Moishe Postone je marxistický akademik působící na Chicagské univerzitě. Vedle toho, že se zeširoka zabývá Marxovou kritikou politické ekonomie, přispěl významně k rozvoji teorie „levicového antisemitismu“, jež se zabývá způsoby, jimiž mohou postoje zaujímané levicovými skupinami, zvláště pak ty k otázce Izraele a Palestiny, přiživovat nepřátelství vůči židům nebo na něm mohou být založeny.
Pro mnoho lidí na současné levici představuje antisemitismus pouze jednu z forem rasismu, jež je nežádoucí, v současnosti nicméně velmi marginální a diskutovaná jenom proto, že izraelská vláda používá obvinění z antisemitismu, aby odklonila kritiku, které čelí. Vy nicméně tvrdíte, že se antisemitismus od jiných forem rasismu liší a není v současnosti marginální. Proč?
Je pravda, že izraelská vláda používá obvinění z antisemitismu k odrážení kritiky. To ale neznamená, že antisemitismus samotný nepředstavuje závažný problém.
Antisemitismus se liší od rasismu druhem domnělé moci, jež je připisovaná židům, sionismu a Izraeli, a jež je jádrem antisemitismu. Židé jsou vnímáni jako tvořící nezměrně mocnou, abstraktní, nepostižitelnou globální formu moci, jež vládne světu. U jiných forem rasismu se s ničím podobným nesetkáme. Rasismus, pokud vím, málokdy tvoří ucelený systém, jenž se snaží vysvětlit svět. Antisemitismus je primitivní kritikou světa kapitalistické modernity. Antisemitismus má pseudo-emancipatorní dimenzi, již jiné formy rasismu mají zřídka. To je důvod, proč ho považuji za obzvlášť nebezpečný pro levici.
Jak moc je podle vás současný antisemitismus spojený s postoji vůči Izraeli? Zdá se, že určitá část postojů některých levicových sil vůči Izraeli má antisemitské implikace. Je to proud, jenž nechce jen kritizovat izraelskou vládní politiku vůči Palestincům a nežádá její změnu, ale zrušení Izraele jako takového; chce svět, kde by existovaly všechny národní státy s výjimkou Izraele. Z této perspektivy být židem, pociťovat určitou spřízněnost s jinými židy a spolu s tím obvykle také s židy z Izraele, znamená být „sionista“, což je podobně odporné jako být rasista.
Je toho třeba rozebrat opravdu hodně. V současné formě antisionismu existuje fatální konvergence mnoha historických proudů.
Jeden z nich, jehož původ není nutně antisemitský, má kořeny v bojích mezi členy východoevropské židovské inteligence na začátku 20. století. Většina židovských intelektuálů – včetně sekularizovaných intelektuálů – pociťovala, že nějaká forma kolektivní identity je součástí židovské zkušenosti. Spolu s tím, jak se rozpadaly dřívější, imperiální formy kolektivity, tj. s tím, jak se rozpadaly staré říše, habsburská, romanovská a pruská, byla tato identita stále častěji definována jako národní. Židé ve východní Evropě – na rozdíl od západoevropských židů – se do značné míry vnímali jako určitá kolektivita, nejen jako příslušníci náboženství.
Existovaly různé formy tohoto židovského národního sebevyjádření. Sionismus byl jednou z nich. Existovaly další, jako židovští kulturní autonomové nebo Bund, autonomní socialistické hnutí židovských dělníků, jež bylo mnohem větší než jiná hnutí a jež se na začátku 20. století oddělilo od ruské sociálně demokratické strany.
Na druhé straně byli židé, z nichž mnozí byli členy komunistických stran, kteří jakékoli vyjádření židovské identity vnímali jako v rozporu s vlastním pojetím abstraktní osvícenské představy lidství. Trocký například v první fázi hovořil o Bundu jako o „sionistech trpících mořskou nemocí“. Povšimněte si, že tato kritika sionismu neměla nic společného s Palestinou nebo situací Palestinců, protože Bund se soustředil výhradně na autonomii v rámci ruské říše a odmítal sionismus. Stavění Bundu na roveň sionismu implikovalo odmítnutí jakékoliv formy židovské kolektivní sebeidentifikace. Myslím, že Trocký později změnil svůj názor, tento názor byl nicméně typický. Komunistické organizace měly tendenci k ostré kritice židovského nacionalismu jakéhokoliv typu (ať už šlo o kulturní nacionalismus, politický nacionalismus nebo sionismus). Šlo o jeden z proudů antisionismu, který nebyl nutně antisemitský. Ve jménu abstraktního univerzalismu ale odmítal židovskou kolektivní sebeidentifikaci. Tento antisionismus byl často nekonzistentní. Přiznával většině národů právo na sebeurčení. Židům však nikoli. Co se prezentovalo jako abstraktně-univerzální, bylo ideologické. Význam abstraktně-univerzálního se navíc mění s historickým kontextem. Po holocaustu a založení státu Izrael sloužil tento abstraktní univerzalismus k zakrývání historie židů v Evropě. Plnil velmi užitečnou, historicky „očistnou“ dvojí funkci: násilí historicky spáchané Evropany na židech bylo vymazáno; hrůzy evropské kolonizace byly současně připsány židům. Abstraktní univerzalismus se dnes pro mnohé antisionisty stává ideologií legitimizace, která pomáhá vzniku amnézie, pokud jde o dlouhou historii jednání, politik a ideologií Evropanů ve vztahu k židům, zatímco tato historie v podstatě pokračuje. Židé se zase jednou stali výjimečným předmětem evropského pobouření. Solidarita, již pociťuje většina židů vůči jiným židům, včetně těm žijícím ve státě Izrael – jakkoliv je po holocaustu pochopitelná – je kritizována. Tato forma antisionismu je základem programu vymýcení existujícího židovského sebeurčení. Konverguje s některými formami arabského nacionalismu, jenž je nyní kódován jako mimořádně progresivní.
Další proud levicového antisionismu – tentokrát hluboce antisemitského – byl uveden Sovětským svazem, konkrétně v průběhu politických procesů po 2. světové válce. Zvláště dramatické podoby nabyl v průběhu procesu se Slánským, v němž byla souzena a popravena většina členů Ústředního výboru komunistické strany. Všechna obvinění, jež proti nim byla vznesena, byla klasická antisemitská obvinění: byli vykořenění, kosmopolitní a součástí celosvětového spiknutí. Protože SSSR nemohl oficiálně používat jazyka antisemitismu, začal používat slova „sionismus“, ovšem ve významu, v jakém antisemité mluví o židech. Tito vedoucí představitelé československé komunistické strany, kteří neměli nic společného se sionismem (většina z nich byli veteráni španělské občanské války), byli popraveni jako sionisté.
Tento druh antisemitského antisionismu byl v období studené války importován na Blízký východ; z části tajnými službami zemí jako východní Německo. Do oblasti byla uvedena forma antisemitismu, jež byla „legitimní“ pro levici a byla nazývána antisionismem. Její původ nemá nic společného s hnutím proti izraelským osadám. Arabské obyvatelstvo Palestiny na židovskou imigraci samozřejmě reagovalo negativně a vzdorovalo jí. To je naprosto pochopitelné. Samo o sobě to ale není antisemitské. Tyto proudy antisionismu ale historicky konvergovaly.
Třetí forma antisionismu se objevila v souvislosti se samotným palestinským hnutím v posledních zhruba deseti letech. Mnohé palestinské organizace dlouhá léta odmítaly akceptovat existenci Izraele. V roce 1998 se nicméně Organizace pro osvobození Palestiny rozhodla, že uzná existenci Izraele. Druhá intifáda, jež začala v roce 2000, se politicky velmi lišila od první intifády a vedla ke změně tohoto rozhodnutí.
Považuji za zásadní politickou chybu a myslím, že je pozoruhodné a nešťastné, že se do toho levice zapletla a stále častěji volá po zrušení Izraele. Dnes žije na Blízkém východě stejné množství židů jako Palestinců. Jakákoli strategie založená na analogii k situaci v Alžírsku nebo Jižní Africe jednoduše nefunguje – z demografických, stejně jako politických nebo historických důvodů.
Jak je možné, že lidé nechápou, jaká je dnes situace a snaží se hledat nějaký druh řešení v podstatě národního konfliktu, jež by mohlo uvolnit progresivní politiku? Zahrnout konflikt pod škatulku kolonialismu znamená neporozumět situaci. Na rozdíl od těch, kdo zahrnují progresivní politiku pod národní boj, se domnívám, že dokud bude boj zaměřený na existenci Izraele a existenci Palestiny, budou progresivní boje oslabeny. Lidé, kteří považují boj proti existenci Izraele za progresivní, vydávají reakční politiku za progresivní.
V posledním desetiletí probíhá kampaň organizovaná některými Palestinci a přenesená na Západ levicí, s cílem vrátit na stůl otázku existence Izraele. To mělo za následek mimo jiné posílení pravice v Izraeli.
Mezi lety 1967 a 2000 tvrdila levice v Izraeli, že Palestinci chtějí sebeurčení a že představa pravice, že chtějí vymýtit Izrael, byla přeludem. V roce 2000 se bohužel ukázalo, že nejde o přelud, což vedlo k nesmírnému posílení pravice v jejích pokusech předejít vzniku palestinského státu. Izraelská pravice a palestinská pravice se vzájemně posilují. A západní levice podporuje to, co považuji za palestinskou pravici, ultranacionalisty a islamisty.
Myšlenka, že každý národ s výjimkou židů by měl mít právo na sebeurčení, vzešla ze Sovětského svazu. Stačí si přečíst, co napsal Stalin o národnostní otázce.
Další zvláštní věcí, pokud jde o některé současné levicové postoje, je projektování obrovské a mysteriózní moci na Izrael. Často se například považuje za axiomatické, že Izrael je dominantní mocností na Blízkém východě. Často se také tvrdí, že Izrael má ohromnou moc ve vládních kruzích USA a Británie.
Izrael není zdaleka tak mocný, jak se tvrdí. Přesto existují lidé, jako moji současní a bývalí kolegové z Chicagské univerzity, John Mearheimer a Stephen Walt, silně podporovaní kruhy ve Spojeném království, kteří tvrdí, že tím jediným, co ovlivňuje americkou politiku na Blízkém východě, je Izrael, a to prostřednictvím židovské lobby. Učinili takové povrchní obvinění bez jakéhokoliv vážného pokusu analyzovat americkou politiku na blízkém východě po roce 1945. Tu jistě nelze chápat jako řízenou Izraelem. Ignorují například zcela americkou politiku vůči Íránu v posledních 75 letech. Skutečnými pilíři americké politiky na Blízkém východě po 2. světové válce byly Saudská Arábie a Írán. To se změnilo v posledních desetiletích a Američané si nejsou jistí, jak se s tím vyrovnat a zajistit pro sebe Perský záliv. Přesto tu máte knihu od těchto dvou akademiků, kteří tvrdí, že americká politika na Blízkém východě byla primárně pod vlivem židovské lobby, aniž by se obtěžovali vážně analyzovat politiky velkých mocností na Blízkém východě ve 20. století.
Na jiném místě jsem ukázal, že tento druh argumentace je antisemitský. Nemá to nic společného s osobními postoji zúčastněných lidí; druh enormní globální moci, již připisuje židům (v tomto případě jako loutko-vodičům dobráckého, nechápavého, obřího strýčka Sama) je typický pro moderní antisemitské myšlení.
Obecněji tato ideologie představuje, co nazývám fetišizovanou formu antikapitalismu. To znamená, že mysteriózní moc kapitálu, jež je neuchopitelná, globální a jež ovlivňuje celé národy a oblasti, stejně jako lidské životy, je připisována židům. Abstraktní nadvláda kapitalismu je personifikována jako židé. Antisemitismus je revoltou proti globálnímu kapitálu, zaměněnému za židy. Tento přístup může rovněž pomoci vysvětlit rozšíření antisemitismu na Blízkém východě v posledních dvou desetiletích. Nemyslím, že se jedná o dostatečné vysvětlení s ohledem na utrpení Palestinců. Blízký východ v posledních třech dekádách prodělal ohromný ekonomický pokles. Jen subsaharská Afrika na tom je hůř. A k tom došlo ve chvíli, kdy se jiné země a regiony, před padesáti lety považované za třetí svět, rychle rozvíjejí. Myslím, že antisemitismus na Blízkém východě dnes není jen výrazem izraelsko-palestinského konfliktu, ale také zesíleného obecného pocitu bezmocnosti ve světle tohoto globálního vývoje.
Německá pravice před sto lety připisovala globální nadvládu kapitálu židům a Británii. Teď za ní levice vidí nadvládu Izraele a Spojených států. Myšlenkový vzorec se nezměnil. Máme tu antisemitismus, jenž se jeví jako progresivní a „antiimperialistický“, a který představuje vážné nebezpečí pro levici. Rasismus pro levici zřídka představuje nebezpečí. Levice musí být opatrná, aby nebyla rasistická, nejedná se ale o akutní nebezpečí, protože rasismus nemá zdánlivě emancipatorní rozměr antisemitismu.
Identifikace globální kapitalistické moci s židy a Británií sahá před nacismus, k části britské levice v období búrské války, kterou odmítala coby „židovskou válku“ – a populistickému hnutí v USA pozdního 19. století.
Ano, a teď se to ve Spojených státech navrací. Tzv. tea parties, zuřivá pravicová grass-roots reakce na finanční krizi, měla jasně antisemitský nádech.
Tvrdíte, že Sovětský svaz a podobné systémy nepředstavovaly formu emancipace od kapitalismu, ale státo-centrickou formu kapitalismu. Z toho plyne, že obecný postoj levice stavící se na stranu Sovětskému svazu – často velmi kriticky – proti Spojeným státům byl sebedestruktivní. Poukazujete na paralely mezi současným antiimperialismem, který se staví na stranu politického islámu jako protiváhy vůči USA, a starou Studenou válkou. Jaké myslíte, že jsou společné rysy těchto dvou politických polarizací? A v čem se liší?
Rozdíly spočívají v tom, že starší forma antiamerikanismu byla vázána na podporu komunistické revoluce ve Vietnamu, Kuby atd. Mohli jsme si o tom v té době myslet cokoliv, stejně tak i když to hodnotíme retrospektivně, jeho vlastní sebeporozumění ale bylo, že jde o podporu emancipatorního projektu. Spojené státy byly kritizovány nejen proto, že šlo o Spojené státy a velmoc, ale také proto že bránily vzniku progresivnějšího sociálního řádu. Takové bylo sebeporozumění mnoha těch, kdo byli solidární s Vietnamem nebo s Kubou.
Pochybuji, že lidé, kteří dnes říkají „My všichni jsme Hizbaláh“ nebo „My všichni jsme Hamás“, by tato hnutí chápali jako emancipatorní. V nejlepším případě tu jde o orientalistickou reifikaci Arabů a/nebo muslimů jako Druhých, čímž je Druhý, potvrzován. Jde o další známku historické bezmocnosti na straně levice, neschopnosti přijít s nějakou představou toho, jak by mohla vypadat postkapitalistická budoucnost. Mnozí jakoukoliv vizi transformace nahradili představou „odporu“. Jakýkoliv „odpor“ vůči Spojeným státům je vnímán pozitivně. Považuji to za extrémně pochybnou formu myšlení.
Myslím, že dokonce i v předchozím období – kdy převládala solidarita s Vietnamem, Kubou atd. – mělo dělení světa na dva tábory velmi negativní důsledky pro levici. Levice se příliš často nacházela v pozici zrcadlového obrazu západních nacionalistů. Mnozí na levici se stali nacionalisty protistrany. Většina z nich – existovaly některé významné výjimky – byla extrémně apologetická ve vztahu k tomu, co se dělo v komunistických zemích. Jejich kritický pohled byl otupený. Místo toho, aby rozvinula takovou formu internacionalismu, jež by byla kritická ke všem existujícím vtahům, začala levice podporovat jednu ze stran v jiné verzi Velké hry. To mělo katastrofální dopady na schopnost levice kriticky myslet – a to nejen v případě komunistů. Je absurdní, že Michel Foucault jel do Íránu a považoval revoluci mullahů za mající progresivní rozměr.
Představu dvou táborů dělalo přitažlivou to, že komunisti na Západě měli tendenci být velmi progresivní – často velmi odvážní – lidé, kteří trpěli za své pokusy vytvořit humánnější a progresivnější a možná dokonce socialistickou společnost. Tito lidé byli zcela instrumentalizováni; kvůli dvojímu charakteru komunismu to ale někteří nebyli schopni vidět. Části sociálně-demokratické levice, které stály proti těmto komunistům a viděly, jak sebou manipulovali, se staly ideology studeno-válečného liberalismu. Nedomnívám se, že bychom měli být na jedné nebo druhé straně. Myslím ale také, že situace pro levici je dnes horší.
Martin Thomas
Rozhovor vyšel původně jako “Zionism, anti-semitism and the left” v únoru 2010 v časopise »Solidarity«.
Další texty k antisemitismu a zkratkovité kritice kapitalismu:
Postone, Moishe (1980): Anti-Semitism and National Socialism: Notes on the German Reaction to “Holocaust“, New German Critique 19 (druhá část eseje vyšla v roce 2013 česky jako “Antisemitismus a národní socialismus” v časopise Analogon 71)
Postone, Moishe (2006): History and Helplessness: Mass Mobilization and Contemporary Forms of Anticapitalism, Public Culture 18, 1.
Wolfe, Ross (2016): Reflections on Left Antisemitism, Charnel-house