Nacionalismus není alternativa: Výzva k účasti na demonstraci 17. listopadu

Posted on by

Ve čtvrtek 17. listopadu hodláme demonstrovat v ulicích Prahy. Přineseme do veřejného prostoru téma solidarity bez hranic a kritiku nacionalismu politického mainstreamu. Zároveň nepřenecháme ulice ultrapravici k jejich vlastní propagandě. Přidejte se! [deutsche Version unten!] [aktualizováno / updated]

17-listopaddemo

Centrum Prahy, stovky lidí na náměstích v rukou třímají české vlajky a dovolávají se vlády pevné ruky. „Slušní Češi“ spolu se známými postavami ultranacionalistického podsvětí nabádají k útokům na „vlastizrádce“, kteří prý ohrožují národní suverenitu. Slova o české kultuře, národních hodnotách a strachu o naše děti nejsou slyšet pouze na podobných akcích. Legitimitu vypjatému nacionalismu dodávají svými výroky vrcholní političtí představitelé. Zdá se, že už není problém, když vicepremiér zpochybňuje romský holocaust a o Romech mluví jako o těch, co nechtějí pracovat. Zdá se být už normální, když ministr vnitra říká, že Česká republika nepřijme ani jednoho jediného uprchlíka, a když jeho podřízený, zodpovědný za českou migrační a azylovou politiku, zasedá v diskusních panelech po boku známých xenofobů, o válečných uprchlících mluví jako o ekonomických migrantech a snahu EU řešit alespoň částečně migrační krizi označuje za neomarxististický experiment. To vše v situaci, kdy ve vlnách Středozemního moře tonou další a další lidé na útěku a kdy desetitisíce dalších živoří v děsivých podmínkách přeplněných táborů v Řecku a jinde.

Právě politický mainstream posouvá politickou praxi stále více doprava, k populismu a autoritářství. Vyvolávání pocitu ohrožení spolehlivě funguje jako nástroj odlákání pozornosti od reálných problémů. V atmosféře strachu se věnuje mnohem méně pozornosti absenci sociálního bydlení, nízkým mzdám nebo podfinancování důležitých sektorů jako školství a zdravotnictví. Populistická rétorika upozaďuje problémy lidí v reálné hmotné nouzi a věnuje se vytváření abstraktních hrozeb, jako například ohrožení národních zájmů a úpadek tradiční rodiny. Již zmiňované národní hodnoty bychom prý měli za každou cenu bránit, i když není zcela jasné, co se pod tímto souslovím vlastně skrývá. Někdy by se mohlo zdát, že jde hlavně o právo na levné pivo a párek a vládu nad osudy „našich žen“, které musí pro potěchu českých mužů zůstat obnažené.

S výjimkou Okamurovy SPD dopadly ultrapravicové politické strany, kterých je na české politické scéně hned několik, v nedávných senátních a krajských volbách tristně. To však není důvod k radosti. Představují totiž jen špičku ledovce české reakcionářské politiky. Tím, kdo reálně prosazuje v praxi fašizujicí opatření, jsou strany politického mainstreamu. A to jak na centrální, tak na lokální úrovni. Nejde o nic nového. Jak však vypadá zavádění takových opatření do praxe za podpory občanů, můžeme pozorovat od minulého léta, kdy byly kvůli hrozbě, kterou údajně ztělesňují lidé na útěku, zavedeny kontroly na hranicích, ve vlacích a na dálnicích a do ulic byly vyslány vojenské hlídky. Kvůli údajnému riziku teroristického útoku se také navyšují rozpočty policie a objevují se návrhy na posílení jejích pravomocí. Několik málo uprchlíků, kteří do země spíše zabloudili, bylo zavíráno na dlouhou dobu do zpoplatněných detenčních zařízení. Veřejnost proti porušování jejich lidských práv příliš neprotestovala. Našlo se naopak dost takových, kteří aktivně hlásili policii každého člověka trochu tmavší pleti, na kterého v kritickém období narazili. Jedno, jestli šlo o členy folklorního souboru z Afriky nebo partu zahraničních brigádníků odpočívajících po práci na poli u silnice. Bez větší pozornosti se také vrací drábkovské nucené práce pro nezaměstnané. To jak snadno byla uvedená opatření přijata, politické strany ujistilo, že autoritářská a zpátečnická politika bude do budoucna funkčním prostředkem, jak si udržet přízeň voličů.

17. listopad je v českém kontextu vnímán jako národní svátek. Slaví se konec autoritářského režimu, o kterém se obvykle uvažuje jako o něčem, co bylo národu vnější, co ho utlačovalo. 17. listopad je v rámci nacionalistického narativu symbolem emancipace z područí cizích národů a znovuzařazení se mezi ostatní suverénní národy svobodného a demokratického západního světa. Tato znovunalezená „národní svoboda“ však nebyla výhrou pro každého. Zapomíná se na to, že změna režimu nepřinesla jen větší výběr spotřebního zboží a svobodu cestovat pro střední třídu. Změna se dotkla i méně privilegovaných vrstev společnosti. Staronová národní hrdost ve spojení s antikomunismem, který de facto znamenal silný odpor ke všemu levicovému, legitimizovala negativní dopady přechodu k neoliberálnímu kapitalismu – mimo jiné nárůst nerovností, sociální vyloučení a rostoucí nezaměstnanost – a ve vyhrocené podobě vedla až k rasistickým vraždám v 90. letech a k řadě pokusů o pogromy v době ekonomické krize. Obě tyto stránky jsou neoddělitelnou a často přehlíženou součástí jednoho nacionalistického příběhu.

Naším záměrem ale není hloubat nad 27 let starou událostí, ani hledat inspiraci v předlistopadovém autoritářském komunismu, který do velké míry získal svou legitimitu také nacionálním útlakem, konkrétně etnickou poválečnou očistou. Chceme adresovat problémy, které jsou palčivé teď a tady. V den, kdy budou město obcházet historické sentimenty, hodláme přinést do veřejného prostoru kritiku, která v něm žalostně chybí – kritiku nacionalismu a konceptu národního státu.

Uprchlickou krizí nezačalo nic nového. Ta pouze znovu ve veřejném prostoru odkryla sentimenty, o kterých si liberální část společnosti mohla myslet, že jsou dávno zapomenuty. Výzvy ke zbavování lidských práv těch, kdo se postavili nacionalistickému běsnění nebo podali pomocnou ruku lidem na útěku, či ke střílení lidí na hranicích a věšení „vlastizrádců“, nelze považovat za pouhý výstřelek krajní pravice. Český nacionalismus v sobě nese historii útlaku, vyloučení a násilí vůči těm, kteří byli považováni za jiné. Češi Romy nikdy nevnímali jako sobě rovné a i v často idealizované první republice byli ti druzí objektem státních represivních politik. Druhá světová válka pak rozvázala Čechům a Češkám ruce v konečném řešení romské otázky – v koncentračních táborech v Letech a Hodoníně u Kunštátu, odkud byli ti, co přežili, odesláni následně do Osvětimi. Romové i v současnosti čelí každodennímu rasismu a velká část z nich také chudobě, potížím se sháněním práce a bydlení a dalším problémům. Romové nebyli v české historii jedinou utlačovanou menšinou – stačí si vzpomenout na antisemitismus Druhé republiky, nebo poválečný odsun všech, kteří měli v dokumentech německou národnost, včetně mnoha antifašistů a těch, kteří přežili koncentrační tábory. Rasismus se v české společnost stává normou. Drtivá většina Čechů a Češek má negativní vztah k Romům a dalším lidem, kteří nejsou dost bílí na to, aby byli považováni za „slušné Čechy“. Ani „bratři Slováci“ nebyli po čas existence společného státu ve zcela rovnoprávném postavení. Vztah Prahy k obyvatelům Slovenska byl vždy zatížen paternalismem a jakýkoliv projev nesouhlasu byl Čechy odsuzován coby nacionalistický.

Podobnou historii má za sebou snad každý národní stát. Ne náhodou. Národy nejsou „přirozenými entitami“ se starobylou historií, ale produktem modernity, jenž vznikl ruku v ruce s kapitalismem. Národy plní funkci, kterou nezastává žádná jiná forma identifikace. V kapitalismu vládne konkurence, která neumožňuje, aby byli všichni vítězi. Národní identifikace umožňuje jedincům, kteří v této konkurenci neuspěli, aby se cítili součástí vítězství těch druhých. Stát svým právním aparátem, represivními složkami a jinými funkcemi vytváří podmínky pro to, aby tato soutěž mohla fungovat. To, ve které zemi se kdo narodí, do velké míry spoluurčuje jeho šance na trhu. V kapitalismu máme všichni zájem na tom zlepšovat ekonomický výkon vlastní země, protože tím zlepšujeme i vlastní šance na úspěch. Kapitalismus, národ a stát jsou tak spolu pevně svázané. A toto sepětí se prohlubuje v dobách krize, kdy se zvyšuje konkurence na trhu práce a kdy je třeba hledat viníky vlastního neúspěchu.

Národ se reprodukuje pomocí obrazů vnějšího a vnitřního nepřítele. Do role vnějšího nepřítele byly nedávno obsazeny „masy uprchlíků“, které se podle tohoto narativu snaží bezpracně získat podíl na „našem národním bohatství“, případně se chtějí zmocnit „našich žen“ a zničit „naší kulturu“. Úlohu vnitřního nepřítele v perspektivě nacionalistů zastávají v současnosti tzv. neomarxisté, kteří v nacionalistickém diskurzu zaujímají podobnou roli, jakou ve své době hráli bolševici nebo zednáři. Ve skutečnosti je však touto nálepkou označována nesourodá skupina lidí od liberální pravice a středu, až po radikální levici a anarchisty.

Občas slýcháme, že je třeba dát nacionalismu „pozitivní obsah“ a že národní identita je nenahraditelná. I když nacionalismus v minulosti sehrával emancipační roli, historie ukazuje, že od chvíle, kdy se konkrétních zemích stal „úspěšným“, vedl vždy dříve nebo později k vylučování některých kategorií lidí, a to bez ohledu na to, zda je národ pojímán na etnickém nebo občanském principu. Také dělení na „zlý nacionalismus“ a „hodné vlastenectví“ je iluzorní. Národ jako kategorie sociálního ohraničování ze své podstaty vede k vylučování „jiných“ a k homogenizaci „našich“, od kterých vyžaduje přizpůsobení a loajalitu. Z takového přístupu zkrátka nelze vyloučit negativní obsah.

Takovéto analýza situace může znít depresivně, přesto však nelze zapomínat na pozitivní události posledního roku. Současně s vlnou nenávisti se vzedmula vlna solidarity a překvapivě velké množství lidí se zapojilo do praktické pomoci uprchlíkům. Část společnosti je stále ještě schopna v krajním případě projevy nenávisti alespoň odsoudit. Toto může být základem pro rozvinutí důsledného antinacionalismu. Pokud chceme jít ve svém uvažování více do hloubky, nemůžeme zůstat pouze u odsuzování násilí a výzev k toleranci. Je třeba jasně ukázat na jádro problému – společnost založenou na národech, patriarchátu a kapitalistické ekonomice. Zatímco sociální a feministické boje lze v naší společnosti v alespoň omezené míře zaznamenat, problematika národů a národních států doposud nebyla kriticky reflektována. Je na nás, abychom budovali alternativy, jdoucí proti národu, státu a kapitálu.

Současná progresivní levice nemůže exkluzivní národ využívat k mobilizaci. V kontextu „uprchlické krize“ je nutné se proti nahlížení světa prostřednictvím optiky národních identit vymezit. Chceme svět, kde se všichni (včetně těch nově příchozích) budou moci svobodně a plnohodnotně identifikovat se svou čtvrtí, partou přátel, hudebním stylem nebo čímkoliv dalším, s čím budou chtít, aniž by jim při tom byly nacionalistickou perspektivou určovány meze.

Právě proto hodláme 17. listopadu demonstrovat v centru Prahy. Přineseme do veřejného prostoru téma antinacionální solidarity a kritiku nacionalismu a rasismu politického mainstreamu. Zároveň nepřenecháme ulice ultrapravici k jejich vlastní propagandě. Přidejte se!

Proti každému nacionalismu – za solidaritu bez hranic!

#nacionalismusnenialternativa #praha1711

Praktické informace:

Facebookovou stránku události najdete tady.

Aktuální informace z demonstrace a o dění ve městě sledujte na našem twitterovém účtu: https://twitter.com/NeRasismu

Start demonstrace: Prostranství před Hlavním nádražím (Vrchlického sady), 10:00

akcni-mapa-17-listopadu-2016

Akční mapu ke stažení v pdf najdete tady.

Text letáku “Jak se chovat na demonstraci a pravomoci policie (právní minimum)” najdete tady. Doporučujeme všem jeho přečtení.

Číslo telefonu právní asistence v češtině a angličtině (bude aktivní v den demonstrace): 00 420 / 704 369 564

Mobitour:

Materiál ke stažení / Mobistaff:

Mobivideo [with English subtitles]

[deutsche Version]

Nationalismus ist keine Alternative: Für eine freie und solidarische Gesellschaft

Im Prager Zentrum: Hunderte Menschen halten tschechische Flaggen in ihren Händen und rufen nach einer Regierung der festen Hand. „Anständige Tschechen“ rufen gemeinsam mit bekannten Figuren der ultranationalistischen Unterwelt zu Angriffen auf „Volksverräter“ auf, die angeblich die nationale Souveränität bedrohen. Die Rede von der tschechischen Kultur, den nationalen Werten und der Angst um unsere Kinder sind nicht nur auf diesen Aktionen zu hören.

Die hohe Politik verlieht diesen nationalistischen Ausbrüchen mit ihren eigenen Aussagen Legitimität. Es scheint, dass es schon kein Problem mehr ist, wenn der stellvertretende Premierminister den Holocaust an den Roma leugnet und sie bezichtigt, nicht arbeiten zu wollen. Es scheint schon normal zu sein, wenn der Innenminister sagt, dass die Tschechische Republik auch nicht einen einzigen Flüchtling aufnimmt, und wenn sein Staatssekretär, verantwortlich für die tschechische MIgrations- und Asylpolitik, bei öffentlichen Diskussionen an der Seite bekannter Fremdenfeinde sitzt, Kriegsflüchtlinge als Wirtschaftsflüchtlinge bezeichnet und die Bemühungen der EU, wenigstens einen Teil der Flüchtlinge zu integrieren als „neomarxistisches Experiment“ bezeichnet.

Und das alles in einer Situation, in der immer weiter Menschen auf der Flucht im Mittelmeer ertrinken und zehntausende weitere unter unwürdigsten Bedingungen in den überfüllten Lagern in Griechenland und anderswo verharren. Es ist gerade der politsche Mainstream, der die politische Praxis immer weiter nach rechts treibt, in Richtung Populismus und Autoritarismus. Das Heraufbeschwören einer Bedrohung funktioniert als verlässliches Werkzeug zur Ablenkung von den eigentlichen Problemen. In einer Atmosphäre der Angst widmet man sich weitaus weniger dem Fehlen von Sozialwohnungen, niedrigen Löhnen oder der Unterfinanzierung von Schulen und Gesundheitswesen. Populistische Rethorik spielt die Probleme der Menschen in einer wirklichen Notlage herunter und widmet sich dem Aufbau abstrakter Bedrohungen, wie beispielsweise der Bedrohung nationaler Interessen oder dem Zusammenbruch der traditionellen Familie.

Die bereits erwähnten nationalen Werte sollen wir dann aber um jeden Preis verteidigen, auch wenn nicht ganz klar ist, was sich hinter diesem Schlagwort überhaupt verbirgt. Fast könnte man meinen, dass es hauptsächlich um das Recht auf billiges Bier und Würstchen geht, und darum, das Schicksal „unserer Frauen“ bestimmen zu dürfen, die für’s Vergnügen allein der tschechischen Männer bitteschön nackt zu sein haben.

Mit Ausnahme der SPD Okamuras fielen die Wahlergebnisse aller ultrarechten Parteien, von denen es in der tschechischen politischen Szene gleich mehrere gibt, in den gerade abgehaltenen Senats- und Kommunalwahlen eher trist aus. Aber das ist kein Grund zur Freude. Sie stellen nämlich nur die Spitze des Eisbergs der tschechischen reaktionären Politik dar. Diejenigen, die in der Praxis die Massnahmen beschliessen und umsetzen, die schliesslich zur Faschisierung der Gesellschaft führen, sind die Parteien des politischen Mainstreams. Und das ebenso auf nationaler wie auf kommunaler Ebene. Wie die Einführung solcher Massnahmen in der Praxis, mit Unterstützung der Bürger, aussieht, konnten wir im vergangenen Sommer beobachten, als aufgrund der vermeintlichen Gefahr, die angeblich von Menschen auf der Flucht ausgehen soll, Grenzkontrollen auf Strassen und in Zügen wieder aufgenommen wurden und auf den Strassen das Militär patroullierte. Wegen eines angeblich drohenden terroristischen Anschlags wurde die Anzahl der Polizisten weiter erhöht und es gibt vermehrt Vorschläge zur Erweiterung ihrer Kompetenzen. Die paar wenigen Flüchtlinge, die sich in die Tschechische Republik eher verirrt als sich zum Ziel gewählt hatten, wurden für lange Zeit in geschlossene Einrichtungen gesperrt. Proteste gegen diese Verletzung ihrer Menschenrechte waren in der Öffentlichkeit kaum zu vernehmen. Im Gegenteil, es fanden sich genug solcher Leute, die jeden Menschen mit ein wenig dunklerer Hautfarbe bei der Polizei meldeten, den sie in dieser Zeit trafen. Egal, ob es sich um die Mitglieder einer Folkloregruppe aus Afrika handelte oder um ausländische Saisonarbeiter, die sich nach der Arbeit auf dem Feld an der Strasse ausruhten. Ohne grössere Aufmerksamkeit zu erregen, kehrt auch die Zwangsarbeit für Arbeitslose zurück. Ebenso widerstandslos, wie die genannten Massnahmen umgesetzt wurden, stellten die politischen Parteien umstandslos fest, dass autoritäre und rückwärtsgewandte Politik ein funktionierendes Mittel ist, um sich die Gunst der Wähler zu erhalten.

Der 17. November ist der tschechische Nationalfeiertag. Gefeiert wird das Ende des autoritären Regimes, eines Regimes, das man sich im Allgemeinen als etwas vorstellt, das von aussen kam und die Nation unterdrückte. Als nationales Narrativ ist der 17. November Symbol der Emanzipation aus der Abhängigkeit von fremden Völkern und der Reintegration in die Reihen der freien, souveränen und demokratischen Staaten der westlichen Welt.

Diese wiedererlangte „nationale Freiheit“ war jedoch kein Sieg für alle. Es ist in Vergessenheit geraten, dass der Regimewechsel nicht nur eine grössere Auswahl an Konsumwaren und Reisefreiheit für die MIttelklasse gebracht hat. Der Regimewechsel betraf auch die weniger privilegierten Schichten der Gesellschaft.

Das neue alte Heldentum in Verbindung mit Antikommunismus, der de facto heftigen Widerstand gegen alles Linke bedeutete, legitimierte die negativen Konsequenzen des Aufstiegs des neoliberalen Kapitalismus – unter anderem das Anwachsen von Ungerechtigkeit, sozialer Ausgenzung und Arbeitslosigkeit – und führte zu den rassistischen Morden der 90. Jahre und zu einer Reihe von versuchten Pogromen in der Zeit der Wirtschaftskrise. All dies ist nicht voneinander zu trennen und oft wird übersehen, dass sie aus dem nationalistischen Narrativ entspringen.

Es ist aber nicht unsere Absicht, die Ereignisse von vor 27 Jahren zu rekapitulieren oder Inspiration im autoritären Kommunismus von vor der Revolution zu suchen, der seine Legitimität ebenfalls zu grossen Teilen aus nationalistischer Unterdrückung bezog, konkret aus der ethnischen Säuberung der Nachkriegszeit. Wir wollen die Probleme adressieren, die jetzt und hier dringend sind. An dem Tag, an dem die Stadt in nationalistischem Sentiment versinkt, werden wir die Kritik in den öffentlichen Raum tragen, die dort schmerzlich fehlt – die Kritik an Nationalismus und Nationalstaat.

Mit der Flüchtlingskrise begann nichts Neues. Lediglich alte Vorurteile und Denkmuster, von denen der liberale Teil der Gesellschaft bisher dachte, dass sie lange vergessen seien, traten in der Öffentlichkeit wieder an die Oberfläche. Aufrufe, die Menschenrechte derer zu verletzen, die sich der nationalistischen Raserei entgegenstellen oder Menschen auf der Flucht eine helfende Hand reichen, zum Erschiessen von Menschen an den Grenzen und zur Inhaftierung von „Volksverrätern“ können nicht einfach als Ausfälle der extremen Rechten betrachtet werden. Der tschechische Nationalismus an sich trägt eine Geschichte der Unterdrückung, Ausgrenzung und Gewalt gegen diejenigen in sich, die als anders wahrgenommen wurden. Tschechen haben Roma niemals als gleichberechtigt betrachtet und auch in der oft idealisierten Ersten Republik wurden Letztere zu Objekten staatlicher Repression. Während des Zweiten Weltkrieges bot sich den Tschech_innen dann die Gelegenheit zur „Endlösung der Roma-Frage“ – in den Konzentrationslagern in Lety und Hodonín bei Kunštát, von wo aus diejenigen, die hier überlebten, nach Auschwitz geschickt wurden. Auch heute leiden Roma unter Alltagsrassismus und ein grosser Teil von ihnen lebt in Armut und hat grosse Schwierigkeiten, Arbeit oder eine Wohnung zu finden, um nur einen Teil der Probleme zu nennen. Roma waren in der tschechischen Geschichte aber nicht die einzige unterdrückte Minderheit – es reicht, sich an den Antisemitismus der Zweiten Republik zu erinnern oder die auf das Kriegsende folgende Abschiebung aller, in deren Dokumenten eine deutsche Nationalität vermerkt war, einschliesslich Überlebender der nationalsozialistischen Konzentrationslager und Antifaschist_innen. Rassismus ist die Norm in der tschechischen Gesellschaft. Die grosse Mehrheit der Tschech_innen hat eine negative Beziehung zu Roma und anderen Menschen, die nicht weiss genug sind, um als „anständige Tschechen“ durchzugehen. Auch die Beziehung zwischen Prag und den Einwohnern der Slowakei war immer paternalistisch geprägt und jedweder Widerspruch wurde von den Tschechen als nationalistisch gebrandmarkt und zurückgewiesen.

Wohl jeder Nationalstaat hat eine ähnliche Geschichte. Das ist kein Zufall. Nationen sind keine „natürlichen Entitäten“ mit Jahrtausende alter Geschichte, sondern ein Produkt der Moderne, das Hand in Hand mit dem Kapitalismus entstand. Nationen erfüllen eine Fuktion, die keine andere Form der Identifikation erfüllen kann. Im Kapitalismus herrscht Konkurrenz, die es nicht zulässt, dass alle gewinnen. Denjenigen, die in dieser Konkurrenz erfolglos bleiben, ermöglicht die Identifikation mit der Nation, sich als am Erfolg anderer beteiligt zu fühlen. Der Staat mit seinen Gesetzen, Repressionsorganen und anderen Funktionen schafft die Voraussetzungen dafür, dass der Wettbewerb funktionieren kann. In welchem Staat ein Mensch geboren wird, bestimmt grösstenteils über seine Chancen auf dem Markt. Im Kapitalismus haben alle ein Interesse daran, die Wirtschaft des eigenen Landes zu stärken, denn damit vergössern sich auch die eigenen Chancen auf Erfolg. Kapitalismus, Nation und Staat sind so untrennbar miteinander verschränkt. In Zeiten der Krise vertieft sich diese Verbindung, wenn die Konkurrenz auf dem Arbeitsmarkt sich verschärft und es nötig ist, Schuldige für den eigenen Misserfolg zu suchen.

Die Nation reproduziert sich mithilfe von Feindbildern, sowohl äusserer wie innerer. Die Rolle des äusseren Feindes wurde zuletzt mit den „Flüchtlingsmassen“ besetzt, die dem Narrativ zufolge sich ohne jede eigene Anstrengung an „unserem nationalen Reichtum“ bereichern, sich „unserer Frauen“ bemächtigen und „unsere Kultur“ zerstören wollen. Die Rolle des inneren Feindes wird derzeit den sogenannten Neomarxisten zugewiesen, ähnlich wie früher den Bolschewisten oder Freimaurern. In Wirklichkeit wird dieses Etikett jedoch einer vollkommen heterogenen Gruppe von Rechtsliberalen bis radikalen Linken und Anarchisten aufgeklebt.

Hin und wieder hören wir, dass die nationale Identität nicht ersetzbar und es daher notwendig ist, ihr einen „positiven Inhalt“ zu geben. Aber auch wenn Nationalismus in der Vergangenheit eine emanzipatorische Rolle spielte, zeigt die Geschichte, dass er früher oder später immer zur Ausgrenzung von Menschen führt, unabhängig davon, ob die Nation ethnisch oder republikanisch definiert wird. Eine solche Unterscheidung von „bösem Nationalismus“ und „gutem Patriotismus“ ist illusorisch. Die Nation als Kategorie sozialer Grenzziehung trägt grundsätzlich die Ausgrenzung „anderer“ und die Homogenisierung ihrer Mitglieder in sich, von denen sie Anpassung und Loyalität verlangt. Kurz gesagt, der negative Inhalt lässt sich nicht heraustrennen.

Eine solche Analyse klingt deprimierend, und gerade deswegen dürfen wir die positiven Ereignisse des vergangenen Jahres nicht vergessen. Mit der Welle des Hasses kam gleichzeitig eine Welle der Solidarität, an der sich eine überraschend grosse Zahl von Menschen beteiligte, die Flüchtlingen ganz praktisch half. Ein Teil der Gesellschaft ist noch fähig, in Grenzfällen Hassreden wenigstens zu verurteilen. Das kann die Grundlage für die Entfaltung eines konsequenten Antinationalismus werden. Wenn wir mit unseren Überlegungen weiter in die Tiefe gehen wollen, können wir nicht bei der Verurteilung von Gewalt und dem Aufruf zu mehr Toleranz stehen bleiben. Es ist notwendig, klar auf den Kern des Problems zu verweisen – eine Gesellschaft, die auf den Prinzipen der Nation, des Patriarchats und der kapitalistischen Ökonomie basiert. Während soziale und feministische Kämpfe in unserer Gesellschaft zumindest in einem begrenzten Rahmen thematisiert werden können, wurden bisher die Problematiken der Nation und des Nationalstaats nicht kritisch reflektiert. Es liegt an uns, eine Alternative zu Nation, Staat und Kapital zu entwickeln.

Die heutige progressive Linke kann die Nation nicht zur Mobilisierung verwenden. Im Kontext der „Flüchtlingskrise“ ist es notwendig, sich gegen eine durch nationale Identitäten geteilte Welt zu wenden. Wir wollen eine Welt, in der sich alle (einschliesslich der Neuangekommenen) frei und vollkommen mit ihrem Stadtviertel, ihrer Clique, ihrem Musikstil oder was auch immer, das ihnen nahe liegt, identifizieren können, ohne dass ihnen dabei nationalistische Grenzen auferlegt werden.

Genau deswegen werden wir am 17. November im Zentrum von Prag demonstrieren. Wir thematisieren im öffentlichen Raum antinationale Solidarität, die Kritik des Nationalismus und den Rassismus des politischen Mainstreams. Gleichzeitig überlassen wir der extremen Rechten die Strasse nicht für ihre Propaganda.

Gegen jeden Nationalismus – für Solidarität ohne Grenzen!

#nacionalismusnenialternativa #praha1711

Praktische Informationen:

Das Facebook-Event findet ihr hier.

Aktuelle Informationen zur Demo und zur Situation in der Stadt findet ihr auf unserem Twitterkanal: https://twitter.com/NeRasismu

Demonstrationsauftakt: Vor dem Eingang des Hauptbahnhofes (Vrchlického sady), 10 Uhr

Demonstrationsroute: Vrchlického sady – Opletalova – Hybernská – Senovážná – Senovážné náměstí – Jindřišská – Vodičkova – Palackého – Jungmannova – Jungmannovo náměstí

Aktionskarte zum Download findet ihr hier.

Rechts- und Demotipps für den 17. 11. findet ihr hier.

Telefonnumer des EA in Tschechisch und Englisch (erreichbar am Tag der Demonstration): (00 420) 704 369 564.

nacionalismusnenialternativalogo