Místo toho, aby ignorovali nebo potlačovali vzájemné rozdíly, čerpají z nich Blockupy a jeho spojenci svoji sílu, která jim umožňuje vytvářet alternativní budoucnost postavenou na solidaritě a demokratických principech. [english version below]
Now that it´s raining more than ever – Krizové režimy v Evropě
V roce 2011, kdy se začaly rýsovat první kontury hnutí Blockupy, stálo Řecko, Itálie a Španělsko na pokraji bankrotu, což tyto země donutilo dělat škrty, jež uvrhly miliony lidí do chudoby a zoufalství. Zatímco banky byly zachraňovány z peněz daňových poplatníků, obyčejní lidé, kteří byli za krizi zodpovědní nejméně, byli ponecháni svému osudu: Miliony z nich skončily bez práce, v Řecku přestal fungovat systém zdravotní péče, ve Španělsku byli dennodenně vyháněni lidé ze svých domovů. Vlády v postižených zemích se nacházely ve velmi nepříjemné situaci: na jedné straně byly konfrontovány se svým obyvatelstvem, které se potýkalo s následky rozhodnutí, která neschválilo, a které protestovalo proti tomuto nespravedlivému zacházení, na druhé straně musely čelit tlakům Evropské centrální banky (ECB) a ekonomicky i politicky silnějších států Evropské unie (EU). Ty požadovaly, aby krizí postižené státy zaváděly ještě drastičtější opatření, která znamenala více a více utrpení pro jejich obyvatele, bez naděje na zlepšení jejich situace.
Zoufalství vyhnalo lidi do ulic a vzhledem k tomu, že vlády nebyly ochotné vyslyšet požadavky svých obyvatel, protesty rychle eskalovaly. Lidé se začali organizovat, protože neviděli nic, na co by se mohli spolehnout. Diskuze o tom, zda má Řecko opustit Evropskou unii a pokusit se o svůj osud bojovat na vlastní pěst jako národní stát, vyvolala velké pozdvižení. Nacionalismus začal všeobecně nabývat na významu. Mnoho lidí cítilo, že se v této situaci nemůže opřít o nic jiného, než o vágní představu „národa“.
V Německu, ekonomicky čtvrtém nejsilnějším státě světa, mezitím panoval klid. Krize nebyla v každodenním životě vůbec znát. O to více se média, vláda a velká část populace zaobíraly domnělou „nemorálností Řeků”. Ignorovaly přitom fakta (jako například to, kdo proč neplatil v Řecku daně nebo korupci, která dlouho prostupovala všemi patry řecké politiky) a popisovali řeckou populaci jako línou, štítící se práce nebo nemorální. To proto, že žádala přizpůsobení splácení dluhu. Když dokonce i Mezinárodní měnový fond trval na tom, že jedinou možností řešení krize je alespoň částečné odpuštění řeckého dluhu, Evropská unie vedená Německem tuto možnost odmítla vůbec zvážit. Kompromis s Řeckem by podle ní znamenal konec eura. Trh nemá v oblibě solidaritu. Zbožňuje ale ty, kteří solidaritu a lidskost odmítají. Zatímco Německo poskytlo Řecku pomoc ve výši 90 miliard euro, v tom samém roce dosáhlo rozpočtového přebytku 100 miliard euro. I přes to německá vláda svým občanům tvrdila, že pomáhat Řecku znamená poškozovat Německo, a rozdmýchávala tím nacionalistické předsudky a podporovala odmítnutí solidarity.
Know that we´ll still have each other – Začátek odporu v srdci krizového režimu
V této době vzniklo hnutí Blockupy. Aktivisté a aktivistky odmítli podlehnout nacionalistické rétorice, namísto toho se rozhodli vytvořit příklad praktické solidarity. Jejich prvním krokem bylo ustavení symbolu, který by obyvatelům zemí zasažených krizí ukázal, že nejsou sami a že i ve státech, které profitují z jejich utrpení, jsou lidé, kterým záleží na hladovějících dětech, lidech bez domova a ostatních nehezkých následcích politiky škrtů. Svolali do Frankfurtu nad Mohanem, hlavního města evropských financí a sídla Evropské centrální banky, akční dny, během kterých chtěli představit vizi jiné, solidární Evropy.
Opatření uložená Řecku a jiným zemím byla vytvářena v rámci tzv. Troiky – spolupráce mezi MMF, Evropskou komisí a ECB. Byla to právě ECB, která vydávala doporučení, vymezovala hranice a disponovala mocí uchránit zemi od bankrotu, nebo ji ponechat jejímu osudu. ECB, založená v roce 1998, je nezávislá na jiných evropských institucích a je zodpovědná za monetární politiku Unie. To znamená, že jejím hlavním úkolem je hlídat stabilitu eura, zabraňovat deflaci nebo inflaci. K tomu ale může použít různých prostředků a různých cest. A jak už to v životě chodí, každého cíle je možné dosáhnout různými způsoby. A tak i ECB učinila tváří v tvář krizi svá rozhodnutí. To lze ilustrovat na případě Itálie: aby Itálie zabránila bankrotu, potřebovala, aby ECB koupila její státní obligace. ECB souhlasila, vymínila si ale několik podmínek: aby mohla konsolidovat rozpočet, požadovala po Itálii omezení výdajů. Kvůli dopadům, které by škrty měly na populaci, se italská vláda rozhodla raději zvýšit daně. To ECB odmítla a přinutila Itálii ke škrtům v sociální oblasti. Tento příklad ukazuje, že „morální” pravidlo říkající, že dluhy by se měly platit, je jenom jedna část celého příběhu. Ve skutečnosti šlo ECB a Evropské unii mnohem více o to, aby mohla nastavit pravidla, jak přesně se bude v těchto situacích postupovat. Ignorovaly už tak malou míru demokratického zapojení u voleb v jednotlivých národních státech, jejich cílem bylo přetvořit organizaci těchto států, bez ohledu na to, jestli s tím jejich obyvatelé a jimi volení představitelé souhlasili. Kromě prosazování škrtů v sociální oblasti Troika také donutila Irsko, Portugalsko a Řecko, aby snížili svoji minimální mzdu. Tím Troika značně překročila své kompetence a donutila mnoho lidí, aby proti svojí vůli opustili svoje domovy i země proto, aby se uživili.
Proto se aktivistky a aktivisté ze čtyřiceti skupin sdružených v alianci Blockupy rozhodli soustředit své aktivity především na Evropskou centrální banku. Blockupy zahrnovalo v roce 2012 mnoho menších skupin a dvě velké radikálně levicové aliance – Interventionistische Linke a …ums Ganze! Odbory a další aktéry ještě potřebovali o jejich zapojení přesvědčit.
Coming down like Dow Jones – Blockupy 2012
Dva měsíce před akčními dny Blockupy se konala antikapitalistická demonstrace nazvaná M31. Šest tisíc lidí, kteří se 31. března 2012 zúčastnili pochodu proti kapitalismu a politice škrtů, mířilo k pozemkům, na kterých se stavěla nová věž Evropské centrální banky. Na místo se jim však dojít nepodařilo. Petardy, kameny a lahve házené z demonstrace způsobily škody na majetku. Policie byla ze začátku bezradná, ale později se rozhodla proti demonstraci zasáhnout silou a zadržela 465 lidí. Zoufale se snažila najít ty, kteří skutečně házeli předměty – v rámci pátrání dokonce podnikla razie v domovech osmi novinářů. V roce 2013 označil soud její praktiky za nezákonné. Policie pak poškozeným aktivistům musela vyplatit kompenzace v celkové výši přes 80 tisíc Euro.
Na jaře 2012 využilo město Frankfurt událostí z 31. března pro zákaz všech 19 oznámených akcí kromě jedné. Mezi nepovolenými událostmi bylo mnoho diskuzí a přednášek, mimo jiné i vystoupení Davida Graebera. Město se změnilo v pevnost, což rozzlobilo především jeho vlastní obyvatele. Navzdory tomu, že se státní a městské orgány snažily šířit paniku, mnoho místních nabídlo aktivistům zapojeným v Blockupy svoje domovy k přenocování. Když bylo 17. května pět autobusů z Berlína a Hamburku zastaveno a aktivistům bylo zabráněno ve vstupu do města, policie do kolonky pro důvod k zatčení vpisovala „antikapitalismus“.
Protesty se odehrály i přes zákaz, spontánní demonstrace, shromáždění nebo party se konaly po celém městě. Kritizovaly nejen kruté chování k obyvatelům Řecka, ale i politiku Evropské centrální banky nebo kapitalismus jako takový. Zúčastněná uskupení, ať už organizace nebo jenom skupiny přátel, přicházela se svými vlastními pohledy a podněty. Na závěrečnou demonstraci dorazilo téměř 20 tisíc lidí z dvaceti různých zemí. Odpor tak dorazil přímo do samotného srdce krizového režimu. Aktivisté Blockupy doufali, že zapálí pochodeň, která ukáže zodpovědným za tento režim, že zde existuje nesouhlas, který může otřást jejich arogancí. Blockupy nenastavilo své požadavky tak, aby byly pro představitele ECB skutečným rizikem. Ve Frankfurtu nad Mohanem byl ale jejich strach zjevný i pro méně vnímavé
We shine together – Solidarita žije
Neobjevil se však pouze odpor, ale také solidarita. A ta začala pronikat skrze hranice, přicházela dokonce i z míst mimo Evropu. Když se rozšířila zpráva o represi proti Blockupy ve Frankfurtu nad Mohanem, konaly se ve Vídni, Neapoli, Římě, Tampere, New Yorku a na mnoha dalších místech spontánní demonstrace na jeho podporu. Téměř okamžitě přicházely deklarace solidarity. Také samotné Blockupy již od začátku svým významem překračovalo hranice státu.
V mezidobí mezi velkými akcemi Blockupy pokračovaly jednotlivé zúčastněné organizace a skupiny v práci ve svých domovských městech. Stále však spolu zůstávaly v kontaktu a účastnily se nejrůznějších setkání konajících se na různých místech, například Agory99 v Římě. V listopadu 2013 Blockupy pořádalo konferenci ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde aktivisté a aktivistky nejen z evropských zemí sdíleli své zkušenosti, analýzy nebo nápady, na kterých později stavěli plány celé aliance. Diskuze napříč hranicemi není vždy lehká a vyžaduje mnoho vysvětlování a snahy, nejen kvůli jazykové bariéře. Abychom si vzájemně rozuměli, musíme toho vědět mnoho o situaci, v níž žijí ostatní. Rozhovor o tom, co nás odlišuje, nemusí vždy prohlubovat vzdálenost mezi lidmi. Naopak, umožňuje nám lépe vnímat to, co máme společné, a pohled na věci z jiné perspektivy nám ukazuje, jak se s našimi problémy co nejlépe vypořádat. Mezinárodní spolupráce v neposlední řadě pomáhá lépe porozumět naší vlastní situaci. V průběhu následujících let aktivisté pokračovali v pořádání těchto konferencí a navštěvovali vzájemně svá setkání, aby udrželi dialog. Na první konferenci se dohodli na společných základech pro následující roky: postup proti politice škrtů a Troice, jednotný postup proti všem formám nacionalismu, antisemitismu, rasismu a posilujícím ultrapravicovým hnutím. A samozřejmě také na tom, že budou budovat alternativy, které budou stát na skutečné demokracii a solidaritě.
S touto základní dohodou začalo Blockupy růst a připravovat nové akce. V květnu 2014, těsně před volbami do Evropského parlamentu, svolalo „May of Solidarity”, týden plný jimi organizovaných i decentralizovaných akcí. Všechny poukazovaly na to, že demokracie se neodehrává v parlamentech a v jiných institucích, ale může být docílena jen tím, že se lidé začnou organizovat a společně řešit svoje problémy. Zahájením „May of Solidarity” byla mobilizace proti Evropskému podnikatelskému summitu, který se konal v Bruselu a byl věnovaný TTIP. Aktivisté a aktivistky Blockupy se rozhodli protestovat proti summitu, ale protože si přáli jednotlivé zápasy spojovat a ne je exportovat, uskutečnila se blokáda summitu ve spolupráci s belgickou aliancí proti TTIP. Stejně jako ostatní akce byl i „May of Solidarity” otevřený každému, kdo se chtěl zapojit svým vlastním způsobem. Aktivisté se shodli na tom, že „Blockupy je tím, kdo iniciuje akce, ne jejich jediným aktérem”. Pro toho, kdo se chtěl účastnit, platilo jediné pravidlo: přijmi akční konsenzus nebo alespoň udělej vše proto, aby tvoje jednání nenarušovalo akce těch, kteří se na nich dohodli.
Akční konsenzus Blockupy je postavený na tom, že akce mají být otevřené všem, kteří se jich chtějí účastnit, ať už mladým lidem nebo třeba seniorům a všichni mají možnost se svobodně rozhodnout, co přesně chtějí dělat a jaké riziko chtějí podstoupit. Aby se z této rozmanitosti stala síla, jsou aktivisté a aktivistky přesvědčeni, že je nutné, aby se účastníci vzájemně respektovali, dávali na sebe pozor a byli vůči sobě navzájem solidární. Aby byli schopni šířit svoje poselství, dohodli se aktivisté Blockupy, že nebudou zbytečně eskalovat konfrontaci s policií, protože nechtěli poskytovat vládnoucím skupinám obrázek, který potřebují ke kriminalizaci a marginalizaci protestů. Aby tedy zajistili na svých akcích bezpečí pro všechny zúčastněné, rozhodli se pro transparentnost: co ohlásí, že budou dělat, se také stane. Co neohlásí, to dělat nebudou.
„May of Solidarity” se rozšířil celkově do třinácti zemí: do Rakouska, Belgie, Dánska, Francie, Německa, Řecka, Irska, Itálie, Portugalska, Polska, Španělska a Švédska. S podporou „Pochodu svobody (March of Freedom)”, který pořádalo uprchlické hnutí a který se konal ve stejnou dobu, se jeho solidární poselství dostalo i mimo Evropu. I když se aktivistky a aktivisté opět setkali s velkou mírou represe, byli spokojeni se svými úspěchy, protože věděli, že dosáhnout jich nebude jednoduché. To, že jejich plán vyšel, bylo pro ně potvrzením, že jsou na správné cestě a že odlišnosti jsou silou, nikoliv slabostí. „Velké množství zapojených skupin a akcí, které se v těchto dnech konaly, svědčí o potenciálu transnacionálního hnutí, které se ustavilo skrze akty solidarity, transnacionální setkávání a běžnou práci v ulicích. Proto znovu vyzýváme všechny, aby se zúčastnili nadcházejících diskuzí a napnuli svoje síly směrem k létu (k summitu EU v Turíně o nezaměstnanosti mládeže) a podzimu (k otevření nové budovy ECB ve Frankfurtu) a dalším bojům,“ napsali ve svém závěrečném prohlášení.
Told you I´ll be here forever – #18M
K otevření nové budovy ECB však na podzim nedošlo. ECB namísto toho odsunula oslavy na později. Doufala totiž pravděpodobně, že tak naruší mobilizaci k protestům ohlášeným Blockupy. Namísto toho se pomalu a v tichosti začala do nové budovy stěhovat. Když se stěhujete, potřebujete co nejvíce pomocníků. Takže i když bylo jisté, že aktivistky a aktivisté nebudou pozváni na party oslavující konec náročného stěhování, rozhodli se bankéřům s přesunem pomoct. V září 2014 se ve Frankfurtu konal Blockupy festival, kterého se poprvé zúčastnili také čeští aktivisté. Společně s dalšími z různých zemí se vydali k novému sídlu ECB. „Nestojíme o rasistické nebo sexistické rozdělování, chudnutí, privatizaci veřejných služeb nebo války o zdroje. Pěkně děkujeme, můžete si to nechat!“ ohlásili aktivisté před začátkem akce a podle svých slov se i zachovali. Více než sto lidí přelezlo plot a pomohlo vyzdobit nudnou šedou fasádu trochou barev a na místě nechali kartonové krabice, na kterých stály jejich požadavky – „Ne Troice”, „Blokujme politiku škrtů”, „Důstojné bydlení pro všechny“ a mnoho dalších.
Když ECB konečně oznámila termín otevření nové budovy, ukázalo se, že předpoklady aktivistů byly správné. ECB se snažila vyhnout protestům a schovat se před nimi. Velká ceremonie, kterou původně plánovala, byla zrušena a namísto toho bylo rozesláno na středu 18. března 2015 pouhých sto pozvánek. S výjimkou několika novinářů nebyl pozván ani tisk. I když byla transnacionální mobilizace na akci ve středu pro aktivisty Blockupy jednou z největších výzev, dorazilo na protesty nakonec hodně lidí. #18M byla zatím první a jedinou kampaní Blockupy, která probíhala také v České republice. V březnu 2015 proměnily místní orgány Frankfurt opět v pevnost jako z válečné zóny. Bankéři dostali radu, aby pracovali z domova, městská hromadná doprava byla na některých místech přerušena. 18. března od brzkých ranních hodin bylo v ulicích 6 tisíc demonstrantů z různých zemí, kteří se snažili zablokovat příjezdové cesty k ECB, pokud už nebyly zahrazené ploty a ostnatým drátem. Vzhledem k tomu, že opět souhlasili s akčním konsenzem, každá jednotlivá blokáda a skupina si mohla vybrat styl, který jí nejlépe seděl. K vidění tak byla barevná, ale jinak poměrně militantní převážně italská blokáda, stejně tak jako skupiny studentů, „ozbrojené” gumovými nafukovacími zvířátky a samozřejmě deštníky.
Německý výraz běžně používaný pro Evropský stabilizační mechanismus (což je oficiální název pro programu pro „záchranu” Řecka), zní „Rettungsschirm” – čili deštník, který může člověka ochránit před zmoknutím nebo slunečník, který zabraňuje tomu, aby se spálil. Deštník poskytuje také dostatek místa, na které se dají napsat slogany. V roce 2013 zatkla policie na akci Blockupy ve Frankfurtu aktivisty jen proto, že měli deštníky, přičemž tvrdila, že se ilegálně maskují. Deštník se následně stal nepostradatelným doplňkem účastníků akcí Blockupy. Nebo alespoň většiny z nich. Poté, co policie ostře zakročila proti blokádám, zahalil se Frankfurt do dýmu. Dorazila „Destroika”.
Said I´ll always be your friend
Ti, kteří stáli za násilnými akcemi, porušili konsenzus. Nehledali si navíc pro své akce vlastní místo. Vecpali se prostě doprostřed probíhajících protestů. Média a policie mohla být spokojená: dostalo se jim velkých riotů, na které čekali celé tři roky. Obrázky hořících policejních aut, útoků na policejní stanici, stejně tak jako zprávy o tom, jak demonstranti v blackblocku napadají náhodné pasažéry v tramvaji, plnily média. Policie, městští úředníci a členové nejrůznějších politických stran tlačili na aktivisty Blockupy, aby se „distancovali“ od „násilí“ a „války a teroru v ulicích Frankfurtu“. Ti, kteří tvrdili, že jsou proti „násilí“ byli přesně ti samí lidé, kteří dennodenně nejen že obhajovali politiku škrtů, která změnila životy mnoha lidí v peklo na zemi (včetně hladovějících dětí nebo nevídaného vzestupu počtu sebevražd v Řecku), ale také prodej zbraní válkou zničeným zemím nebo režimům jako je Saudská Arábie či smrt mnoha těch, kteří prchají před válkou a násilím ve Středozemním moři. Žádost o „distancování se“ od událostí ve frankfurtských ulicích by v tomto světle neznamenala nic jiného, než zničení celého projektu Blockupy. Podvolení se těmto požadavkům by neznamenalo nic jiného, než přeběhnutí na druhou stranu a připojení se k těm, podle nichž nepředstavuje prodej zbraní nebo ponechání lidí napospas hladovění násilí.
Hnutí Blockupy se nevzdalo, ale také se nesmířilo s tím, že se jej někdo pokusil zneužít. „Vždy jsme vyjadřovali solidaritu s jinými typy akcí. Ale také jsme na oplátku požadovali solidaritu s našimi akcemi. […] Je oprávněné odmítnout být součástí aliance a nesouhlasit s konsenzem o neeskalování konfliktu. Kdo ale využije naší události k tomu, aby se za ní schovával a pak eskaloval situaci, promění nás i ostatní aktivisty v objekty vlastní politické akce a tím pádem jedná nesolidárně. To nemůžeme a nechceme akceptovat. Jsme přesvědčení, že komunikace a solidární přístup jsou nejvhodnějšími reakcemi na tento problém, a proto vyzýváme celou levici, aby s námi o tomto tématu diskutovala. Situace, ve které jsme se nacházeli a neustále se nacházíme, nás tlačí k tomu, abychom se vyjádřili k něčemu, co jsme neplánovali, ani neudělali. To je pro nás velmi nepříjemné. Některé z věcí, které se odehrály ráno 18. března, kritizujeme a považujeme je za nezodpovědné a nepřípustné. Zároveň ale odmítáme provést akt „distancování se” (ve smyslu ukončení kontaktů mezi skupinami ve prospěch mocných a legitimizace policejního násilí vůči aktivistům). Odmítáme policejní brutalitu a všechny cynické pokusy zneužít militantní akce k depolitizaci protestů souvisejících s ekonomickou krizí. Stejně tak odmítáme pokusy o kriminalizaci občanské neposlušnosti a další oslabování shromažďovacího práva,” stojí ve vyjádření Blockupy. Na odpolední demonstraci 18. března dorazilo 20 tisíc lidí, mnoho z nich tvrdilo, že kdyby nebylo pokusu ranní demonstraci rozdělit, nezúčastnili by se.
We´ll stick it out to the end
Po otevření nového sídla ECB aktivisté dospěli k názoru, že je na čase posunout se dál. Potom, co se v minulých letech zaměřovali na hlavní město evropských financí, se rozhodli, že se nyní budou soustředit přímo na politickou sféru Evropské unie. Za další místo svých akcí zvolili proto Berlín. Události léta 2015 ale změnily jejich plány. Uprchlíci a uprchlice otřásli základy Pevnosti Evropa. Odmítli jen tiše umírat na pobřeží Řecka a Itálie a začali požadovat, aby Evropa, a především Německo, převzala odpovědnost za svoje činy. Tyto události nebyly očekávané, ale přiměly aktivisty, aby směřovali všechnu svoji energii tam, kde jí bylo teď nejvíce potřeba. Podpora uprchlíkům, kterým se podařilo to, o čem aktivisté pouze snili, a sice strhnout zdi Pevnosti Evropa, byla tím nejmenším, co mohli udělat. Potřeba bylo samozřejmě také čelit vzestupu populistické pravice. Blockupy vyzývá k účasti na akcích organizovaných v rámci kampaně „Nationalismus ist keine Alternative” („Nacionalismus není alternativa”), za kterou stojí aliance …ums Ganze!
Aby neuvízli v defenzivní pozici, jali se aktivisté naplňovat svoji ideu sociální ofenzívy. Blockupy podpořilo výzvu sítě „Transnacionální sociální stávka“ uspořádat 1. března první akční den. Stávka v jejím podání se ale poněkud liší od toho, co pojem běžně znamená. Neobrací se proti jedné firmě nebo jednomu odvětví, aby několika zaměstnancům pomohla vyjednat si vyšší mzdy nebo větší bezpečnost na pracovišti. Je namířena celkově proti politice, která nutí lidi akceptovat tyto pozice. Ve více než dvaceti městech lidé protestovali proti režimu, který podporuje práci připomínající otroctví a snaží se vládnout formou „rozděl a panuj”. Zabývali se také některými konkrétními problémy. Pracující v Polsku, Irsku, Itálii a Německu, ať už ti, kteří z daných zemí pocházejí, ti, kteří tam přišli z jiných zemí EU či ti, kteří se do nich dostali jako uprchlíci, společně protestovali proti vykořisťování a zákonům, které je umožňují, za férové mzdy nebo za právo organizovat se na pracovišti. Protesty se týkaly například firmy Amazon, německého stavebního průmyslu, který s oblibou vykořisťuje dělníky z východní Evropy, nebo práce na italských farmách. I když se hnutí soustředilo na práva zaměstnanců a podmínky práce, nebylo klasickým dělnickým hnutím, které by se dalo snadno onálepkovat jako socialistické, komunistické nebo anarchistické. „Nemáme žádnou identitu nebo minulost, kterou bychom museli obhajovat. Vše co máme, je otevřený proces, kterým chceme dobýt budoucnost,” popisuje sama sebe tato síť.
A co se týká plánovaných protestů v Berlíně, Blockupy je nevzdalo, pouze je posunulo na podzim příštího roku. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 proběhnou v Německu volby, navrhuje nastartovat volební kampaň, která by začala shromážděním lidí v nejistém postavení, opomíjených lidí a mladých lidí z Evropy. Všichni zájemci jsou zváni.
AKTUALIZACE: V reakci na další nárůst rasismu a rasistických politik po celé Evropě, na probíhající protesty Nuit debout ve Francii a na britskou volbu pro Brexit, hnutí Blockupy svolává akci v Berlíně už letos v září, s cílem vytvořit evropský „blok solidarity“ a ukázat, že „alternativa existuje“, pokud ji budeme hledat společně.
Další čtení:
Webové stránky hnutí Blockupy najdete zde.
Ums Ganze (2014): Všechno, co jste chtěli vědět o důvodech protestů proti ECB, ale báli jste se zeptat. Dostupné zde.
Blockupy (2016): Quo Vadis, Blockupy? Rückblick auf den europäischen Aufbruch 2015 Ausblick auf 2016. Dostupné zde.
Článek vyšel původně v květnu 2016 v sedmém čísle časopisu Moment.
[english version]
You can stand under my umbrella: The Blockupy-Movement and the Resistance in the Heart of the Crisis Regime
Blockupy, an anticapitalist, radical/left alliance of activists in Germany, is part of a European network standing up against austerity and the crisis regime in Europe. Since 2012, they are connecting their struggles transnationally and, instead of ignoring them or trying to assimilate each other, Blockupy and its allies understand the differences among them as a source of strength that enables them to build an alternative future based on democracy and solidarity.
Now that it´s raining more than ever – Crisis regime over Europe
In 2011, when the first plans of Blockupy started to take shape, Greece, Italy and Spain were on the edge of bankruptcy and, because of this forced into social cuts that finally led billions of people into poverty and misery. While banks were being saved by billions of tax money, those who were the least responsible for the state debts, the people like you and me, were driven over the edge: Billions of more unemployed, Greece without a functioning health care system, people in Spain evicted from their homes on an everyday base. The governments of the countries in question faced a bitter situation: On the one hand, they were confronted with their populations, facing the consequences of actions they never even approved of, protesting against this unfair treatment; on the other hand the growing pressure of the governments of those countries in the European Union (EU) that are economically and, by this, politically more powerful than them, and the European Central Bank (ECB), demanding that they implemented measurements that meant more and more suffering for the population, with no end in sight. Despair drove people onto the streets, but facing governments not willing to listen to their population, the protests quickly escalated. People started to organize themselves, as there was no one else left they could rely on. The discussion, whether the Grexit, Greece leaving the European Union and would fight on its own as a nation state for its survival, was the solution, caused high waves, and nationalism in general started to rise. Many felt that they were left all on their own and had nothing one else to rely on than an imagination called “the nation”.
Meanwhile in Germany, ranking fourth on the list of the economically most powerful states in the world, and by this the most economically powerful state of the European Union, it was calm. In everyday life, the crisis was hardly felt at all. Media, government and great parts of the population were most concerned with the alleged “immorality of the Greeks”. Ignoring most of the facts, like who did not pay no taxes in Greece and for what reasons, or the corruption that ruled the political caste of Greece for a very long time, media depicted the Greek population in general as “lazy”, “uninterested in working at all” and “irresponsible” and, most of all, “immoral” for pleading for accommodation concerning the repayment of the debts. Though even the International Monetary Fund (IMF) insisted that at least a partial cut of the debts of Greece was the sole solution to the crisis, the German-led European Union refused to seriously consider this. Compromise with Greece, they said, meant ruining the Euro. The market does not like solidarity. But it loves those who deny solidarity and humanity: While spending 90 billion to help Greece pay off its debts, the German state made a surplus of 100 billion Euros within the same time. Still, the government in Germany kept telling the population that helping Greece meant hurting oneself, stirring nationalist prejudice and promoting refusal of solidarity.
Know that we´ll still have each other – Taking the resistance to the heart of the crisis regime
This was when Blockupy was born. The activists refused to succumb to the nationalist rhetoric and instead set out to make an example of practical solidarity. Their first step was to create a symbol that would show the people in the countries rocked by the crisis and hard pressed by the crisis regime that they were not alone, that also in those states profiting from their suffering, people did not agree with this, but did care about hungry children, homelessness and all the other ugly consequences of austerity. To envision a Europe of solidarity, they called for the first Blockupy action days in Frankfurt/Main, as the capital of European finance and home to the European Central Bank.
The measurements imposed unto Greece and other countries are decided upon by the so-called “Troika”, a cooperation between IMF, EU, and ECB. Within this cooperation, it was the ECB that made the “recommendations” and set the limits, and that has the power of saving a country from bankruptcy or not. The ECB, founded in 1998, is independent from all other European institutions and responsible for the monetary policy of the European Union. This means that its task is mainly to keep the Euro stable, to prevent deflation or inflation. Still it has different means to achieve this aim and of course, as always in life, there are different ways of achieving any goal. And so also the ECB took its choices in the crisis. Of which nature they were can be shown clearly by an example from Italy: in order to prevent state bankruptcy, Italy needed the ECB to buy Italian state bonds. The ECB agreed, but conditionally: on order to consolidate the budget again, the ECB demand that Italy cuts back on spending. Because of the consequences this would mean for the population, the Italian government decided to instead increase taxes. The ECB refused this and forced Italy into social cuts. This makes clear that the “moral” of paying off debts was always just part of the story. The ECB and the European Union’s way greater interest was the establishment of general rules how exactly to do this. Ignoring even the small scale of democracy of elections within nation states, they wanted to reshape the organization of the states themselves, no matter if the populations or their elected governments agreed with this or not. Besides the social cuts, the Troika also forced Ireland, Greece and Portugal to lower the minimal wages. By this, they exceeded their authority by far and forced people to leave their home and their countries against their will in order to make a living.
So, the activists of the by then 40 groups of the Blockupy alliance chose to focus their activities in first place on the European Central Bank. Among them were in 2012 many smaller groups and the two big radical left wing alliances “Interventionist Left” and “…Um’s Ganze.” Trade Unions and others had still to be convinced.
Coming down like the Dow Jones – Blockupy 2012
Two month before the action days of Blockupy were to take place, an anti-capitalist demonstration labeled “M31” took place. On March, 31st, 6000 people attended a rally against capitalism and austerity, heading towards the grounds where the new tower of the European Central Bank was being built. They never made it there. Out of the demonstration, firecrackers, stones and bottles were thrown, causing property damage. The police, at first helpless, decided to crack down the demonstration with violence and took 465 people into custody. Desperately trying to find those responsible for the property damage, police even invaded the private homes of eight journalists. In August 2013, a court ruled the means of police unlawful. In total, the police paid 80.300 Euros of compensation to these activists.
In spring 2012, though, the city of Frankfurt used the events of March, 31st as an excuse to ban all but one of the 19 announced actions of Blockupy in May, among them many discussions and lectures, including one by David Graeber. The city was transformed into a fortress, angering mostly its own inhabitants. Despite all efforts to spread a panic, many inhabitants of the city offered the activists participating in Blockupy to sleep at their homes. When on March, 17th, five busses from Hamburg and Berlin were stopped and the activists were forbidden to enter the city, police filed “anti-capitalism” as reason for arrest.
Still the protests took place, spontaneous demonstrations and gatherings, discussions and raves where held all over the city, picking up not only on the cruel behavior towards the population of Greece, but also on the overall policies of the European Central Bank and the problems of capitalism in general. Participating groups, whether organized or just friends, added their own point of view and the topics they were working on to the messages picked up by the organizers. The final demonstration on May, 19th, was attended by more than 20 000 people from different countries. Resistance had finally arrived in the heart of the crisis regime. The activists of Blockupy had hoped to light a beacon of solidarity and resistance, showing those responsible for the crisis regime that there was dissent in order to shake their arrogance. They hadn’t even hung up their hopes so high that the officials of the ECB would be really scared of them, not even secretly. But in Frankfurt/Main, in May, 2012, their fear became visible even to those not observing much.
We shine together – Solidarity alive
But not only resistance had arrived, also solidarity. And it started to cross borders, even beyond Europe. When the message of the repression against Blockupy in Frankfurt/Main spread, spontaneous demonstrations of solidarity took place in Vienna, Naples, Rom, Tampere, New York and other places. Declarations of solidarity with the activists of Blockupy arrived by the minute. And also Blockupy itself was crossing borders right from the start.
In between the greater events of Blockupy, the organizations and groups participating continued their work in their own places, but also continued the contact with everyone else and participated in meetings held elsewhere, for example Agora99 in Rome. In November, 2013, Blockupy held a conference in Frankfurt/Main. Here, activists from different countries within Europe and beyond shared their experiences, analyses and their own plans in order to make new plans all together. Discussing across borders isn’t always easy; it takes a lot of explanation and effort, not only due to language barriers. In order to understand each other, one has to learn a lot about the situation somebody else lives in. But talking about differences doesn’t always enlarge distances between people. It also enables us to see what we have in common, and looking at things from a different perspective can offer new insights about how to tackle a problem. Last but not least it helps to understand one’s own situation better. Over the course of the following years, the activists have always continued to hold these conferences and to attend each other’s meetings in order to keep up the dialogue. On this first conference, they agreed on the main grounds for the years to come: a common struggle against austerity and the “Troika”, to stand united against any kind of nationalism, anti-Semitism, racism and the attacks of the rising Right wing, and of course, to develop an alternative based on commons, solidarity and democracy that deserves its name.
With this elementary agreement, Blockupy could start to grow further and set out to new actions. In May 2014, Blockupy called for the “May of Solidarity”, a whole week of decentralized and centralized actions, right before the European elections. All these actions had in common that they were to show that democracy isn’t what happens within institutions or parliaments, but that it can only be achieved among people organizing themselves and taking care of their own problems all together. Kick-off for the “May of Solidarity” was mobilization against the “European Business Summit” in Brussels, dedicated to TTIP. The activists decided on their own grounds that they wanted to protest the summit, but in accordance with their own aspiration to connect struggles and not to export them, the blockade of the summit took place in cooperation with a Belgian alliance fighting TTIP. And, as always, the actions planned by Blockupy for the “May of Solidarity” were open to everyone to add their own flavor – “Blockupy defines itself as those who initiate these actions, not as the sole actor”, the activists agreed. If one wants to participate, there is just one rule: accept the action consensus or make sure that you don’t interfere with the actions of those who agreed on it.
The action consensus of Blockupy is based on the grounds that their actions shall be open to everyone who wants to participate, be it with kids or in your old age, and to leave everyone free to decide for themselves what they want to do and what risks they are willing to take. To make difference a strength, the activists are convinced, it is necessary to respect each other, take care of each other and stand as one in solidarity. In order to be able to send their message, the activists of Blockupy agreed not to escalate confrontation with the police, because they do not want to serve the ruling the pictures that they need to criminalize and marginalize protests but make their own statements. Also, to keep everyone safe at their actions, they agreed to be transparent: what they announce that they will do, is, what will happen. What they do not announce, they will not do.
The “May of Solidarity” spread to 13 countries: Austria, Belgium, Denmark, France, Germany, Greece, Ireland, Italy, the Netherlands, Portugal, Poland, Spain and Sweden. With the support of the refugee’s movement’s “March of Freedom” taking place at the same time, it became a sign of solidarity beyond the borders of Europe. Though again, they met a great amount of repression, the activists were content with their achievements as they never expected it to be easy. That their plans had worked out was confirmation that they were on the right path, and that difference is strength, not weakness. “The richness of the movements and different actions during these ten days testify the potentiality of a transnational movement we have been establishing in past years by acts of solidarity, transnational meetings and common street practice – as in Blockupy Frankfurt. Therefore, we call on everyone anew to join the upcoming discussions and joint practical efforts towards the summer (in Turin 11th July against the EU Summit on “Youth unemployment”) and autumn (in Frankfurt with the new ECB Tower opening), of struggles and beyond,” they wrote in their final statement.
Told you I´ll be here forever – #18M
But there was no opening of the new ECB Tower in autumn. Instead, the ECB was postponing the celebration, probably hoping to interfere with the mobilization of the protests announced by Blockupy. Instead, they slowly and silently started to move into the new building. When you move, you always need as many helping hands as possible. So even if it was for sure that the activists weren’t invited to the party following the hard work of moving, they decided to lend a hand. In November, 2014, the Blockupy Festival was held in Frankfurt/Main, and for the first time also Czech activists participated in Blockupy action. Together with another 4000 activists from different countries they marched to the new building of the ECB. “Because we are neither in need of racist or sexist separation, pauperization, the privatization of public funds or goods nor the waging of wars for securing resources – this rubbish will be returned by us,” the activists had declared before, and so they did. More than a hundred people climbed the fence, helped with the decoration of the facade by adding some colorful spots to the dull grey and left cardboard boxes there, labeled with their demands, among them “No Troika”, “Block Austerity”, “Dignified housing for everyone” and many more.
When the ECB finally announced its opening ceremony for their new building, it turned out that they assumption about their strategy held by the activists, were right. The ECB was trying to avoid the protests and to hide away from them. The big ceremony they once talked of had been cancelled, instead, only 100 invitations had been sent for Wednesday, March 18, 2015 with the exception of very few journalists also the press was not welcome. Though a transnational mobilization for a Wednesday posed one of the greatest challenges for the activists of Blockupy, the protests of 2015 came in big. #18M was the first and so far only Blockupy campaign that also made it to the Czech Republic. Once more, Frankfurt/Main was being transformed into a warzone-like fortress by the local authorities. Bankers were advised to work at home, the public transport was interrupted on some lines. In the early hours of March, 18, 6000 activists from different countries were out on the streets of Frankfurt, trying to block those pathways to the ECB that weren’t already blocked by bars and barbed wire. As they again had agreed to the action consensus, all of the blockades and groups had their own style, so one could pick which one fits one best to participate. The colorful but rather militant, Italian dominated blockade was an option as well as groups of pupils “armed” with inflatable rubber animals – and of course, umbrellas.
The German term commonly used for the so called “European Stability Mechanism” which is the official name of the program to “save” Greece, is “Rettungsschirm” – like an umbrella that saves one from becoming wet in the rain but can also save one from being burnt by the sun. And it offers a good amount of surface to fill with demands and to show them to the world. In 2O13, at Blockupy Frankfurt, police arrested activists because they carried umbrellas, and claimed they were illegally masking their faces. So the umbrella became an indispensable accessory for anyone going to Blockupy. Or, at least for most. After police had cracked down the blockades, late in the morning, smoke billows rose up above the city of Frankfurt. “Destroika” had arrived.
Said I´ll always be your friend
Breaking the consensus, they did not search for their own spot to do their own actions, but just jammed in the middle of it all. The media and police were satisfied: here they were, they big riots they had been preparing for the last three years. The pictures of burning police cars, an attack on a police station as well as stories of black block activists attacking average people in an average tram were piling up in the media. Police, city officials and members of all kinds of parties were pressuring those organized in Blockupy to “distance” themselves from “violence” and “war and terror on the streets of Frankfurt”. Given that those claiming to be opposed to “violence” were exactly the same people that day by day justified not only the policies of austerity that turn the lives of so many into a living hell, including starving children and a seldom seen rise of the suicide rate in Greece, but also selling weapons to war torn countries or regimes like Saudi-Arabia and the death of so many fleeing war and violence by drowning in the Mediterranean Sea, the demand for Blockupy to “distance” themselves from what happened on the streets of Frankfurt, couldn’t mean anything else but to destroy the whole project. Giving in to the demands would have meant nothing else but changing sides and joining the choir of those who claim that selling weapons isn’t an act of violence and neither is letting people starve.
Blockupy didn’t give in, but neither did they accept that someone had tried to instrumentalize them. “We have always expressed our solidarity with other forms of actions. But we also demand this solidarity towards our actions. […] It is reasonable to deliberately decline to be part of an alliance and to disagree with its non-escalative consensus. But who uses the actions of this alliance to hide behind the consensus and then escalates the situation, renders the alliance and other activists into mere objects of his own political actions and by this acts unsolidarically. This we cannot and do not want to accept. We are convinced, that communication and solidarity are the most important reactions to this problem, and because of this we call upon all strands of the left wing to join us for a discussion on this topic. […] The situation we have been in and still are, to be forced to comment on actions we ourselves did neither plan nor perform, is very uncomfortable for us. We have been criticizing some of the actions of the morning of March, 18, as irresponsible and incommunicable. At the same time, we refuse to perform the demanded ritual of “distancing” ourselves (meaning the termination of contacts in favor of those in power and the legitimation of police violence against other activists). We criticize police brutality and reject all cynical attempts to instrumentalize militant actions to depoliticize the crisis protests as well as all attempts to criminalize civil disobedience and any further undermining of the right of assembly”, read the statement of Blockupy. And once more it turned out that solidarity is a strong weapon. In the afternoon, 20 000 people attended the demonstration, many of them claiming that if it hadn’t been for the attempt to divide the protests in the morning, they probably wouldn’t have joined.
We´ll stick it out to the end
After the opening of the ECB, the activists of Blockupy decided it was time to move on. After the capital of finance, their next actions were to target the explicitly political sphere of the European Union. They chose Berlin as their next place of action. But then the events of the summer of 2015 washed away their plans – the shattering of Fortress Europe caused by refugees refusing to silently die on the shores of Greece and Italy but demanding that Europe, and especially Germany, would take responsibility for its own actions wasn’t foreseen but made it necessary to use all energy to the now most important things to do. Supporting those who managed to do what the activists were merely dreaming of, tearing down the walls of the Fortress, was the least they could do now, and of course, standing up against the rising Right. Blockupy is calling to participate in the actions organized within the framework of “Nationalismus ist keine Alternative”/”Nationalism is not an alternative”, a campaign of the alliance “…Um’s Ganze”.
In order not to get stuck within a defense position, the activists of Blockupy also stick to their ideas of a social offensive. The Transnational social strike network called for a first day of action on the 1st of March, 2016, supported by Blockupy. A strike like they imagine it though is slightly different from what it usually means. It is not meant to serve the purpose of only a few workers, it is not meant to be directed against only one company or one branch of industry in order to gain higher wages or more safety for some. It is directed against the policies that force people into these positions in general. In more than 20 cities all over Europe people protested against the migration regime that supports slavery-like forms of labor and attempts to rule by division, and tackled some concrete problems also. Workers in Poland, Ireland, Germany and Italy, originating from those countries or who have come as citizens of other European states or as refugees stood up against exploitation and laws that enable it, fighting for fair wages and the right to self-organization, be it at Amazon, in the German construction business that especially loves to exploit workers from Eastern Europe or on the farms of Italy. Though concentrating at worker’s rights and the condition of labor, this movement is not a classical “worker’s movement” that could be defined in the terms of socialist, anarchist or communist. “We don’t have any identity nor a past to defend. All we have is an open process to conquer the future,” the network describes itself.
And Blockupy‘s plans to protest in Berlin haven’t been given up, they have just been postponed to autumn of next year. Before, in March, they want to hold their next big conference in Berlin. As in 2017, elections are going to be held in Germany, they suggest to start into the election campaigns with a summit of the precarious, the left behind and the youth of Europe. Everyone interested is invited.
EDIT: In reaction to the further rise of racism and racist policies all over Europe, in reacion to the ongoing Nuit debout protests in France and the British vote for Brexit, Blockupy calls to Berlin already this year, from the 2nd to the 4th of September, aiming to make the european “bloc of solidarity” and it’s manifesto, that there is an alternative if we go find it together, visible.
Further info: http://blockupy.org/
Article originally appeared in the seventh issue of magazine Moment.
