Rozšiřovat klícku?

Proč potřebujeme revoluci. A proč revoluce nestačí.

One solution – revolution! A-, Anti-, Anti-capitalista – Overthrow the System, revolution anarchista! The revolution is my girlfriend! A tak dále. Na demonstracích, tričkách, v textech písní: magické slovo „revoluce“ má nezastupitelné místo v image a jazyku levice. Pokud ale právě začínáme s nějakou formou aktivismu – na univerzitě, ve škole, ve skupinách anebo autonomních centrech –, mohou se naše aktivity často zdát na hony vzdálené zásadní politické změně. Raději chodíme na antifašistické pochody, potkáváme se ve čtenářských kroužcích, kritizujeme sexismus na studentských schůzích anebo blokujeme transporty nukleárního odpadu. Někdy, když čteme text anebo píšeme prohlášení k demonstraci, na nás tato „revoluce“ vyskočí. Vždy ale vypadá jen jako prázdná fráze, něco vzdáleného našemu každodennímu životu. V následujícím textu ale toto magické slovo ztratí své kouzlo a prázdná fráze se naplní obsahem. Takže – proč vlastně chceme něco takového – zásadní změnu společnosti, skoncování s existujícími poměry? A v jakých případech postačují menší změny – reformy?

Reformy nestačí

Nechceme revoluci, protože je cool. Samozřejmě, užíváme si všechny ty plakáty s maskovanými chlapíky (někdy, a stále častěji, i ženami), házejícími kameny, fotky z povstání zapatistů v Mexiku anebo historické popisy kronštadtské rebelie v roce 1921. Jsme celkem rádi, že pro všechny údajně „normální“ věci jako vlastenectví, rasismus, sexismus, homofobie anebo kapitalismus máme jen vztyčený prostředník. Ve skutečnosti ale nejde o estetiku, o to být zajímaví, o velká odmítavá gesta anebo dogmatické uzavírání se v abstraktních revolučních principech. Chceme revoluci, protože některé věci se jednoduše nedají změnit krok za krkem. Namísto toho potřebujeme nějaký bod zlomu – doufáme, že spíš dříve než později –, ve kterém si velká část lidí řekne: „Ne. Tenhle kapitalistický způsob výroby co je to za blbost?! Je na čase zásadně změnit společnost.“

Jak jsme došli k tomuto závěru, lépe ukáže příklad: denně umírá okolo 30 tisíc lidí v důsledku podvýživy. Dlouho existovaly pokusy, jak situaci zlepšit – humanitární pomoc, genetické modifikace plodin s cílem zvýšení úrody, podpora lokální ekonomiky pomocí mikroúvěrů a stále nové a nové cíle OSN zaměřené na snížení hladu ve světě. Všechny tyto pokusy selhaly, je to hrozné. Když ve stejném čase existuje v Evropě nadprodukce potravin, zdá se logické dopravit je do chudších oblastí. Takovýto návrh je však často odmítaný jako naivní, protože může zničit místní ekonomiku. Tento pohled ukazuje zvrácenost kapitalistického způsobu výroby, kde dává větší smysl zlikvidovat přebytek potravin než jím nakrmit hladovějící – protože tato pomoc by z dlouhodobého hlediska znamenala víc hladovějících!

Místo toho se má všem dát možnost účastnit se soutěže tržní ekonomiky. Jediný problém však je, že tam, kde je soutěž, jsou nutně i ti, kdo prohráli. Dokud budeme k obstarání jídla potřebovat peníze, bude obrovské množství těch, kteří v této soutěži prohráli, hladovět. Nemáme představu, jak tuto zrůdnou logiku změnit reformami. Nevidíme jinou možnost, jak skoncovat s hladem, než revoluci v současném způsobu výroby.

Netřeba však chodit tak daleko. I v každodenním životě narážíme na limity kapitalismu. Když někdo bez peněz ukradne v supermarketu kvůli hladu sýr, dostane se do problémů: naštvaná pokladní, agresivní sekuriťák, nepříjemný fízl, policejní stanice, obvinění. Taková „neúčast v jejich hře“ rozhodně nezruší žádnou formu autority a nikdo si jejím prostřednictvím nepolepší (možná s výjimkou sadistického fízla). To samé platí o myšlence odstěhovat se s přáteli na vesnici a žít z vypěstované mrkve. Pokud to lidi baví, určitě by to měli dělat. Kapitalismus to ale nezasáhne. Stručně řečeno, kapitalismus je tvrdý oříšek. Je zbytečné poškrábat jen jeho povrch. Pokud chceme výrobu, která už nebude dál orientovaná na tvorbu zisku – se všemi zmíněnými následky –, musíme ji od základu změnit.

Představujeme si revoluci jako druh „kolektivního sebeosvobození“, jako proces, který vychází z našich osobních potřeb a tužeb a zaměřuje se na změnu od základů. Předtím si však musíme dát pozor právě na to, na čem se zakládají tyto potřeby a tužby. Protože ne každá revoluce nutně přináší osvobození. Levicový romantismus nás navíc často nechává sklouznout k představám, že revoluce je záležitostí půl dne. Zničí se některé symbolické budovy, vyvěsí rudé a černé vlajky a – hurá! – máme novou společnost! Když ale mluvíme o „zlomu“, představujeme si poměrně dlouhý proces. Kdo ví, možná v něm bude místo i pro ten symbolický den se zničenými a hořícími budovami. Co je však důležitější, potřebujeme se předtím i potom bavit o tom, jak vytvořit novou společnost.

Víc než revoluce

Když zároveň mluvíme o jiných formách hierarchie, je to jiné než u kapitalismu: pokud usilujeme o společnost, kde se výroba nepodřizuje zisku, neznamená to, že automaticky zmizí sexismus. Je velmi pravděpodobné, že v radách (nebo v čemkoli, v čem se budeme organizovat) budou opět mluvit muži. Možná někdo napadne svoji lesbickou sousedku. Musíme taky předpokládat, že mnoho lidí zůstane rasisty. Nové ekonomické podmínky to mohou v dlouhodobém výhledu změnit: ve světě bez národů, bez absurdní dělby práce, nebude myšlenka dělení lidí na dobré „domácí“ a zlé „cizince“ dávat smysl. Když ekonomika nebude ze své podstaty potřebovat špatně placená zaměstnání, lidé už nebudou podléhat iluzi, že ženy mají zvláštní talent pro domácí práce, výchovu dětí, práci asistentek nebo péči o seniory.

Vraťme se ale k původnímu tématu: to, co chceme, je „dobrý život“. A mohlo by být cynické říct – jako to někteří dělají – „Jistě, tak to bude po revoluci“. Protože už tady a teď existují možnosti, jak změnit způsob myšlení a chování, které učiní život o něco hodnotnějším a určitě o něco svobodnějším. Tyto změny situace „tady a teď“ se dotýkají spíše než kapitalismu jiných mocenských vztahů. Ve vztahu ke kapitalismu jde především o to, pochopit, jak funguje, k jakým pokusům o jeho překonání došlo a proč selhaly – dozvíme se tak, jak to v budoucnosti udělat lépe. Prostředkem, jak získat tyto znalosti, je učení a čtení, diskuse a organizování – ve čtenářských kroužcích, na workshopech, seminářích, ve skupinách. Stále blíže ke dni, kdy většina řekne: „Už dost!“

Konkrétnější možnosti zasáhnout existují například ve vztahu k rasismu. Když u pokladny v supermarketu uvidím, jak se „bílý“ důchodce naváží do Roma, má význam zasáhnout. Ukázat fašounskému dědkovi hranice, podpořit člověka, který zakouší rasismus, a dát veřejně najevo, že rasismus není akceptovatelný. Nemusí to změnit dědkův postoj, některé věci se ale stanou méně akceptovanými. Anebo když se prodavač zeptá ženy shánějící vrtačku, jestli hledá pěkný dárek k narozeninám pro přítele, má smysl uzemnit ho, že dotyčná možná miluje vrtání. A zároveň přemýšlet, jak je to hloupé, říkat to, jen aby se trochu narušily středověké představy prodavače o ženách.

Anebo když se neznámá žena, skloněná „ťuťu ňuňu“ nad kočárkem, odváží zeptat: „Je to chlapeček, anebo holčička?“ Někdo by mohl říct: „Nevím. Je to jeho rozhodnutí, ale ještě to neumí říct.“ To zpochybní její přesvědčení, že existují jen dvě pohlaví. Teoreticky se dá představit, že kategorie jako „muž“, „žena“, „transgender“, „gay“, „asexuál“ a podobně se mohou stát pro lidi nepodstatnými. Pro zviditelnění absurdnosti takového rozdělování není nutně potřebná „revoluce“. Ke změnám ve vnímaní může dojít krok za krokem. Má význam začít od sebe – zpochybnit klišé v našich vlastních rolích a v našich hlavách.

Rozšiřovat klícku, ale nezapomínat: je to stále klícka

Ve zkratce: nemyslíme si, že je rozumné čekat se vším až na dobu „po revoluci“, tak jako křesťané čekají na nebeské království. „Reforma“ se častokrát používá jako nadávka. „Reformista“ zní nezáživně a vypadá nudně. My si však vážně nemyslíme, že jde o to, jestli něco působí cool, nebo ne. Jde nám o nejlepší strategie ke změně společnosti. Schvalujeme proto vše, co udělá lidí šťastnějšími, zaměřuje se na lidské potřeby a odmítá autority. V tomto jsou přístupy, které fungují „tady a teď“, dokonalé.

Jedním z příkladů může byť nehierarchické rozhodování. Redakce „Ulic z cukru“ je složena z lidí různého věku a zkušeností. Naše práce by pravděpodobně byla „efektivnější“ se šéfem, který by rozhodoval a rozděloval povinnosti. Chceme ale žít ve světě, kde se berou vážně názory a potřeby každého, kde se nikdo necítí malý a bezvýznamný, komandovaný nebo nemá pocit, že nemá co říct. Má smysl dělat to lépe a řešit věci nehierarchickým způsobem. A to i přes všechny těžkosti, které z toho plynou – protože i ve formálně nehierarchických skupinách existují nerovnosti, které je třeba prozkoumat.

Dalším příkladem mohou být levicové „svobodné prostory“ jako například squaty či společné bydlení. Samozřejmě jsou jen částečně „svobodné“ – jejich existence je závislá na rozhodnutí vlastníků nebo úřadů. Častokrát se spotřebuje množství energie při dohadování se s ostatními nad nudnými detaily spolubydlení. Těžko říct, jak by to vypadalo ve svobodné společnosti, kde není třeba starat se o nájem a účty za elektřinu. Protiargument – „Pokud to nefunguje v našem společném bytě, jak to může fungovat ve svobodné společnosti?“ – je mimo, protože ignoruje nedostatek peněz a času jako důvody, proč to nefunguje. V osvobozené společnosti bude v každém případě potřebné – konečně – přijímat všechna rozhodnutí kolektivně. Má význam zkoušet to v praxi, protože politické boje jsou vždy kolektivním procesem. A to i v časech Facebooku a mobilů – všechny čtenářské kroužky, společenské akce a politická setkání potřebují reálné fyzické prostory. V tom plní „svobodné prostory“ jako squaty a autonomní centra úlohu klíčové infrastruktury.

Ztraceni v revolučním supermarketu

Reformy, tyto malé kroky směrem k lepšímu světu, v sobě vždy ukrývají nebezpečí: je lehké nechat se unést malými změnami a zapomenout, že cílem bylo něco úplně jiného. Většina lidí může chtít změnit svět v dlouhodobém horizontu, často ale ztrácí ze zřetele tento základní cíl ve svojí každodenní práci v boji za práva uprchlíků nebo proti jiné nespravedlnosti, prostřednictvím politických stran a občanských sdružení. To je důvod, proč uprostřed těchto chvályhodných činností nechceme zapomenout, že důvod všech nespravedlností neleží jen v osobním chování jednotlivce, ale že tato společnost ze své podstaty povzbuzuje lidi, aby se chovali jako zvířata. Dnešnímu způsobu výroby je vlastní, že působí škody. A tyto principiální změny není možné uskutečnit bez úplného svržení existující společnosti. Takže: ke knihám a na barikády!

K dalšímu čtení:

Taylor, G. B. (2012): Sedem ľavicových mýtov o kapitalizme.

Wolfe, Ross (2014): Reflections on resistance, reform, and revolution: The problematic forms of
contemporary anticapitalism. The charnel-house

Bookchin, Murray (2001): Anarchism, Marxism and the Future of the Left. Edinburgh: AK Press. [dostupné např. v Radikální knihovně Autonomního sociálního centra Klinika]


Celé 1. číslo Ulic z cukru v pdf můžete stáhnout tady.