Vlnu protestů arabského jara vystřídala kontrarevoluce. Staré režimy se vrátily a namířily svou politiku represe jak vůči levici, tak umírněnému politickému islamismu. Jiné režimy byly oslabeny a následně se zhroutily – a v jejich troskách začal klíčit džihádismus, z něhož se postupně znovu stala politické síla. Pomůže nám kritická analýza fašismu pochopit, co se stalo?

1.

Jaro netrvá věčně. Arabské jaro otřáslo mocenskými strukturami a autoritářskými režimy v severní Africe a na Středním východě. Po něm však přišla reakce. Společenské protesty buď porazila islamistická politická hnutí, nebo se vrátily staré režimy, stejně represivní jako dříve. Volání po demokracii a sociální spravedlnosti byly umlčeny. Toto číslo časopisu Brand se zaměřuje na reakční mobilizaci následující po arabském jaru. Co se stane, skončí-li revolta neúspěchem?

2.

Jakým způsobem lze analyzovat kontrarevoluční hnutí? Jednou z možností, jak je pochopit, je aplikovat stejné teorie, jejichž pomocí jsme se snažili porozumět kontrarevolucím v Evropě ve 20. století – tedy historickou analýzu fašismu. Lze reakční islamismus a kontrarevoluci chápat jako fašistickou mobilizaci? Domníváme se, že ano. Jsme přesvědčeni, že nám analýza fašismu může pomoci pochopit, jak podobná hnutí vznikají a jak se za svou působivou ideologickou a náboženskou fasádou chovají. Nesnažíme se islamistická hnutí označit nálepkou „fašismus“, abychom bezpracně získali argumenty a vykonstruovali za vlasy přitažené obvinění založené na pouhé asociaci, jak to činí evropské extrémně pravicové islamofobní skupiny, které operují s pojmem „islamofašismus“. Nechceme ani nahlížet na Střední východ jako na „ty druhé“, jejichž reakcionářské tendence lze analyzovat pouze za pomoci velmi speciálních nástrojů. Jsme přesvědčeni, že lze velmi dobře využít materialistické analýzy, aniž bychom sklouzli k eurocentrismu nebo orientalismu, a aniž bychom popřeli specifickou historii Středního východu nebo společné globální charakteristiky protestů posledních let.

3.

Když se ve 20. letech 20. století pokoušela socialistická a komunistická hnutí pochopit vzestup fašismu v Evropě, popsala kontrarevoluci jako reakci na revoluční snahy a na globální ekonomickou krizi, jako autoritářskou politiku krize vedenou shora – která však měla masový charakter, neboť došlo k masové mobilizaci zdola. Fašismus byl v tomto ohledu pro levici dvojí hrozbou – jednak fyzickou, kdy strukturám dělnických hnutí v ulicích hrozila likvidace, jednak sociální, protože se v občanské společnosti začal vytvářet reakční blok. Fašismus se od jiných konzervativních pravicových proudů lišil právě tím, že měl povahu lidového hnutí. Fašismus posílil ve chvíli, kdy revoluční hnutí ztroskotalo, kdy hegemonická kapitalistická třída upadala, ale revoluční síly byly příliš slabé na to, aby ji nahradily.

4.

Největší fašistickou organizací v Evropě byly politizované milice, založené veterány navrátivšími se z první světové války, kteří do politiky vnesli vojenský způsob organizace a vytvořili bojové svazy (italsky fasci di combattimento). Současní badatelé zabývající se fašismem, jako například Michael Mann, zdůrazňují tento polovojenský základ jako jeden z hlavních rysů fašismu. Bezpečnostní jednotky sice měly všechny politické strany napříč politickým spektrem, avšak pouze fašismus vznikl jejich prostřednictvím a využíval je vojensky. Polovojenský základ umožnil fašismu využívat prostředky jiné než ze zákona dostupné k rozdrcení dělnického hnutí tam, kde se to nepodařilo státu využívajícímu zákonné prostředky. Polovojenské hnutí se chovalo jako totalitní instituce, uzavřené ideologické společenství, v jehož rámci se každodenní život nesl v duchu násilných konfrontací působících jako sjednocující síla. Krůček po krůčku se politizované milice přetvořily v jakýsi stát ve státě, paralelní autoritu, která narušovala monopol na násilí do té doby náležící slabému státu, a byla schopna zaručit obnovení starého pořádku pro lidi pracující v průmyslu nebo zemědělství lépe než stát sám. Převážnou část vůdčích osobností fašismu nepředstavovali pouze váleční veteráni, nýbrž také nejrůznější státní funkcionáři, kteří s obavami pozorovali, jak stát ztrácí na síle. Fašistické síly nejenže prosazovaly násilí za účelem udržení pořádku, působily také jako žluté odbory, uzavíraly dohody se zaměstnavateli a členům nabízely záchranné sociální sítě a kulturní aktivity. Díky tomu fašismus fungoval na několika rovinách – navrhoval řešení ekonomické krize prosazováním krizové politiky a útlakem dělnického hnutí, přinášel řešení vojenské krize a nabízel neustálý boj a revanšistická řešení navrátivším se vojákům, kteří si následkem utrpěných ztrát připadali zrazeni. Fašismus představoval možnost politické reakce na oslabený stát vytvořením dvojité autoritativní síly, svého vlastního pořádku umožňujícího násilí tam, kde je stát používat nemohl, a konečně poskytl odpověď na ideologickou krizi díky své autoritářské vizi konsenzu ve sjednocené společnosti přesahující společenský konflikt a třídní boj.

5.

Novější výzkumy zaměřené na fašismus často zdůrazňují, že ideologické jádro fašismu tvoří agresivní nacionalismus. Roger Griffin definuje ideologii fašismu jako utopický, populistický mýtus o národním obrození. Údajně oslabený národ se musí znovu postavit na nohy prostřednictvím revolučního obrození a navázáním na své kořeny. Stanley G. Payne tvrdí, že fašismus je nejrevolučnější formou nacionalismu. Robert Paxton poukazuje na to, že ve fašistickém pojetí navozuje představa upadajícího národa sraženého na kolena nutnost sáhnout ve snaze o jeho obnovu k násilnému vnitřnímu očištění, k odstranění prvků, kterým je rozklad národa kladen za vinu, v kombinaci s vnější expanzí národa revanšistické povahy. Podle Michaela Manna navozují paramilitaristické tendence fašismu ideu křížové výpravy, svaté války za znovunastolení absolutních hodnot a očištění národa. Nacionalismus se stává nástrojem k ovládnutí vnitřní divergence a k překonání společenských konfliktů. Tuto potřebu však nemusí nutně uspokojit jen národ nebo stát. Payne popisuje fašistický nacionalismus jako sekulární náboženství, v němž národní mýtus plní stejnou funkci jako víra. Zatímco však Payne zdůrazňuje sekulární povahu fašismu a tvrdí, že v jeho rámci neexistují žádná náboženská dogmata omezující nekontrolované násilí ze strany fašistických autorit, jiní odborníci na fašismus, jako například Paxton, uvádějí, že existovalo několik fašistických hnutí spojených s náboženstvím. Španělská falanga, finské hnutí Lapua nebo rumunská Železná garda byly postaveny na náboženském základě. Náboženství mohlo v rámci fašismu plnit stejnou funkci jako nacionalismus – totiž funkci organické a transcendentální ideologie, kterou je nutno znovu nastolit a její pomocí vyřešit aktuální dekadenci a úpadek, a to prostřednictvím násilného vnitřního pročištění. Náboženství mohlo být stejně mocnou hnací silou a mýtem zakládajícím určitou identitu jako národ. Některé kultury považují náboženskou identitu za mnohem důležitější než tu národní.

6.

Pojetí fašismu jako kontrarevolučního hnutí usilujícího o návrat k národním (či náboženským) kořenům neznamená, že na něj lze nahlížet jako na antimodernistické hnutí. Kritiku modernity je naopak třeba vnímat jako nastolování jiné modernity. Za pomoci historického mýtu je modernita přetvářena v něco jiného. Bylo by chybou se domnívat, že fašistická nebo reakcionářská hnutí se chtějí vrátit v čase, do doby dávno minulé. Namísto toho jsme svědky toho, jak konzervativní nostalgie slouží účelu změny v současnosti. Fašismus byl politicky inovativní v tom smyslu, že ke komunikaci využíval nejmodernější výdobytky technologie jako rádio nebo film, jejichž prostřednictvím oslovoval masy, a kombinoval je s ritualizovanými a teatrálními masovými kampaněmi. Obrana tradičních hodnot nijak nestála v cestě rozvoji kapitalismu, fašisté naopak začali velmi hbitě využívat fordismu a masové produkce. Navzdory své antimodernistické rétorice fašismus fungoval v rámci modernity, byl moderní reakcí na ni.

7.

Tyto náhledy na evropský fašismus jako hnutí jsou použitelné i v případě, podíváme-li se blíže na reakční islamistické hnutí, které získalo prostor po pádu protestů proti sociální nespravedlnosti v rámci arabského jara. Demokratická hnutí byla potlačena, naděje arabského jara se změnila v noční můru a zbyl jen pocit trpkosti. Narostl počet sektářských, teritoriálních a etnických konfliktů v regionu ovlivňovaném různými geopolitické zájmy. Vyvstalo politické prázdno, jenž dokázaly zaplnit právě reakcionářské islamistické organizace: Arabská levice byla příliš úzce svázána s národním sekulárním autokratickým diktátorským režimem a sociální hnutí byla příliš slabá. Umírněný islamismus neuspěl, buď proto, že byl potlačen jako v Egyptě, nebo proto, že byl příliš utopistický. Státní moc byla oslabena, a pokud padla jako v Iráku, Afghánistánu a Libyi, panoval názor, že byla napojena na okupační síly. Sunnitský arabský svět, a to obzvlášť v dnešní době, se nachází v existenční krizi. Protože neexistovala žádná jiná alternativa, kontrarevoluční hnutí měla dveře otevřené.

Vzniklé prázdno byly schopny zaplnit právě politizované milice. K této formě se uchýlily sunnitská i šíitská hnutí odporu proti americké okupaci Iráku. Dnes představují šíitští Arabové zhruba 60 % irácké populace, a během nadvlády Saddáma Husajna měli dlouhou tradici vytváření sociálních politických hnutí na obranu svých komunit a víry. Tato hnutí představovala základ milic, které se postavily na odpor americké okupaci, často s finanční podporou Íránu. Po rozpuštění irácké armády Američany zbyly početné skupiny důstojníků a vojínů, kteří vnesli své znalosti a zkušenosti do sunnitských milic. Když USA z Iráku v roce 2009 odešly, šíitské milice stále upevňovaly vztahy s novým režimem a nakonec byly začleněny do irácké armády. Represe a útoky se obrátily směrem ke komunitě sunnitů. Vlna demonstrací a protestů ze strany sunnitských muslimů proti utvrzení režimu po odchodu Američanů byly krvavě potlačeny. V reakci na to narostl počet obranných sunnitských milic.

Když se ze sociálních protestů v Sýrii stala občanská válka, rozhodl se Assadův režim zaměřit vojenskou ochranu a kontrolu na hustěji zalidněné oblasti. Po odchodu armády zůstaly rozsáhlé oblasti země pod kontrolou sunnitských milicí, které záhy marginalizovaly veškeré sekulární a demokratické stránky odporu. Takové je pozadí vzniku sunnitských milic ISIS (později přejmenovaných na Islámský stát) a fronty Al-Nusra v Iráku a Sýrii. Diskriminace sunnitských muslimů položila základy, na nichž byl vystavěn Islámský stát. Díky rozpuštění irácké armády získal Islámský stát mnoho bývalých armádních důstojníků, kteří před americkou okupací působili ve straně Baas Saddáma Husajna a kteří se boje proti okupaci účastnili.

8.

Jak sunnitské, tak šíitské milice fungují jako stát ve státě, představují alternativní formu státu v době, kdy se skutečný stát hroutí. Ches Turber je popisuje jako sociopolitické milice, a zdůrazňuje tak jejich politický význam ve společnosti. Milice si získávají značnou podporu veřejnosti, protože plní funkci, která dříve přináležela státu. Nabízejí ozbrojenou ochranu, a základní úroveň sociálního zabezpečení, zdravotní péče a vzdělání. Násilí představuje u milic důležitý nástroj při zaujímání pozice moci, nabízí ochranu, a také pomáhá získat legitimitu. Z této pozice síly se pak mohou pokusit získat politickou moc a přesměrovat státní zdroje ve svůj prospěch. Tento model dvojí síly již dlouho praktikuji Hizballáh v Libanonu a Hamás v Palestině.

Toto působení na občanskou společnost vytváří hegemonickou podporu zdola na územích jejich působnosti a znemožňuje jejich porážku výhradně vojenskými prostředky. Američané se při shazování bomb na mobilní síly Islámského státu zapotili, aby zároveň nezasáhli celou sunnitskou populaci. Jakýkoli boj proti povstání může tím pádem snadno být zaměřený buď na celou populaci, nebo se projevit podporou některé ze soupeřících milic. Jediný způsob, jakým mohou místní režimy sílu milic podkopat, je nabídnout lepší služby, a to bez nejistoty, násilí a dogmatismu, jaké přinášejí islamistické milice.

To, že Islámský stát postupuje rychleji než ostatní sunnitské milice, je dáno do velké míry jeho schopností vytvořit teritoriální protisílu. Dnes Islámský stát ovládá více než čtvrtinu Iráku, tedy většinu sunnitského území, a třetinu Sýrie. Jeho milice jsou flexibilní a mobilní a zvolily si cíle snadné místo těch dobře chráněných. Proto se vyhnuli útokům proti Assadovi, na kurdskou pevnost Arbíl nebo Bagdád, který chrání šíitské milice. Místo toho napřel Islámský stát významnou část svých vojenských kapacit do vytváření interní hegemonie vůči ostatním sunnitských skupinám v oblasti jejich zájmu. Násilí a popravy ze strany IS se týkaly stejně tak sunnitských muslimů jako ostatních náboženských skupin.

9.

V obsazených městech Islámský stát rychle nastolil kvazi-vládní struktury s vlastními ministerstvy, soudy a daňovými systémy. Na samém začátku převzal kontrolu nad energiemi, vodou a produkcí obilovin, následkem čehož má v rukou přežití místní populace. Podařilo se jim také nastolit regionální stabilitu, z níž těží jak milice, tak místní obyvatelé. Sociopolitické milice do svých aktivit zapojily několik bývalých státních funkcionářů, což jim pomohlo snáze zastoupit stát v jeho funkcích. Podle současných odhadů žije na území kontrolovaném Islámských státem 8 milionů lidí. Ti platí IS daně, které jsou navíc nižší než ty za Assadova režimu.

Pro vznik sunnitského odporu byly zásadní příspěvky států Perského zálivu islámským skupinám bojujícím proti Assadovi spolu s po tři roky otevřenými hranicemi s Tureckem. Za svůj úspěch vděčí sociopolitické milice své schopnosti fungovat v zóně konfliktu mezi různými zájmy, aniž by ohrozily globální tok financí v oblasti. Největším zdrojem příjmů jsou pro Islámský stát ropná pole, která uchvátil v Sýrii a Iráku. Surovou ropu pak pašuje do Turecka, Íránu a Sýrie, kde ji také prodává, po již existujících cestách, které vznikly již za Husajnova režimu za účelem obcházení sankcí ze strany USA. Stejnými kanály, jakými se vyváží surová ropa, se také importují dobrovolní džihádisté z cizích zemí. Podle výpočtů „přispívá“ Islámský stát do globální ekonomiky 9000 barely ropy denně. Tímto způsobem se Islámský stát stal soběstačným.

10.

Proč se jednotící silou sociopolitických islámských milic stalo právě náboženství, a nikoli nacionalismus? Jedním důležitým vysvětlením je to, že arabské národy se do značné míry utvářely vlivem koloniálního uspořádání, konkrétně Sykes–Picotovy dohody, kterou Francie, Rusko a Velká Británie uzavřely roku 1916 po rozpadu Osmanské říše. Antikoloniální hnutí po druhé světové válce dohodnuté rozdělení přijala. Mnoho antikoloniálních hnutí se brzy zvrhlo v sekularizované autokratické klany, podporované na stát orientovanou levicí. Arabská levice se sblížila s národními sekulárními diktátorskými režimy. Nacionalismus zaujal postavení sekulární ideologie schopné překonat rozdělení regionu do nejrůznějších sekt a etnických skupin.

Za nadvlády sociopolitických islámských milic došlo k nejrozsáhlejšímu překreslení mapy středního Východu od uzavření Sykes-Picotovy dohody. Náboženství dokázalo nahradit nacionalismus v úloze teritoriální ideologie požadující vytvoření chalífátu – bez jasných geografických hranic – a nyní odkazuje na dávnou jednotu islámského světa (Ummah) před jeho úpadkem. Náboženství v tomto smyslu získává funkci národa fundamentalistů.

Chalífát, toto znovuzrozené islámské teritorium, musí navázat na minulý pořádek, který panoval před úpadkem, a fungovat na základě stejného organického pojetí společnosti jako fašismus. Aby se společnost vymanila ze svého úpadku, je potřeba získat biopolitickou moc nad těly i chováním lidí, kdy jsou vnitřní hrozby vůči společnosti jako homogennímu útvaru ovládnuty, vyloučeny a zlikvidovány.

11.

Znovunastolení chalífátu a návrat k dávným výkladům islámu nesmíme zaměňovat s antimodernismem. Naopak má za cíl zvolit si jinou modernitu, konfrontovat ji s modernitou západní a nastolit novou tradici. I politický islamismus se spoléhá na masy a je součástí moderního dění, nikoli politickým reliktem. Reakční islamismus je reakcí na to, co je pociťováno jako problém modernity, a ztělesňuje strach z rozpadu buržoazních subjektů (rodina, normy, tradice). Tam, kde se postmoderní diskurz obrací k vítězům krize modernity, fundamentalismus se obrací na ty, kteří prohráli s globálními tendencemi – a oba proudy se rozběhly současně. Reakční islamismus je reakcí na umírněný, neextremistický islamismus, který se snažil napodobit západ, a odmítnutím euro-americké hegemonie.

Bylo by chybou považovat tento rozkol mezi modernitou a altermodernitou za bitvu civilizací. Politické islamistické hnutí působí ve stejném globalizovaném světě, v jakém žijeme my, v rámci stejných toků kapitálu, a pokud jde o politickou činnost, operuje na globální úrovni. Jedná se tedy o konflikt v rámci jedné a téže globální civilizace, nikoli o konflikt mezi civilizacemi různými. V tomto smyslu je jasněji viditelné, jak se teroristická odnož reakčního islámu snaží rozpoutat celosvětový džihád. Džihádistický terorismus je vždy způsobem komunikace, zprávou, kterou má vyslechnout celý svět. Dílo The Society of the Spectacle filozofa Guye Deborda vysvětluje teroristické praktiky Islámského státu lépe než sám Korán. Sociopolitické milice reakčního islamismu objevily inovativní způsob, jak proniknout do globálního mediálního prostoru díky vlastní specifické propagandě, dramaturgicky propracovaným trestům a teatrálním masovým kampaním.

 

Zdroje:

Cockburn, Patrick (2015): The rise of the Islamic state: ISIS and the new sunni revolution

Griffin, Roger (1993): The Nature of Fascism

Harari, Yuval Noah (2015): The theatre of terror, vyšlo v The Guardian, 31. ledna

Mann, Michael (2004): Fascists

Paxton, Robert (2004): The Anatomy of Fascism (česky: Anatomie fašismu, 2007)

Payne, Stanley G. (1996): A History of Fascism 1914-1945

Turber, Ches (2014): Militias as sociopolitical movements: Lessons from Iraq’s armed Shia groups

Mathias Wåg

Mathias Wåg je švédský novinář a dlouholetý aktivista činný v antifašistickém hnutí. Je zakládajícím členem kolektivu Researchgruppen, skupiny vzešlé z radikálně levicového prostředí a pohybující se na pomezí žurnalistiky a politického aktivismu. Článek vyšel původně v roce 2015 ve švédském anarchistickém časopise Brand. Přeloženo z anglické verze, která vyšla na serveru Libcom.