Stanovisko aliance …ums Ganze! k průběhu NoG20 protestů v Hamburku.

Není tomu tak, že by se o to nepokusili. Bezpečnostní složky a politický establishment využily tolik prostředků, jež nabízí buržoazně-demokratický stát, jako nikdy dříve. Celé represivní a ideologické aparáty byly využity, aby minimalizovaly počet protestujících a udržely protesty pod kontrolou. Nejprve využily mediální zastrašování, následně zákazy kempů, přicestování a přenocování, popření shromažďovacího práva a policejní puč proti justici a militarizace policie. Strana zelených rozdělila protestující, když během summitu svolala vlastní shromáždění, jehož cílem nebylo vymezit se proti samotnému summitu, ale “ukázat odvahu” k “podpoře našeho způsobu života”. Dále bylo během samotného summitu nasazeno celkem 20 tisíc policajtů s profesionálním sadistou Duddem v čele, tucty vodních děl, opancéřované vozy, oddíly jízdní policie a psovodů, masové zatýkání, neustálý dohled vrtulníků a speciální komando s ostrými zbraněmi. To všichno posloužilo k brutálnímu napadání levicové táborníků a tábornic, autonomní demonstrantů a demonstrantek, místních obyvatel a obyvatelek, novinářů a novinářek a protestujících uprchlíků a uprchlic takovým způsobem, že to mělo za následek tucty vážně zraněných ještě před tím, než summit vůbec začal. Je jen zázrak, že nikdo nebyl zabit. Jinými slovy: policejní zásah byl vskutku “výstavní skříní moderní policejní práce” (Andy Grothe, SPD), jež zviditelnila autoritářský obrat neoliberalismu v srdci evropského kapitalismu. Nicméně: Všechno to bylo k ničemu.

Když ministr vnitra ohlásil, že každá militantnost bude “potlačena už v zárodku”, protestovali lidé zuřivě po dlouhé hodiny – a to s dlouho nevídaným nadšením a početnou účastí. Když oznámil, že nebudou tolerovány žádné “zakázané symboly”, abychom se zalíbili obchodnímu partnerovi v budování pevnosti Evropa a vzorovému demokratovi Erdoganovi, byla vytažena a skrz centrum Hamburku hodiny nesena obrovská vlajka PKK. Když vládnoucí panáci apelovali na lidi, aby se nespojovali s levicovými radikály, přišlo v sobotu i přes páteční nepokoje (a kvůli nim) přes 80 tisíc lidí na společnou závěrečnou demonstraci. Na provládní demonstraci organizovanou Zelenými bylo přitom sotva 5000 lidí. I když měl být chod nejdůležitějšího německého přístavu “neustále zaručen”, potřebovaly podniky skoro tři dny na to, aby se vyrovnaly se “ztrátami způsobenými blokádou”. Mohli bychom s výčtem pokračovat. Důležité ale je, že strategie pravicového senátu vedeného SPD, který chtěl rozdělit protesty prostřednictvím jejich částečné integrace a kriminalizace a marginalizace radikálního části, selhala. Spirála eskalace, kterou policejní vedení čile roztáčelo pomocí výjimečného stavu už před summitem, se jim vrátila i s úroky. Na tom se ukazuje úspěch dosavadního hnutí v Hamburku. Vytvořilo atmosféru, ve které zněl populární slogan “celý Hamburk nesnáší fízly” dost reálně. Skrze mnohočetnost forem protestu se minimálně na čas podařilo proti zinscenovanému konfliktu mezi autoritářským neoliberalismem a nacionalistickým obratem konečně postavit třetí možnost: solidaritu bez hranic. A to ve chvíli, kdy se díval celý svět. Jedná se o více než jen taktické vítězství, neboť protesty současně zmařily pokryteckou inscenaci světové exportní velmoci Německa jako “bašty rozumu a demokracie”.

Rozličné formy protestních akcí se vhodně doplňovaly, i když to někteří neradi říkají nahlas. Bez jiných militantních akcí, které na sebe vázaly přítomnost policie, by totiž blokáda přístavu nebyla tak úspěšná. Obsahově různé akce jako blokády účastníků summitu, studenstská stávka a blokáda přístavu vytvořily skutečný obraz #HamburgCityStrike. Šlo o víc než jen o pouhé třesení plotem mocných. Šlo o kritiku kapitalistického panství jako celku. Z naší strany chceme pouze dodat: nejen že si logistika společnosti, ve které se lidé musí utopit, zatímco zboží může svobodně plynout, zaslouží, aby byla blokována, naštěstí ji také je možné úspěšně zablokovat. Chceme v budoucnu debatovat o tom, jak může vypadat antikapitalistická praxe, která se na tuto zkušenost váže a narušuje logistiku kapitálu více než jen symbolicky. Nesmíme zapomenout ani na všechny kamarády a kamarádky, kteří a které sedí v současnosti ve vězení, nebo leží v nemocnici. Bez jakýchkoliv pochyb s vámi solidarizujeme.

Samozřejmě i zde se ukázaly skupinky blouznivců, které namísto kritiky kapitalismu šířily reakční obrazy nepřítele a antisemitské konspirační teorie. Díky přítomnosti radikální levice se jim ale nepodařilo prosadit. Právě naopak: když na širší antikapitalistické frontě došlo na prosazování nacionalistického tmelu, který stále drží tyto společnosti pohromadě, bylo “malé hamburské povstání” stále o krok napřed. To platí i přesto, že se během militantních akcí stalo mnoho sraček. Nejde nám třeba na rozum, jaký má smysl zapalovat osobní auta a ohrožovat nezúčastněné kolemjdoucí. Tady je namístě kritika použitých strategií. Pouhá eskalace sociálního konfliktu není správným cílem radikální levice, neboť má za následek vždy stejné bujné mediální fantazie, které se spokojí i s několika málo násilnými obrázky. Kdo si nedokáže představit nic jiného, než konečné zúčtování a brutalizaci konfliktu, nachází komfortní zónu v sebe-deklarovaných autonomních zónách. Na konci dne je pak každý riot pouze tak dobrý, jaká je společenská organizace a nakolik je ukotven v každodenním životě. I to ukázal Hamburk. Ale to, že sociální konflikt, který dosáhne až na ulici, neprobíhá podle učebnic politologie, platí o to víc, když se – podobně jako se tomu stalo v Hamburku v Schanzenviertel – z politické militantnosti stane společenská událost. Když se místní mládež spojí s aktivisty a aktivistkami z celé Evropy, aby ukázali fízlům, kteří je neustále šikanují, že je možné aspoň na pár hodin zvrátit poměr sil, a když v tomto okamžiku těžce vyzbrojený bezpečnostní aparát aspoň trochu ztratí kontrolu, tak je to dobře a ne špatně. Naděje totiž vždy vzniká pouze z rebelie. Ta však nikdy nežádala o svolení shora. Otázku, jak lze “něčemu takovému” zamezit a protest pokud možno do budoucna konstruovat bez zárodků militantnosti, přenecháme milerádi byrokratům a byrokratkám na obou stranách barikády. Spíše než se podivovat, že to nakonec bouchlo, dává smysl divit se, že se podobné věci nedějí častěji. A i přes pár idiotských činů se v Hamburku ukázalo, že se odehrávají hlavně ty správné.

Krokodýlí slzy roněné médii, která při každé příležitosti vytahují kartu “asociální podtřídy”, a která se teď dojímají nad tím, že bylo poškozeno kolo člověka závislého na sociální pomoci, nebo nad poškozením auta jedné důchodkyně, jsou zjevně špatným vtipem. Místo toho, aby radikální levice dávala známky za “správně provedené protesty”, by se měla ptát, čeho chce dosáhnout: Jsou to stateční občané respektive pomocné stráže policie, které se nemohly dočkat, až v neděli po plískanici postaví popelnice, které byly během riotů povaleny na zem, zase na svá místa? Nebo deseti tisíce lidí, kteří se různými způsoby zcela zřetelně odmítli podřídit policejnímu monopolu na násilí?

Také to, že se mnozí maloměšťáci z levicových stran a neziskovek mohou přetrhnout v tom, kdo se důrazněji distancuje od riotů, by nemělo nikoho znejistět. Jsou placeni právě za to, aby nerozuměli tomu, že “trestný čin” může být formou protestu těch, kteří nedisponují mocí. Ti, kteří sbírají tučné honoráře za řečnění v televizních talkshows, zatímco se ostatní o stejnou věc zasazují zcela bez nároku na odměnu, nemohou očekávat respekt. A i když mluví o tom, že “sociální smír” je už dlouho pasé, dělají něco reálně, pouze pokud je k tomu donutíme. To samé platí o uslintaných reakcích politiků a političek, kteří se jen snaží ukázat, jak je tento randál polekal, jež míchají relativizaci nacismu a absurdní obvinění z terorismu. To všechno však není neškodné. Ukazuje to na obrat společnosti doprava, kde při pohledu na hořící auta propuká kolektivní hysterie, ale úplně se přehlíží, že nedaleko od vlastních hranic tonou tisíce lidí. Tento pohoršený diskurs podporuje vnitřní zbrojení, které začíná lživými zprávami policie a výzvami bulvárních médií k udavačství a pokračuje pronásledováním levicových center. Rozhodně tu ale nekončí. Požadavky na zostření zákonů a vytvoření speciálních komisí jsou již na stole a byli bychom skutečně překvapeni, kdyby si tito neúspěšní ztroskotanci od policie a kontrarozvědky nezkusili ještě před volbami do Bundestagu zchladit žáhu vlnou procesů a domovních prohlídek. Cesta k autoritářství nezačíná rioty – ty pouze ukazují, jak se měšťácký střed již vzdálil vlastním pravidlům a základním principům. Jedno je však jisté: Společenský obrat doprava nezvrátíme přizpůsobením se.

Stručně řečeno: Ani před summitem jsme nepochybovali o tom, jestli je správné prolomit hrobové ticho v centru evropského krizového režimu. Že je to možné, ukázaly samotné protesty během summitu. Jasné je nám také následující: Přicházejí horší časy a společnost se polarizuje. Jako kritici a kritičky společenských poměrů ale víme, že jediná cesta ven vede skrz.

Přeloženo z německého originálu „Ein Gruss aus der Zukunft“ publikovaného 11. července.

…ums Ganze! je aliancí postautonomních, radikálně levicových skupin z Německa a Rakouska. Vznikla před protesty proti summitu skupiny G8 v německém Heiligendamu v roce 2007. V minulém roce bylo o alianci slyšet zejména v souvislosti s kampaní Nationalismus ist keine Alternative (Nacionalismus není alternativa). …ums Ganze! je součástí transnacionální antikapitalistické platformy Beyond Europe. V rámci protestů proti summitu G20 v Hamburku aliance spolu s místní skupinou Gruppe für den organisierten Widerspruch (GROW) a dalšími skupinami organizovala blokádu tamního nákladového přístavu.