Tématem komentáře nizozemského politického vědce Huub van Baara je anticiganismus v evropském měřítku. Ukazuje, jak státy EU diskurzivně rámují Romy v pojmech nomádismu či bezpečnostního problému, čímž legitimizují vytváření výjimečného právního stavu a neobvyklé státní zásahy vůči nim. Poukazuje ale také na roli, již v marginalizaci Romů sehrávají mezinárodní instituce, které na sekuritizaci Romů reagují přijímáním zdánlivě proromských politik.

Nedávno vyvolal vášnivou debatu výrok o Romech filozofa Slavoje Žižka. Ten obvinil zastánce liberálního multikulturalismu z nepřiměřené a skrytě rasistické odpovědi na populistické, rasistické násilí proti skupině slovinských Romů. Ačkoliv se k tématu Žižek vyjádřil v roce 2009, současná pozornost věnovaná vyhánění Romů z Francie jeho výroku dodala na aktuálnosti. Co Žižek vlastně řekl?

„V jednom malém městě nastal velký problém s rodinou Romů (cikánů), která se utábořila nedaleko něj. Když byl někdo v táboře zabit, lidé z města začali proti Romům protestovat, dožadovat se, aby byli přesunuti z tábora (který obsadili nelegálně) na jiné místo, organizovat hlídky atd. Podle očekávání je liberálové označili za rasisty, čímž rasismus situovali do tohoto izolovaného města, zatímco nikdo z nich, pohodlně žijících ve velkoměstech, neměl sebemenší každodenní kontakt s Romy. (…)

Když televize natáčela rozhovor s „rasisty” z malého města, vypadali jako skupinka vyděšených lidí obtěžovaná ustavičnými potyčkami a střelbou v táboře Romů, neustálými krádežemi zvířat z jejich statků, a jinými způsoby ze strany Romů. Je příliš jednoduché říci (jak to učinili liberálové), že současný způsob života Romů je (také) výsledek staletého trvání jejich vyloučení a špatného zacházení, že lidé v přilehlém městečku by se měli Romům více otevřít atd. – nikdo místním „rasistům“ ovšem jasně neřekl, co konkrétně by měli dělat, aby vyřešili skutečné problémy, které pro ně evidentně představoval romský tábor.“

Žižkovi kritikové jej obvinili z papouškování běžného anticiganismu – že jsou asociální, nepřizpůsobiví, neochotní se integrovat a zapojení do nelegálních aktivit – a z obrany „rasistů“ a jejich odporu k obvinění ze strany tolerantních liberálních elit. Myslím, že se tito kritici a ti, co se vyjádřili podobně, mýlí a Žižekovy poznámky četli vytržené z kontextu. Žižek nebrání davy rasistů; staví se proti tomu, co nazývá „děsivou logikou“. Přesto v jeho výroku vězí problém, který nespočívá v tom, co řekl o záležitosti slovinských Romů, nýbrž ve skutečnosti, že současnou romofobii a výbuch násilí proti Romům v Evropě nevysvětluje.

Liberální multikulturalismus, tvrdí Žižek, nám nabízí možnost poznat jiného zbaveného jeho nebo její jinakosti. Tito “detoxikovaní jiní” jsou zástupci menšin a migrantů, které nadšeně vítáme, přinejmenším dokud nás neobtěžují anebo nám příliš nezasahují do našeho prostoru. Stejným způsobem Žižek tento povrchní mechanismus „detoxikace“ srovnává s tím, jak francouzský fašistický intelektuál Robert Brasillach v roce 1938 použil pojem „rozumného antisemitismu“. Brasillach, který sám sebe vnímal coby „umírněného antisemitu“, navrhoval nestavět se na stranu násilí proti Židům, ale ve prospěch „zpomalování nepředvídatelného jednání instinktivních antisemitů [pomocí organizování] rozumného antisemitismu“.

Následně si Žižek všímá podobného postoje vůči menšinám a migrantům: zastánci liberálního multikulturalismu odmítají běžný rasismus jako „nerozumný“, ale zároveň si „myslí, že nejlepším způsobem, jak čelit vždy nepředvídatelným, násilným, protiimigračním, obranným opatřením, je organizace rozumné obrany proti imigraci“. Ve světle takového tvrzení Žižek představuje svou analýzu slovinských Romů v kontextu toho, co by mohlo být považováno jako současná legitimizace organizování „rozumného anticiganismu“.

Potud je všechno v pořádku. Jistě, kupříkladu výzkumy veřejného mínění podporují představu, že protiromská opatření se obecně u velkých částí obyvatelstva jak východní, tak i západní Evropy setkávají se souhlasem. Problém v případě Žižeka ani tak nespočívá v jeho diagnóze, nýbrž v jeho útoku proti multikulturalismu. Když ho napadá z vykazování běžného rasismu za dveře, zatímco zadními dveřmi dovnitř pouští to, co nazývá „liberálně-tolerantním rasismem“, zdá se, že stále žije v 90. letech.

Již od nového tisíciletí, liberálně a sociálně demokratické středové strany považovaly liberální multikulturalismus za urážku. Když na konci minulého roku německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že liberální multikulturalismus „naprosto selhal“, nebylo to nic více než opožděná ozvěna toho, co mnozí předsedové středových stran prohlásili před více než deseti lety.

Způsob, jakým se anticiganismus stal společensky sdíleným napříč Evropou, nezávisí na údajném latentním rasismu liberálního multikulturalismu a jeho následné neschopnosti čelit manifestnímu rasismu. Spíše je to neschopnost středových politických stran formulovat adekvátní odpověď na jejich vlastní a další kritiky liberálního multikulturalismu, aby se vyhnuly tomu, co následovalo: celoevropskému pohybu téměř všech původních středových stran na pravou stranu politického spektra.

Evropeizace romských reprezentantů a jejich nespokojenost

Podobně jsme si mohli všimnout dvojznačné změny v zobrazování Romů v Evropě: nyní jsou viděni spíše jako „evropský problém“ než jako „evropská menšina“. Krátce po pádu komunismu, kdy se ve střední a východní Evropě objevilo davové a institucionální násilí proti Romům, byli Romové zahrnuti do agendy Evropské unie a lidskoprávních organizací a označeni za „naléhavý případ“. Když se ve střední a východní Evropě začaly zásadněji projevovat protiromské nálady a Romové se v důsledku změn po roce 1989 v masovém měřítku ocitli mezi nezaměstnanými, odpovídající ochrana regionálních romských menšin se stala jednou z podmínek pro vstup do Evropské unie pocházejících z roku 1993.

„Žijíce roztroušeni po celé Evropě, nemajíce vlastní zemi,“ předkládala Evropská rada (1993), „rovněž cikáni jsou evropskou menšinou“. Právě v této době, kdy Glazer prohlašoval, že všichni [jsme] zastánci multikulturalismu (1997), byli Romové zobrazováni jako evropská menšina.

Toto poevropštění jejich situace nebylo omezeno pouze na projevy mezinárodních vládních organizací. Romští intelektuálové, organizace a skupiny aktivistů se spolupodíleli na tomto trendu. Přepisování romské identity jako „evropské“ se stalo prostředkem zesilujícím postavení Romů a možností, jak se zříci autoritářských přístupů bývalých komunistických režimů střední a východní Evropy.

Avšak v současné době a obzvláště od minulého roku [2010] v souvislosti s vyhoštěním Romů z Francie bývají stále častěji prezentováni jako „evropský problém“. Je pravda, že jejich zobrazování pomocí pojmu evropské menšiny nebylo nikdy úplně odolné vůči jejich vykreslení jako „evropského problému“ a že členské státy Evropské unie využívaly jejich údajnou evropskou identitu, aby se zbavily vlastní odpovědnosti za zlepšování situace romských menšin. Přesto je současný posun příznačný pro vzrůst nacionalismu, nenávisti a násilí proti migrantům a menšinám, a zejména proti Romům, napříč Evropou. Po nějakou dobu byl tento posun pozorovatelný opětovným výskytem násilí proti Romům v řadě jak západních, tak i východních zemí Evropy, podobně jako zesílením protiromských hlasů v centrech evropského rozhodovacího procesu, v Bruselu. Politická a ekonomická nestabilita v Evropě vedla ke znepokojivému vzplanutí institucionálního i občanského násilí namířeného proti Romům, vedoucímu například v Maďarsku ke smrti devíti Romů od roku 2008, vyhnání romských migrantů ze Severního Irska a kontroverzním bezpečnostním opatřením italských úřadů vůči Romům.

Ve stejné době někteří noví rumunští a bulharští poslanci Evropského parlamentu využili oficiální slovník Evropské unie o Romech, aby přesunuli odpovědnost za řešení „romského problému“ z členských států EU a jejich místních úřadů na evropské instituce. Pokud jsou Romové skutečně evropskou menšinou, tvrdili, tak by jejich „problémy“ měly být řešeny na evropské, a nikoli národní úrovni.

Přestože politické dohadování o institucionální rovině, na níž by se záležitosti týkající se Romů měly řešit, představuje část problému, příliš neumožňuje dotknout se bolavého místa zcela neúčinných politik EU k Romům a zvyšující se nenávisti vůči Romům v celé Evropě. Například valná část diskuzí o vyhánění rumunských a bulharských Romů z Francie byla prezentována jako spor mezi EU a jejím jedním členským státem. V září 2010 Evropská komise kupříkladu naznačovala, že Francie porušuje evropské normy, především směrnice o rovnosti ras a volném pohybu. Avšak po zanedbatelné snaze Francie vyjít vstříc podmínkám EU, a přestože existovalo dost důkazů o tom, že Francie i nadále pokračuje v porušování národních (státních) i mezinárodních norem, Unie v říjnu 2010 zrušila svůj původně ohlášený postup proti Francii. Francouzské úřady a především prezident Sarkozy tvrdili, že EU a její noví členové, Rumunsko a Bulharsko, se dostatečně nesnaží vyřešit nastalou situaci Romů.

Takovéto zobrazování sporu o migraci romských občanů do Francie – primárně v podobě roztržky mezi EU a jejími členskými státy anebo mezi různými členskými státy – má tendenci zakrývat, jak se všichni podílejí na vývoji a změnách evropských governmentalit týkajících se Romů. Toto rámování konfliktu depolitizuje socioekonomické, politické a historické příčiny, které vedly k marginalizaci Romů a migraci části z nich do západní Evropy. Odpovědí na to, co je potřeba udělat, aby se předešlo diskriminaci různorodé evropské romské menšiny a aby se zlepšily její životní podmínky, nemohou být pouze právní předpisy nebo politické strategie na komunální, národní či nadnárodní úrovni. Spíše se musíme ptát, jak to, že romské identity a migrace jsou opakovaně spíše než za legální považovány za ilegální. Tato „ilegalizace“ přispívá k udržování a rozvoji nových způsobů řízení populace v Evropě, podle nichž může být s Romy zacházeno jinak než s ostatními občany EU. Jak ukazují současné debaty o situaci Romů, je to často jejich problematizace jako parazitů, kteří nechtějí pracovat, jako zločinců podílejících se na nezákonné činnosti a kočovníků neochotných se integrovat do společnosti, která vede k legitimizaci jejich vystěhování, vyhnání, nevyhovujícímu bydlení, vzdělání a zdravotní péči, a přitom usnadňuje jejich využívání ve formální i neformální ekonomice napříč Evropou. Představování marginalizovaných, kteří si za své postavení mohou sami, a jejich kriminalizace se evidentně neomezuje pouze na Romy. Takové strategie obecněji namířené proti chudým jsou používány v několika zemích. Avšak „ilegalizace“ romských identit a migrací zintenzivňuje strategii kriminalizace a odpovědnost Romů za jejich situaci. Jsou to právě tyto jejich problematizace jako parazitů, zločinců a kočujících a governmentality týkající se menšin, které uvedly do pohybu, jimiž je nezbytně potřeba se zabývat v současném výzkumu: mediálními a politickými proměnami romských menšin v Evropě.

Od „naléhavého případu“ k „veřejnému ohrožení“

Zkoumání dějin rozmanitých režimů pravdy znamená, jak naznačil [Michel] Foucault, „neanalyzovat chování ani ideje, společnosti ani jejich ‚ideologie‘, ale problematizace, skrze něž se bytí dává jako to, co může a má být myšleno, a praxe, na jejichž základě se tyto problematizace utvářejí“. Problematizace se nezaměřují primárně na řešení a otázky proto, aby problémy vymezily, ale spíše na to, proč a jak se jisté záležitosti jako chování, fenomény a procesy stávají problémem, který má být vyřešen, spravován či v jistém smyslu regulován.

Pohled na Romy z perspektivy problematizace podobně znamená, že se budeme ptát, jak jednotlivé politiky, opatření, představy a postoje Romy diskurzivně rámují a navrhují, vyvíjejí a legitimizují nástroje, jak se jimi zabývat. Způsoby vládnutí týkající se menšin se v Evropě převážně potýkaly s otázkou, jak a na jaké úrovni je třeba situovat a rozvíjet vhodné nástroje k posílení participace a vlastního vyjadřování menšin a k prevenci nebo k omezení konfliktů mezi majoritou a menšinou. Nicméně pokud se na Romy podíváme optikou governmentality a problematizace menšin, můžeme si pokládat mnohem zásadnější otázky. Jak se mohla existence různých skupin Romů v Evropě vůbec stát otázkou a proměnit se v soubor evropských „problémů“, na něž mají poskytovat odpověď různé politiky, nástroje, státní zásahy a procesy?

Francouzská a italská situace jasně ukazují, jak se problematizace Romů – v pojmech nomadismu, nezákonnosti, veřejné bezpečnosti anebo sociálního zabezpečení – využívá k vytvoření výjimečného právního stavu a k legitimizaci neobvyklých státních zásahů. Francouzský předseda vlády a člen Sarkozyho vládní strany UMP Jacques Myard například prohlásil, že příčinou „romského problému v Evropě“ je způsob, jakým si Romové vykládají a využívají právo na svobodný pohyb v rámci EU.

Řekl, že jejich „nepřiměřená migrace“ a s tím „související středověký způsob života“ představují značné bezpečnostní riziko. Francouzská vláda považuje Romy za hrozbu veřejné bezpečnosti i systému sociálního zabezpečení. Na základě takového hodnocení
bezpečnostních rizik tvrdí, že by se s touto skupinou mělo zacházet odlišně. Pokud se skutečně jedná o lidi, kteří ohrožují veřejný pořádek nebo systém sociálního zabezpečení, je možné učinit výjimku ze základního evropského práva na svobodný pohyb. Ale taková výjimka může být považována za legální jedině v případě, že je založena na posuzování každého jednotlivého případu zvlášť, a nikdy nesmí vést k vyčlenění jedné etnické skupiny nebo jejímu hromadnému vyhoštění. Ale jak Myardův příklad ilustruje, spojení nomadizace a protiprávního jednání francouzské vládě umožňuje považovat Romy za „bezpečnostní
problém“ a tím legitimizovat jejich vyhánění a jejich vyjmutí z nařízení EU o volném pohybu. Jinak řečeno, zásadní problém nespočívá ve sporu mezi EU a jejími členskými státy, nýbrž v tom, jakým způsobem sekuritizace a problematizace Romů jako veřejného ohrožení
umožňuje zacházet s občany EU, kteří porušují její nařízení.

Naproti tomu italské úřady se nesnažily Romy nomadizovat, aby je mohly ze země vyhnat, ale aby je mohly neustále vystěhovávat a udržovat je uvnitř státu. V Itálii ilegalizace Romů probíhala ruku v ruce s vývojem a plánováním rozsáhlého byrokratického aparátu. Okolo roku 1990 schválila řada italských regionů právní normy usilující o „ochranu kočovného způsobu života“. Ochrana romské kultury podle těchto norem měla spočívat ve vybudování segregačních táborů – tzv. campi nomadi – a ve stálém dohledu nad nimi. Od pozdních 80. let se již existující a historicky vzniklá infrastruktura segregovaných a kvazisegregovaných městských částí využila k vytvoření komplexního aparátu těchto táborů – campi nomadi. Avšak „normy na ochranu kočovného způsobu života“ italským úřadům umožnily tyto tábory, v nichž Romové žili, pravidelně ničit.

Tím se možnost jejich trvalého usazení a integrace do většinové společnosti značně omezila. Taková forma řízení populace oficiálně vyjádřila představu, že Romové jsou „kočovníci“, kteří přebývají pouze v táborech odloučených od italské společnosti. Ilegalizace jejich sociální mobility se využívá k zesílení obecného názoru, podle něhož Romové do Itálie nepatří, přestože většina z nich jsou italští občané anebo občané EU pocházející odjinud. Můžeme dokonce říci, že pojem „ochrany nomádů“ představuje eufemismus pro snahy, jak Romům bránit, aby se v Evropě integrovali a domáhali se svých evropských občanských práv. Od roku 2007 byl italský systém táborů dále obohacen o tzv. bezpečnostní dohody podepsané několika velkoměsty. Podle těchto dohod představuje pouhá přítomnost Romů ve veřejném prostoru bezpečnostní riziko a umožňuje úřadům proti nim použít speciálních opatření, včetně vystěhování a odebrání otisků prstů jim i jejich dětem. Tyto státní zásahy převádějí Romy v nepolitické, nebo dokonce méněcenné subjekty, zbavené lidských vlastností. Extrémně špatný zdravotní stav a situace bydlení v táborech, které jsou v prvé řadě důsledky vývoje systému táborů, bývají představovány jako přirozený, ovšem nenormální způsob jejich života.

Případ Itálie ukazuje jeden z nejkrajnějších příkladů toho, jak mnohé evropské země, včetně Velké Británie, Francie, Řecka a Nizozemí, postavily Romy mimo zákon. Odmítáním poskytnout své romské menšině služby, které dle vlastní nebo evropské legislativy mají povinnost zřizovat, donutily tyto státy řadu Romů k vytvoření „nelegálních“ útočišť. V současnosti se tyto přetrvávající domácí tradice ilegalizace životních podmínek místních romských menšin začaly překrývat s tím, jak se v západní Evropě přistupuje k migraci Romů ze střední a východní Evropy.

Limity proromské rétoriky

Mezinárodní vládní organizace založily různé proromské iniciativy. Pod hlavičkami s vypovídajícími názvy – např. Avoiding the Dependency Trap (Rozvojový program OSN), Breaking the Poverty Circle (Světová banka) a Instruments and Policies for Roma Inclusion (Evropská komise) – představily tyto organizace své iniciativy jako odpověď na marginalizaci, diskriminaci a sekuritizaci Romů. Přesto by nebylo správné z toho vyvozovat, že pouze národní státy zavádějí protiromská opatření a politiky. Analýza situace Romů v Evropě v pojmech binární opozice mezi národními či lokálními aktéry, kteří přijímají protiromská opatření na straně jedné, a mezinárodními aktéry, kteří se snaží na tuto sekuritizaci odpovídat vytvářením „proromských“ politik na straně druhé, zatemňuje roli, již ti druzí v marginalizaci Romů sehráli.

Tento problém vztahuje migraci Romů do západní Evropy k beznadějné situaci a dlouhodobé nezaměstnanosti Romů ve střední a východní Evropě. Za účelem boje s nezaměstnaností Světová banka a EU například samy představily a pomáhaly ve střední a východní Evropě zavést neoliberální politiku. Na základě socioekonomických dohod – obvykle pod podmínkou, že se nezaměstnaní zúčastní školení nebo programů veřejných prací – je tato politika zaměřená na to, jak Romům pomoci zlepšit jejich šance na trhu práce. Současná zpráva Světové banky (2008) o těchto zásazích do pracovního trhu označuje dlouhodobou nezaměstnanost Romů za „neaktivní“ a rámuje jejich socioekonomickou migraci jako nelegální, spíše než legální.

Jak jsem poukázal jinde, zavedení těchto opatření vedlo k marginalizaci, či dokonce k odlidštění Romů. Nejvážnějším důsledkem přijetí těchto tzv. aktivních politik zaměstnanosti na Slovensku například je, že zaměstnavatelům umožnily získávat levnější, snadno vykořisťovatelnou pracovní sílu. Několik firem tak třeba nahradilo své dosavadní zaměstnance lidmi placenými z projektů aktivní zaměstnanosti. Obzvláště se opatření dotkla marginalizovaných Romů. Přibližně 60 % lidí z této skupiny v současné době zapojených do programů aktivních přístupů k zaměstnanosti odvádí stejnou práci jako předtím. Jejich pracovní postavení se ze zaměstnání v rámci klasického trhu práce změnilo v účast na programech. Vzhledem k tomu, že obvyklá výše mzdy za práci v rámci aktivních programů je na Slovensku podstatně nižší než stanovená minimální mzda, někteří tento stav považují za „moderní formu otroctví“. Romští účastníci programů obvykle musí dělat ty nejhorší a fyzicky nejnáročnější úkoly.

Zároveň je po nich vyžadováno, aby vykonávali činnosti, které nesouvisí s jejich služebními povinnostmi, jako je práce v domácnostech neromů a plnění osobních úkolů pro vedoucí projektů nebo místní starosty. I v případech, kdy tyto programy zahrnují veřejné práce, se běžně stává, že místní úřady nutí účastníky dělat víceméně neužitečnou práci, jako je každodenní úklid městských ulic, který se dříve prováděl jednou do týdne.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsou na Slovensku v těchto programech nejvíce zastoupeni Romové, fungují tyto programy, vzniklé původně s cílem zvýšit jejich „zaměstnatelnost“, jako forma etnické governmentality. Vzhledem k tomu, že programy aktivního přístupu k zaměstnanosti dosud většině zapojených Romů nepřinesly pravidelnou práci, podílí se tyto politiky na posilování stereotypních obrazů Romů jako líných, neužitečných a neaktivních. Zaměření se v rámci programu aktivní zaměstnanosti na ty, kteří mají být motivováni, a na to, co Světová banka považuje za zlepšování jejich lidského a společenského kapitálu, má zásadní nedostatek. Praxe motivování a s ní spojené narativy o posilování postavení (empowerment) a rozvoje mají jednostrannou tendenci zobrazovat praxi vylučování jako problém nedostatečně využitého sociálního a lidského kapitálu. Odloučení individuálních příběhů anebo kolektivních dějin z širších politických, historických a socioekonomických kontextů má značné moralizující a depolitizující důsledky. Složité politické procesy marginalizace se tím převádějí na problémy morálky a odpovědnosti jednotlivců či skupin, jež si musí vyřešit sami.

Fox a Vermeesch nedávno přesvědčivě ukázali, že východoevropské nacionalismy byly diskurzy integrace EU spíše transformovány, než zpochybněny. Autoři na rozdíl od běžných představ namítají, že EU se nepřímo podílela na oživení a proměně nacionalismu, včetně šíření romofobních a antisemitských nálad. S notnou dávkou skepse tak musíme přistupovat ke způsobům, jimiž mezinárodní vládní organizace vytváří a šíří nové narativy – program aktivní zaměstnanosti, otevřená spolupráce, sociální inkluze, spolupráce soukromého a veřejného sektoru na celoživotním vzdělávání atd., které mají přispívat ke zlepšení situace Romů. V těchto diskurzech není nic, co by předem zaručilo jejich úspěch, a proto předtím, než proromské programy nadnárodních subjektů začneme oslavovat, je musíme podrobně a kriticky prozkoumat.

Za obzor současnosti: Minulá dědictví a činnost Romů

Způsob, jakým jsou Romové v současnosti prezentováni coby problém, není nijak novým jevem. Pokud bychom se podívali například do komunistické minulosti, mohli bychom si – kromě zřetelných odlišností – všimnout několika překvapivých podobností se současným trendem nomadizace Romů. Opatření o násilném usazení Romů přijatá například v komunistickém Polsku, Rumunsku a Československu často nepředstavovala nástroje určené primárně k zamezení či omezení kočování. Většina Romů ve východní a střední Evropě ve skutečnosti žila usazeně již od 18. století.

Tyto podoby nomadizace Romů můžeme považovat za předchůdce současných. Jednalo se o snahy, jak romské menšiny regulovat a činit je ekonomicky produktivními, ale přitom legitimizovat poskytování nestandardních forem bydlení, vzdělávání a zdravotní péče. Například v Československu byli slovenští Romové nuceni a pobízeni pracovat v těžkém průmyslu v pohraničí, které bylo po nacistické genocidě českých Židů a Romů a po vyhnání více než dvou milionů sudetských Němců značně vylidněné. Těmto slovenským Romům byl v pohraničí zpravidla odepřen trvalý pobyt, a tak se i nadále volně pohybovali a migrovali z práce v Čechách za příbuznými na Slovensku. Prakticky ve stejnou dobu na ně mířilo zákonodárství proti kočování, které pro změnu představovalo začátek nechvalně proslulé historie vyloučení Romů z veřejných služeb na základě rasové příslušnosti. Romské děti byly v systému školství systematicky segregovány a odesílány do speciálních škol a mnoho Romek bylo sterilizováno.

V průběhu 70. a 80. let státy západní Evropy a evropské instituce, například Rada Evropy, Romy také často rámovaly v pojmech kočovnictví. Dokonce ani v průběhu 90. let diskurzy nomadismu nechyběly v přístupech evropských zemí vůči Romům. Jednou z největších chyb učiněných Radou Evropy v době znepokojivého růstu počtu romských uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie bylo „prohlášení, že vzrůst migrace od roku 1990 nesmí vyvolat obavy z ‚přílivové vlny‘ cikánů valící se Evropou“. Spíše by se mělo jednat „pouze o návrat k jejich přirozené migraci“. Ohlas tohoto tvrzení bychom mohli nalézt ve zprávě Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, v níž stálo, že „společnou vlastností téměř všech romských komunit v Evropě je jejich kočovný způsob života“.

V roce 1999 Evropská komise obdobně naznačila, že Romové mají kvůli svému „kočovnému způsobu života“ problém s „ochranou vlastních základních lidských práv“. Narážky o údajném romském kočovném stylu života se objevily i ve vědeckých tvrzeních, jako v případě českého sociologa Pavla Barši, který uvedl, že Romové ve střední Evropě nemají územní základnu, že – „na rozdíl od ostatních evropských menšin“ – „nejsou Evropany“ a že „jim chybí nezbytné kulturní prostředky, aby si mohli rozvinout svoji vlastní, odlišnou společnost“, což označil za nezbytné pro moderní způsob života.

Zatímco poválečné diskurzy kočovnictví byly používány zejména k regulaci romských menšin uvnitř jednotlivých států západní a východní Evropy, po roce 1989 byly ve vzrůstající míře využity ke správě nově vzniklých romských migrací v rámci nejasných evropských hranic. Zásadním problémem politiky správy evropských migrací stejně jako sekuritizace Romů je, že tyto tendence podstatně brání schopnosti Romů čelit tomu, jak je ostatní neustále reprezentují. Přesto jeden z nejvýznamnějších pokroků v evropské historii po roce 1989 je, jak se proromští zastánci a sítě romských aktivistů pokusili postavit evropským governmentalitám vůči Romům.

Na rozdíl od toho, jak jsou Romové obvykle zobrazováni, se sami aktivně zapojovali do procesu formulace evropských menšinových politik a do diskuzí o situaci Romů v celé Evropě, a to mimo původní rámec východní a střední Evropy. Když EU v roce 1993 zahájila politiku rozšiřování a nabídla se zaručit „ochranu menšin“, neměla téměř žádnou menšinovou politiku. Zásluhou trvalého tlaku ze strany romských aktérů a proromských skupin, jakož i dalších skupin zastánců, vytvářela EU postupně současnou menšinovou a protidiskriminační politiku, včetně směrnice o rovnosti ras.

Podobně také rozšíření debaty o situaci Romů po celé Evropě bylo zásluhou převážně Romů a organizací romských zastánců, kteří vytrvale poukazovali na pokrytectví související s obviňováním situace Romů ve východní Evropě ze strany západoevropských států.

V neposlední řadě, jak jsem naznačil jinde, romské kulturní a vzpomínkové aktivity vzrůstající měrou narušovaly vyloučení Romů z evropských i dílčích národních dějin a pamětí. Tyto tři případy ukazují, jak romské organizace napříč Evropou kritizovali ilegalizaci Romů a repolitizovali socioekonomické, politické a historické příčiny jejich marginalizace. A tak, ačkoliv se současné evropské govermentality týkající se Romů podílí na jejich marginalizaci a vytlačování jejich hlasů, jsme svědky toho, jak se romské a proromské skupiny neustále snaží tyto tendence narušovat. Foucault tvrdil, že vznik určitých forem govermentalit stejně jako toho, co nazýval protireakcí – tzn. způsob odmítnutí těchto dominantních forem správy populace – je od sebe navzájem neoddělitelný. Zejména po létě v roce 2010, jsme byli svědky zvýšené činnosti různých sítí romských aktivistů v celé Evropě.

Tyto skupiny těžily z francouzské snahy provést změnu. V listopadu 2010 například skupina romských aktivistů z Rumunska adresovala Evropské komisi dopis, v němž stálo: „Požadujeme ukončení diskriminace Romů a jednání s nimi jako se sociálně ohroženou nebo znevýhodněnou skupinou. Označování Romů v evropských dokumentech za ‚zranitelné‘ přispívá k jejich marginalizaci.“

V tomto smyslu podpořili EU, aby vynaložila více úsilí na rozvoj již vybudovaného sociálního kapitálu a tím pádem se postavili vůči představě, že Romové se nejsou schopni sami organizovat (empower). Jestli tyto či podobné další pokusy snažící se napadat evropské governmentality mířené na Romy je budou schopny narušit, anebo dokonce změnit, se teprve uvidí. Časem se také ukáže, zda toto úsilí bude schopno čelit „rozumnému anticiganismu“ a jeho rasistickému podtextu. Přesto první krok nezbytný pro postavení se mnohočetným podobám vyloučení, kterému v současnosti čelí podstatná část romských menšin v Evropě, představuje posilování romských hlasů a zviditelňování jejich boje.

Huub van Baar

(Autor vyučuje na univerzitách v Giessenu a Amsterdamu. Ve svém výzkumu se věnuje neoliberalismu, migraci, evropským menšinám, současnému nacionalismu, evropským bezpečnostním politikám, kolektivní paměti a aktivismu Romů a Sintů v Evropě. Publikoval knihu The European Roma: Minority Representation, Memory and the Limits of Transnational Governmentality a množství odborných článků, z nichž dosud pouze jeden s názvem „Cesta z amnézie?“ byl přeložen do češtiny. Autorovu osobní stránku najdete tady: http://www.huubvanbaar.nl/.)

Odkazy na literaturu v textu:
— Barša, P. (2001): Ethnocultural justice in East Europeanstates and the case of the Czech Roma. In: Can Liberal Pluralism be Exported? Western Political Theory and Ethnic Relations in Eastern Europe (Eds. W. Kymlicka, M. Opalski). Oxford University Press, Oxford, s. 243-258.
— Foucault, M. (2003): Dějiny sexuality II. Užívání slastí. Hermann a synové, Praha.
— Fox, J. – Vermeersch, P. (2010): „Back door nationalism“. European Journal of Sociology, č. 50, s. 325-357.
— Glazer, N. (1997): We Are All Multiculturalist Now. Harvard University Press, Cambridge.

Článek pod názvem „Europe´s Romaphobia: problematization, securitization, nomadization“ vyšel v časopise Enviroment and Planning. Society and Space, č. 29/2011, s. 203-212 a v elektronické podobě (a se všemi odkazy na literaturu) ho najdete tady. Krácený český překlad jsme poprvé vydali ve čtvrtém čísle našeho zpravodaje Moment v prosinci 2014.