Proč se vyplatí zakládat politické skupiny a jak se vyhnout nástrahám organizační džungle?

Tento článek shrnuje důvody, proč má smysl dělat věci kolektivně. Není žádným tajemstvím, že jsme pro vytváření skupin. V kolektivu vydáváme časopis a jsme organizováni i v dalších strukturách. Jedna z nás se podílí na přípravách mezinárodního akčního dne proti politice škrtů, jiný člen redakce poskytuje lékařskou pomoc ilegalizovaným uprchlíkům, několik z nás je členy čtecích kroužků, jsme aktivní ve studentských výborech. Je třeba dodat, že všichni máme ze skupin i frustrující zážitky. Někteří dokonce přísahali, že už se do skupiny nikdy nevrátí. A přesto tady teď sedí. Všichni ale známe i lidi, kteří nemají vůbec chuť organizovat se. Existuje pro to několik důvodů. Stejně tak ale existuje hodně dobrých důvodů, proč to dělat.

Hlavní důvod, proč se organizovat, je zřejmý: Společně toho dosáhneme víc. Nácky sám nezaženeš, k tomu je třeba hodně lidí. Když už člověk nemá chuť zevlovat s kámošema na autobusové zastávce, je požadavek zřízení autonomního centra jen tak silný, jako jsou silní ti, kdo myšlenku podporují. To jsou jen dva příklady, jak někteří z nás získali své první zkušenosti s politickým organizováním, pokud zrovna nečistili místní potok pod mlýnem. Když se lidem podaří překazit nacistický pochod nebo zřídit vlastní levicové centrum, je to extrémně dobrý pocit.

Také pohled do historie ukazuje, že organizování se je pro dosažení změny nezbytné: Teorie a praktické pokusy změnit a plánovat společnost jsou tu už dlouho. Mnohé, co je pro nás dnes samozřejmé, je výsledkem dlouhých a vytrvalých bojů: konec otroctví, volební právo pro ženy nebo třeba dekriminalizace homosexuality. Také hodně sociálních zákonů bylo přijato, protože radikálům šlo o všechno a stát se je snažil uspokojit prostřednictvím ústupků.

Vidím, co ty nevidíš

Naším druhým důvodem pro politické organizování je, že se chceme společně a navzájem učit. Ve skupinových diskusích můžeme ověřovat vlastní argumenty. Společně se snažit o vysvětlení může mít přínos i pro každého jednotlivce. Na to, proč byl například zbit policií, když demonstroval proti náckům, člověk pravděpodobně nepřijde ve výuce základů společenských věd, kde se studenti a studentky učí o „nutnosti státního násilí“ – alespoň podle osnov platných v Bavorsku.

Tvrzení, že se v diskusi s ostatními člověk naučí víc než sám, má ale háček: Organizování s sebou nese také problémy, např. hierarchické struktury ve skupině. Mnozí z nás mají zkušenost, že právě v mladších skupinách, např. v mládežnické Antifě¹, pozvaní „velcí“ teoretikové udělají velký dojem, ve skutečnosti ale jen odstrašují. Existují také „vůdčí osobnosti“, které jsou možná trochu starší a sečtělejší. Člověk se pak často cítí malý a myslí si: Neumím to a nikdy to nebudu umět. Mnozí pak ze skupiny odcházejí. Jiní se věnují jen organizační práci. A když se o téhle divné dynamice a hierarchiích přece jen mluví – bohužel to ještě stále většinou tematizují ženy – je tu riziko, že člověk se svojí kritikou neobstojí a nebude ostatními brán vážně. Ale i tyto hádky jsou důležité, takže doporučujeme, abyste to řešili. Často se stává, že se skupina dostane do organizačního bludného kruhu, kdy má člověk strach ze skupinového taťky Šmouly nebo Šmoulinky, ale ignoruje to a pokračuje. A pak se jednou sám stane nejvyšším Šmoulou, který ostatní odstrašuje. Že je to šílené? Právě proto se organizujeme. Abychom bojovali za společnost, ve které už se mnohé starosti, jež nás oslabují a vyvolávají v nás vzájemný strach a tlak na výkonost, nebudou vyskytovat. Některé metody omezování negativních vedlejších účinků skupinových procesů se ukázaly být velmi užitečné: Moderování například může pomoct, aby lidé, kteří málo mluví, měli přednost. Nebo kolečka pravidelného střídání toho, kdo mluví, v nichž jsou často řešeny třeba hierarchie vědění. Ženská/trans-pléna, ve kterých se může mluvit bez často dominantních mužů. Odpovědí na neformální mocenské struktury může být zavedení formálních struktur, např. zajištění rotace úkolů, kdy každý někdy moderuje, dělá zápis nebo píše výzvu k účasti na demonstraci. Psací dílny, v nichž ti, pro které je psaní jednodušší, poskytují ostatním tipy, jež mohou pomoct. Ten, kdo teď působí v psaní nebo mluvení tak rutinně, z toho měl taky někdy strach. Zeptejte se!

Jakpak by to mělo fungovat v komunismu?

Nečekáme na revoluci – chceme jí provést a vytvořit společnost, ve které jde o potřeby lidí. K tomu jsou třeba formy komunikace, které nemají nic společného s nadvládou, jež je v současné společnosti všudypřítomná. Musíme se vydat na cestu už teď. A to je třetí důvod, proč se organizovat do skupin: Chceme se naučit kolektivním procesům a nehierarchickému vyjednávání. Chceme rozhodovat konsenzem, nebo hlasováním? Jak organizovat skupinu, v níž jsou lidé mluvící různými jazyky? Jak překonat hloupé vymezování se vůči jiným politickým skupinám – protože i když necháme stranou obsahové rozdíly, přetrvává přístup: Moje skupina je nejvíc cool. Je třeba si uvědomit, že jde o mocenskou hru, a podrobovat to kritice. Skupiny mohou také vytvářet normy. Stává se, většinou nepozorovaně, že myšlenky nepřekračují pevný rámec, dokonce i náš jazyk je čím dál víc stejný. Tento proces má dvě stránky: Jakmile skupina začne stagnovat, není už místem, kde se vyvíjejí nové myšlenky. Na druhou stranu má vliv ve svém „okolí“: Skupina začne být vnímána jako utužené „my“. Neoživuje pak už své okolí – což skupiny většinou ve velké míře dělají – nýbrž eroduje. Všechny příznaky tohoto stavu normování by měly být tématem jednání, k němuž by měli být přizváni také „vnější“ kritici a kritičky.

Při vší kritice, kterou jsme tu zmínili, je třeba si uvědomit, že ve skupině nebudou nikdy existovat úplně ideální poměry, problémy se budou stále znovu objevovat a bude třeba je znovu řešit.

Ve skupině je také možné naučit se vypořádat s různými časovými kapacitami jednotlivých lidí. Někdo začal chodit do vyčerpávající práce, jiní se nedávno začali starat o dítě nebo uvízli oběma ušima ve studijním stresu. To je pro nás čtvrtý důvod pro politické organizování se: Jak to všechno dostat pod jednu střechu? Existuje možnost, jak si vzájemně vypomoci? To platí jak v běžném životě, tak v případě státních represí. Kdo nově vstoupil do skupiny a začal s politickými aktivitami, rychle zjistí, že stát má velký zájem mu v tom zamezit. To například viděli lidé, kteří minulý rok vsedě blokovali nacistický pochod v Drážďanech, a byli obviněni z vytváření zločinného spolčení, za což se může jít až na pět let do vězení. To samozřejmě vyvolává strach a člověk si dvakrát rozmyslí, jestli chce podstupovat všechen ten stres. Skupina se také postará, aby člověk, který poprvé čelí represi, nezůstal sám na náklady, jež jsou s ní spojené.

Skupina je potřebná také proto, že společnost jedince poměrně rychle otupí: Chodit každý den do školy, na univerzitu nebo do práce a muset se zařadit/přizpůsobit, může mít – nesetkáváme-li se s podobně smýšlejícími lidmi a dobrými nápady – katastrofální vliv na naši schopnost kritizovat. Mnohým z nás daly skupiny přímo křídla. Kromě toho je dobré, když se člověk může bavit s politickými přáteli o každodenních starostech (nepříjemnostech s pronajímatelem, sexistickými chlápky, učitelkou či učitelem, v práci nebo na pracáku). Tyto otázky se až příliš často probírají u piva, místo aby byly chápány jako politické otázky, které patří na schůzi. Jsou to situace, ve kterých nadvláda získává konkrétní formu, a proto by měly být předmětem politické práce.

Z těchto čtyř důvodů považujeme organizování se za smysluplné. Pokud se ti nezdají být přesvědčivé, napiš nám a diskutuj s námi. V opačném případě: Začněte! Hledejte a zakládejte skupiny, síťujte se, organizujte, pište texty.