Co znamená změnit svět bez chopení se moci a jakou roli v tom hrají čtení, diskuse, kritika a učení se z praktických zkušeností?

Kdo zná lidi, kteří se zabývají politikou, má často o politické práci různé představy: existují tací, kteří považují teorii za nudnou a chtějí se okamžitě vypořádat se všemi společenskými problémy. A pak jsou ti, kteří hlavně čtou a diskutují a nejsou tak často k vidění na demonstracích. Tyto přístupy mají hodně co do činění s osobními preferencemi. Teorie a praxe ale nemusí být nutně v rozporu: někdy se různé formy politické práce mohou doplňovat. Asi každý bude souhlasit, že existují praktické akce, které jsou nesmírně důležité. Ať už jde o to, ohradit se proti sexistickým poznámkám, chránit sebe a své přátele před nacisty nebo se solidarizovat s uprchlíky. Tyto praktické aktivity jsou důležité, protože zmírňují současnou společenskou bezohlednost. Můžeme pochybovat o tom, že změní trvale společnost. Zdá se ale, že přinejmenším dočasně trochu zpříjemní život. Složitěji se však odpovídá na otázku, jak je možné společnost zásadně změnit a jakou roli v tom hrají teorie a praxe.

Na pochybách pro pochybování – teorie a kritika

Napadá nás spousta důvodů, proč je teorie důležitá pro politickou práci. Nechceme naší politikou tupě následovat zdravý rozum mainstreamu. Chceme věci zpochybňovat a kreativně přetvářet. Abychom reflektovali a zpochybňovali status quo, je obvykle nutné číst, přemýšlet a diskutovat: zabývat se teorií.

Znamená to naopak, že lidé, kteří nezpochybňují společenské podmínky a dělají „občanskou politiku“, nečtou a jsou líní přemýšlet? Ne. Čtou, jenže čtou jiné věci. A také přemýšlejí, často dokonce velmi usilovně. Mnozí nicméně považují stávající společnost za přirozenou a samozřejmou formu organizace. Všechno, co tomu neodpovídá, považují za špatné, absurdní a nereálné.

Kapitalismus kromě toho klade na lidi často protikladné požadavky. K našim bližním máme být sociálně citliví, současně máme vždy být nejlepší, nejchytřejší a nejúspěšnější a předčit všechny konkurenty. Tyto rozpory se v každodenním životě dají stěží vyřešit. Lidé proto vyvíjejí různé strategie, aby se s nimi nějak vyrovnali. Ty mohou být někdy docela ošklivé, jako je tomu v případě nacionalismu: „Všichni Češi jsou moji přátelé; všichni cizinci jsou moji konkurenti.“ Mnozí tomu říkají „ideologie“. Protože je společnost rozporuplná a jeví se jako „přirozená“, vytvářejí lidé komické pokusy o řešení.

To se stává i mnoha levičákům. Protože jsou „národ“ a „lid“ v levicových kruzích považovány za „přirozené“ kategorie, zdá se zcela logické a neproblematické spojovat se s nacionalistickými a snad i antisemitskými osvobozeneckými hnutími. Dnes to vidí mnozí levičáci jinak. Změna ale nespadla sama z nebe, byl to mimo jiné výsledek teoretické reflexe společenských událostí.

Polož své ucho na kolejnici dějin – praxe jako proces učení

Zpochybnit společenské „jistoty“ a řešit rozpory často není vůbec jednoduché. Aby se nenarazilo hloupými politickými akcemi do zdi, je nezbytné neustálé učení a teoretická práce na kritice ideologie. Touha lépe se učit a porozumět by ale neměla končit jen v knihovně. Aktivní vystupování proti šikaně na úřadu práce nebo proti rasovým předsudkům v okolí často umožňuje jiné vzdělávání, než jaké umožňují knihy. To samé platí v případě, že se společně s dalšími snažíte intervenovat organizovaně do politiky. Tak je možné poznávat prostřednictvím zkušeností v praktických konfliktech, v aliancích a s institucemi společenské „zlomy“, tedy momenty, v nichž se společnost, která působí jinak pevně a zdá se být samozřejmá, krátce otřásá. Účast ve školní stávce nebo v iniciativě za větší spolurozhodování je zcela jiná zkušenost, než když si o tom jenom čtete. Často se až v praktických rozepřích učíme, co je možné, a zjišťujeme, kde (ještě) není možné změnit poměry tak, aby odpovídaly tomu, co chceme. Také tady samozřejmě zůstává na zvážení, jak s kým spolupracovat a jaké kompromisy je strategické akceptovat. Často to je obtížné teoreticky rozhodnout, je třeba se učit z politických zkušeností. Zkušenosti nejsou jednoduše „tady“, získávají se v politických procesech. K tomu patří také organizovaná reflexe – třeba společně se členy skupiny po skončení nějaké akce. Nebo schopnost „přijímat kritiku“ od ostatních. Když se ideje a akce vystaví kritice, neznamená to, že budou oslabeny. Naopak: kritika je nástroj, který umožňuje promýšlet a zlepšovat argumenty a analýzy – a učit se.

No power to the people – teorie jako odmítání moci

Dalším důvodem, proč se mnoho politicky angažovaných lidí tolik věnuje teoretické práci, jsou špatné historické zkušenosti s levicovou praxí. Takovou praxí, jakou známe z dějin autoritářského a státního teroru, jehož prostřednictvím se „levičáci“ pokoušeli násilně prosazovat své ctnosti. Začalo to francouzskou revolucí a ještě horší to bylo během reálného socialismu v Sovětském svazu nebo Československu. Z toho důvodu velká část radikální levice odmítá mocenskou politiku: svět je třeba změnit bez uchopení moci. Někdo považuje za problematické dokonce i zakládání skupin za účelem získání vlivu. Vedlo by to ke společnosti, v níž mohou naplňovat své zájmy ti, kdo jsou nejsilnější, umí se nejlépe organizovat a mají hodně spolubojovníků. A to je zase donucování a nadvláda. Jak ale místo toho dojít ke světu, ve kterém lidé žijí společně v solidaritě a osvobozeni od hierarchie a nadvlády? Přiblížit se k této ideji znamená zaměřovat na tento cíl také svoji praxi.

Odzátkování lahve se vzkazem – praxe k použití teorie

Mnozí lidé nejsou ochotni přistoupit na nové argumenty. Od počátku považují radikální argumenty za scestné nebo se po náročném pracovním dni už jen nechávají oblbovat televizí. A pokud chce malá emancipační skupina prostřednictvím textů a výzev vejít do kontaktu se společností, dosáhne maximálně – víte čeho… Proto je třeba usilovat o vytvoření radikálního diskurzu osvobozeného co možná nejvíce od nadvlády: na demonstracích, prostřednictvím plakátů, v diskusních kroužcích nebo v tomhle skvělém časopise, který právě držíš v rukou.

Mnozí levičáci jsou často oprávněně trochu skeptičtí k pokusům prodávat argumenty prostřednictvím barevných obrázků, chytlavých sloganů a s cool hudbou v pozadí. Nechceme někoho přesvědčovat tím, že jsme cool, ale tím, že máme lepší argumenty. I ten nejlepší argument je ale možné rozvíjet jen v případě, že je srozumitelný. Kdo svůj argument bere vážně a považuje jej za důležitý, přeje si podmínky, ve kterých může být jeho argument zároveň nejvlivnější. A tyto podmínky jsou vytvářeny prostřednictvím symbolicko-politických intervencí. Může tak být například velmi užitečné uspořádat demonstraci proti konceptu „národa“ na 28. října. V ten den všichni mluví o národě a Česku a je tak větší šance, že argumenty budou slyšet, než někdy v létě, kdy už všichni myslí jen na dovolenou.

Teorie bez praxe je prázdná, praxe bez teorie je slepá

Praktické akce samy o sobě jen zřídka umožňují reflektovat společnost a zpochybnit těžce získané jistoty. K tomu je třeba teorie jakožto kritika ideologie. Bez teoretické reflexe politických akcí je možné se věnovat desetiletí humanistické práci s uprchlíky, aniž by člověk aspoň trochu porozuměl institucionálnímu rasismu. Politické akce také zřídka mluví „samy za sebe“, jejich přípravu a realizaci je třeba teoreticky podložit a promyslet. Teorie je zkrátka důležitá.

Kdo ale celý den jen čte, aniž by přemýšlel, jak může jiným zprostředkovat to, co přečetl, si počíná apoliticky a často samolibě. Tak se skutečně žádná podstatná teorie nedělá, jen rétorika, která si vystačí sama se sebou. Ačkoli – a právě proto – chceme vést nehierarchickou diskusi, musíme vytvářet takové situace, které umožňují utvářet diskurz měnící společnost.

Původně vyšlo v německém radikálním časopise (nejen) pro mládež Straßen aus Zucker. Český překlad vyšel v 1. čísle české verze časopisu Ulice z cukru. Celé číslo v pdf můžete stáhnout tady.