Přečtěte si rozhovor s jedním z členů nové radikálně levicové skupiny Kolektiv 115 (a současně členem naší skupiny). Dozvíte se v něm mimo jiné to, co už někteří z vás ví, že se naše skupina rozhodla po 9 letech své existence přerušit svoji činnost.

S jedním ze členů nedávno vzniklého radikálně levicového Kolektivu 115 jsme hovořili o aktivistickém vyhoření, snaze smířit rozličné protestní proudy a hledání nového emancipačního slovníku. 

Co vedlo k založení nové radikálně levicové skupiny Kolektiv 115?

Primární impuls vzešel od lidí z Iniciativy Ne rasismu (INR), kteří byli trochu frustrovaní z toho, že v Česku je protestní hnutí slabé a rozdrobené, takže přišli s nápadem založit širší organizaci, která by víc přála spolupráci, byla větší, organizovanější a také akceschopnější, a tudíž by mohla řešit více témat najednou.

Jde tedy o vidinu větší organizace, nebo to už je realita?

K115 je už nyní větší, než bývala třeba INR, protože spojila lidi z více kolektivů. Klíčové ale je, že jde o něco kvalitativně jiného. Pracujeme s lidmi z různých skupin, z nichž každá přináší vlastní agendu. Nejde přitom o pohlcení už existujících iniciativ, spíše o zapojení některých jejich členů do širšího kolektivu. V rámci organizace vznikly zatím tři pracovní skupiny: antifašistická, feministická a skupina, která se zaměřuje na boj o město. Plánujeme ještě environmentální skupinu.

Motto, na nějž odkazuje název K115, tedy „Analýza, akce, emancipace“, připomíná název německé postautonomní organizace TOP Berlin („Teorie, organizace, praxe“). Jde o náhodu, nebo inspiraci?

Se skupinou TOP Berlin se známe, takže je možné, že pro někoho mohla být inspirací, motto jsme ale zvolili kvůli jeho obsahu, nikoliv jako nápodobu. Bez analýzy nemůže být žádný aktivismus promyšlenou politikou, bez akce není možné pohnout ani sirkami na stole a emancipace je proces, jenž jednotlivce i společnost vede ke svobodnějšímu a spravedlivějšímu uspořádání.

Vznik kolektivu souvisí se zánikem Iniciativy Ne rasismu, problém xenofobie ale spíše narůstá. Byla to vhodná doba pro ukončení činnosti INR?

Pokud by to znamenalo, že K115 téma antifašismu opustí, bylo by to špatně, ale k tomu nedošlo, stále jde o součást naší politiky. Ovšem zatímco dříve byli hlavním problémem militantní neonacisté a strategií INR primárně veřejné protesty a blokády, dnes se situace proměňuje, protože se fašizují etablované politické struktury. I proto je třeba hledat nové strategie a taktiky odporu a antifašistické praxe, což je jeden z úkolů, kterým se chceme zabývat.

Souvisí vyčerpanost INR s reaktivností, tedy s tím, že pro neustálé reagování na činy politických protivníků nezbývá prostor k prosazení vlastní politické agendy?

Do určité míry ano, ale ani INR nikdy nešlo jen o antifašismus a vždy se snažila prezentovat i celkové vidění své politiky, včetně kritiky kapitalismu nebo třeba feministických témat. Pro tak malou skupinu to však možná bylo moc široké rozkročení, což mohlo vést k určité frustraci. V K115 můžeme vyhoření předcházet a leckomu i usnadnit návrat k aktivismu, protože neexistují bariéry mezi jednotlivými pracovními skupinami. Pokud je někdo vyčerpán radikálním antifašismem, může se věnovat jiným sociálním bojům.

Ve svém prohlášení místo tradiční levicové terminologie využíváte popkulturní odkazy: citujete Brumbála z Harryho Pottera, Galadriel z Pána prstenů a Morpheuse z filmu Matrix. Chcete tímto způsobem oslovit mladší generaci?

Chtěli jsme úvodní prohlášení trochu odlehčit, nejsme skupina akademiků, kteří znají nazpaměť Marxův Kapitál, a rádi bychom byli inkluzivním kolektivem. Ne každý z nás se dostal k levicové politice prostřednictvím teorie, spousta k ní došla subkulturní cestou nebo skrze životní zkušenost. Jazyk levicové teorie navíc často není lehce srozumitelný a K115 chce ke společnosti mluvit i jinak než jen jazykem teorie.

Lze ale v citovaných dílech vůbec zaznamenat nějaké odkazy na levicovou politiku? 

To ani nebyl záměr, víme o tom, že Tolkien byl konzervativec, Harry Potter liberál a Morpheus svého druhu elitář. Jde o to, co sdělují vybrané věty, nikoliv celá díla. Všiml jsem si, že s tím někteří lidé mají problém, ale volba citátů neznamená, že se vzdáváme levicové terminologie, jen bychom ji rádi trochu aktualizovali a snad i zpřístupnili více lidem.

A funguje to?

Je to úvodní prohlášení, v budoucnu budeme produkovat texty nejrůznějšího druhu, včetně těch akademičtějších. Každopádně se nám lidé začali hlásit i proto, že je zvolená forma oslovila. Zkušenost z minulosti nám říká, že taková strategie funguje. Bylo tomu tak i v případě INR, která se vědomě vzdala určitých slov, jež u nás působí jako rudý hadr na býka, a totéž jsme mohli vidět v případě autonomního sociálního centra Klinika, kde si také dost hráli s jazykem. Ve východoevropském kontextu má podobný přístup oprávnění. Můžeme donekonečna vysvětlovat veřejnosti, že naše představa antiautoritářského komunismu se neshoduje s praxí bývalého režimu, ale těžko tak přesvědčíte někoho, kdo prošel perzekucí nebo byl třeba pronásledován člen jeho rodiny.

Chcete se poučit z chyb emancipačních hnutí minulosti. Které chyby máte na mysli?

Hlavně odvěkou nemoc levičáctví, kterou je sektářství, třeba v podobě uzavírání se do striktně subkulturních struktur nebo hlídání ideologické čistoty. Bavit se o ideologii a politice je pro nás důležité, ale z jednou vydiskutovaného kánonu se nesmí stát neměnné dogma. Podobně by subkultury neměly fetišizovat svůj životní styl. Rozhodně se nechceme snažit o změnu skrze státní struktury, zároveň nám ale není blízký ani povstalecký anarchismus, tedy představa, že mezi současností a utopickým cílem už stojí pouze násilné povstání, které musíme teď hned provést.

Snažíte se usmířit revoluční marxisty s anarchistickými proudy?

Spojení „radikální levice“ používáme proto, že se pod něj vejde více myšlenkových tradic, ze kterých se snažíme vybrat to podstatné. Součástí kolektivu jsou lidé ovlivnění anarchismem, stejně jako antiautoritářským marxismem nebo třeba demokratickým socialismem. Identitářství v našem případě nehraje žádnou roli.

Chystáte akci „Vzpurná Praha. Dny práva na město“. Kdo má právo na město a jak by ho měl uplatňovat?

Zcela určitě lidé, kteří v něm žijí. Možností i témat, která se nabízejí, je celá řada. Od práva na bydlení přes cyklistické stezky až po padání mostů. Jsou různé způsoby, jak si město brát zpět, přitom ale nesmíme zapomínat, že jeho podobu dnes určují developerské firmy a tržní logika, což je vidět třeba na Metropolitním plánu. Vzpurná Praha se snaží kombinovat teorii s praxí, nabídnout analýzu, ale i praktické workshopy, na nichž se můžete třeba dozvědět, jak se bránit vystěhování.

Jaký je váš postoj k přímým akcím?

Přímá akce patří do repertoáru radikální levice a my se jí určitě nevzdáme. Nemělo by ale jít o akce konané jen pro dobrý pocit z nich. V případě Dnů práva na město nejde o to říkat lidem, co mají dělat, ale propojit aktivisty, kteří už v dané oblasti působí, s lidmi, které stav města trápí. Společně pak mohou hledat způsoby, jak brát právo na město do vlastních rukou.

Rozhovor vyšel původně v kulturním čtrnáctideníku A2 č.18/2018.