Německá autonomní antifa: Od autonomů k post-antifě

Bender je součástí autonomního hnutí v Německu od 80. let. Paul O´Banion s ním hovořil o jeho zkušenostech a pozorováních učiněných během 30 let organizování. V rozhovoru přišla řeč na počátky autonomního hnutí, otázku, jak se z něj v 80. a 90. letech vyvinula antifa a to, jak se od té doby proměnila. Tematizoval také, jak se dnes mají věci v postautonomním, post-antifa, německém radikálně levicovém prostředí. Bender je rovněž obeznámený se situaci ve Spojených státech a nabízí tipy, jak se organizovat proti fašismu a všem formám nadvlády.

Řekni něco o autonomech: kdo jste, na jakých politických tradicích a perspektivách stavíte a jaké byly vaše praktické a teoretické aktivity?

Bender: Mluvíme-li o „autonomech“, mluvíme o Německu 80. let. Tam se autonomové poprvé objevili a měli charakter hnutí. Šlo o výsledek dynamiky tak zvaných nových sociálních hnutí nebo, jak tomu říkáte ve Spojených státech, nové levice.

Stejně jako v mnoha jiných zemích sahají i tady počátky nových sociálních hnutí, jejichž jedním výsledkem byl vznik autonomního hnutí v 80. letech, k „dlouhému roku ’68”, jenž lze asi nejlépe popsat jako „antiautoritářskou vzpouru”. Nesmíme zapomínat, že šedesátý osmý politicky trval mnohem déle než rok. Hnutí se po roce ‘68 do jisté míry vyčerpalo. Lidé se sami sebe ptali, jak pokračovat. Což znamená, jak organizovat hnutí, jež je v úpadku.

Šedesátý osmý byl „momentem hnutí”. 70. léta se vyvíjela více ve znamení stranické trajektorie. Byla desetiletím tzv. K-skupin. K-skupiny byly různé komunistické skupiny, jež – v některých případech měly hodně členů a ve všech případech – bez ohledu na to, jak velké ve skutečnosti byly – měly za cíl stát se masovou stranou. Šlo o poslední epizodu historie komunistických stran. Zatímco první epizoda skončila tragédií sovětské státostrany, tentokrát to skončilo fraškou komunistických stran vedených studenty téměř bez jakéhokoliv vlivu na pracující třídu. Co ale měly, byl velký vliv na nové formy politiky a nová politická témata, nejen ta založená na práci a pracující třídě.

Stejně jako se na konci 60. let studentské hnutí dostalo do krize a transformovalo se do komunistických skupin, tak také tyto K-skupiny na konci 70. let dospěly do krize. Tato situace vyústila v rozdělení do dvou odlišných způsobů organizace (i když na začátku obě metody šly nějakou dobu společnou cestou): Strany zelených na jedné straně a autonomního hnutí na straně druhé.

Strana zelených a autonomní hnutí tvořily dva póly: Na jedné straně byla politická strana, na druhé sebe-organizace, síťování a explicitní politika proti všem druhům státních aparátů a státních institucí.

Autonomní hnutí 80. let v Německu bylo – podobně jako radikální a anarchistická levice ve Spojených státech – organizováno kolem obsazených domů, autonomních a samosprávných mládežnických center a nezávislé, nekomerční infrastruktury s infoshopy, levicovými knihkupectvími, subkulturními prostory atd. Modelem politiky byla spíše pléna a rozhodování konsenzem než hlasování a vláda většiny. Politika byla založena spíše na akcích a kampaních než na programu nebo teorii. Hnutí se zajímalo spíše o praktické akce než o teoretické diskuse a obecně bylo spíše životním stylem než organizovanou a dobře reflektovanou intervencí do politických diskurzů, jak je tomu dnes.

Autonomní styl politiky byl nejen na úrovni organizace pionýrem toho, co je dnes populární jako nehierarchické, nedogmatické, na projektech založené síťování (možná že bychom tento způsob organizování se měli nazývat post-fordistickým nebo dokonce neoliberálním?). Také jeho témata a problémy byly decentralizované a rozšířené: protiválečný boj, protijaderné hnutí, squatting a boj za autonomní svobodné prostory, punkové a nezávislé labely, antiimperialismus, solidární práce pro politické vězně atd. V 80. letech tu ještě existovalo něco jako levicová hegemonie mezi mládeží (protože autonomní hnutí bylo převážně hnutím mládeže a mělo hodně do činění se subkulturou a alternativním životním stylem).

Tohle všechno se koncem 80. let změnilo. Tak jako přišlo k úpadku studentské hnutí roku ‘68 a na konci 70. let ho následovaly K-skupiny, bylo i autonomní hnutí na konci 80. let vyčerpané. Existovalo několik důvodů, jež vedly k vyčerpání autonomů:

„ghettoizace” uvnitř společnosti, jež nás izolovala,
špatné PR a absence dobré mediální politiky,
počátek neoliberálního vládnutí, jež vedlo k vyprázdnění části hlavní kritiky vůči standardizovanému, normalizovanému životu, zatímco se určité části autonomního a subkulturního životního stylu paradoxně staly mainstreamem,
krize tak zvané občanské společnosti, jež představovala důležité pozadí,
s tím je úzce spojený úpadek různých tzv. Teilbereichskämpfe, monotematických bojů, jako bylo protiválečné hnutí nebo hnutí proti jaderné energii,
imploze „reálného socialismu“ a pád Berlínské zdi, jež celosvětově změnily situaci
a byly tu také nové zákony, zejména ty, jež byly namířené proti autonomnímu hnutí, například zákon namířený proti militantním demonstracím a taktikám spojeným s černým blokem, jako je maskování na demonstracích.

Právě v této situaci vyvstala znova otázka, jak se organizovat.

Tato otázka byla diskutována v autonomním hnutí. Přišla s ní jedna z prvních a nejpopulárnějších autonomních antifašistických skupin, Autonome Antifa (M) z Göttingenu, ale také berlínská skupina FelS (Für eine linke Strömung, Za levicový proud). Organizační diskuse se vztahovala k oběma zkušenostem: na jedné straně k dekádě velmi dogmatické teorie a praxe K-skupin v 70. letech a k problémům uzavřenějších, kádrových modelů organizace obecně, na druhé straně k problémům a silným stránkám autonomního sebe-organizování v 80. letech.

Nejdůležitějším výstupem z těchto diskusí bylo rozhodnutí organizovat se v autonomních antifa skupinách. Mnoho lidí, kteří by v 80. letech byli pravděpodobně součástí autonomního hnutí, se teď organizovalo v antifašistických skupinách uvnitř toho, co zbylo z autonomní scény.

Na konci 90. let se situace opět změnila. Ačkoliv stále existovala autonomní scéna, většina politických skupin se v té době angažovala v radikální, mimoparlamentní, nedogmatické levici, o níž mluvíme jako o „post-autonomní“ nebo jako o „post-antifa“ skupinách. To znamená, že ačkoliv velká část politiky těchto skupin stále vycházela ze stejné radikální kritiky, tato politika nebyla součástí autonomního hnutí, ani nebyla dělaná pod nálepkou antify.

Stále existující autonomní skupiny je možné chápat jako součást antiautoritářského stylu politiky, ale autonomové jako hnutí byli dítětem 80. let a druhem (sebe-)kritiky éry fordistického způsobu produkce a keynesiánského modelu sociálního státu. Rozhodujícími pojmy a postoji – nejen k dělání politiky, ale také k životnímu stylu v radikální levici, v období po osmašedesátém a obzvlášť v autonomním hnutí 80. let – byly principy jako sebeurčení, seberealizace a autonomie, kritika všech forem autoritářství, dekonstrukce všech forem reprezentace a obecně odpor vůči státu a klasické stranické politice. Tohle všechno je ale teď, v určitém smyslu, vyčerpané. Část z naší kritiky se stala součástí neoliberálního mainstreamu; část byla předstihnuta zkratkovitými antikapitalistickými formami populismu; část byla adoptována neoliberálními „technikami já“. Důležitá je také neoliberální, postfordistická a finančně-kapitalistická flexibilizace a individualizace společnosti a restrukturalizace státu, s jejím ústupem od sociálního státu, sociální infrastruktury a aktivní politiky pracovního trhu.

Pro americký kontext je důležité, že tu ve skutečnosti neexistuje žádná obdoba autonomů. Ve Spojených státech máte na jedné straně všechny druhy socialistických a komunistických skupin, a na druhé straně všechny druhy malých anarchistických a nedogmatických levicových skupin, ale ne nic jako je mix, který najdete v autonomním hnutí a skupinách v Německu. Co chybí ve Spojených státech a co dnes hledám v německé radikální levici, je silná analýza a kritika, jakou je možné najít v marxismu a kritické teorii, a nedogmatické a antiautoritářské formy organizace, jaké lze najít v anarchismu, jež jsou v duchu punku smíchány dohromady.

Co je to autonomní strategie? Proč byl takový důraz kladen na obsazené domy a kulturní centra a na militantní pouliční konfrontace? Co dalšího obnáší aktivita a teorie autonomů?

Bender: S autonomním hnutím 80. let přišla tzv. politika první osoby. To znamená chuť angažovat se přímo v tom, co chceme a můžeme udělat tady a teď, aniž bychom to delegovali na klasické politické formy. Šlo možná o první praktický důsledek toho, čemu se několik let nebo dokonce desetiletí říkalo „krize reprezentace“ a co bylo tématem filozofických textů a teoretických diskusí už v 70. letech. Tyto diskuse a myšlenky ovlivnily vše od přímých militantních akcí po sebe-organizované autonomní prostory. Byly ztělesněny spíše v životním stylu ve zdravém, radikálním smyslu, než z hlediska aplikace teorie nebo klasické strategie. Základním výstupem ale byla myšlenka vstupovat do jednotlivých a konkrétních bojů s cílem radikalizovat je zevnitř. Mohlo jít o již existující boje, jako třeba mírové hnutí (jež autonomové vyvažovali prostřednictvím znepokojujícího sloganu Krieg dem Krieg, neboli „válku válce“), nebo o boje iniciované samotným hnutím, jako třeba squattování autonomních mládežnických a dělnických center. Nešlo ani tak o následování předem dané teorie, jako spíše o vytváření nové teorie v praxi. Konkrétně – teorie, jež se rozvinula, říkala, že bychom se neměli zaměřovat na třídu, „masy“ nebo populaci, ale že se musíme zaměřit na různé formy nadvlády a represe a politizovat a radikalizovat je ve směru antikapitalistické kritiky obecně. Když se v 90. letech objevila politika identit bojovali jsme už v autonomním hnutí podél os třídy-rasy-genderu; existovala dokonce kniha nazvaná „Three to One“, jež poukazovala na tento „trojí útlak“.

Existují autonomní publikace, vzdělávací akce nebo veřejné diskuse? Jak autonomové praktikují to, co Gramsci nazýval kontra-hegemonními boji za účelem přetvoření toho, co je akceptováno jako „zdravý rozum“ (common sense)? Jak mimo pouliční střety vedete boj o ideje?

Bender: Tohle je důležitý rozdíl mezi autonomním hnutím 80. let a politikou, jež následovala později. V 80. letech, mělo hnutí sílu a také sebeporozumění k zakládání politiky na vlastních Zusammenhänge, svých vlastních vztazích. To zahrnovalo budování vlastní infrastruktury, jako jsou infoshopy, knihkupectví, vydavatelství a publikace, veřejné prostory atd., ale ne angažování se v širších aliancích a spolupráci s oficiálními institucemi, stranami a masmédii. Gramsci nebyl referenčním bodem a obecně v teorii hnutí spíše absentoval. S transformací k autonomní antifě koncem 80. let se tento politický přístup proměnil.

Cílem stále bylo odkazovat k naší vlastní perspektivě a politickým formám, ale lépe je komunikovat navenek, využívat kontakty v médiích mimo naši vlastní infrastrukturu (jež také poměrně zeslábla, když se objevily digitální technologie) a iniciovat širší spojenectví. Tak jako je tomu v politice vždy, bylo třeba šířit vlastní perspektivu a ideje. A protože pozice autonomů ve vztahu k masmédiím byla slabá, bylo důležité používat a produkovat spektakulární obrazy. I když se deklarovalo, že militantní akce jsou přímými a praktickými akcemi, byly vždy důležité na symbolické rovině. To začalo být stále více zřejmé a byly jako takové pojímány při strategických úvahách a v politické praxi.

Černý blok, například, nebyl jen otázkou sebeobrany, ale také prostředkem, jak ukázat, že jsme tady a kdo jsme. Stejně tak byly během demonstrací nezbytné militantní akce, protože masmédia o vás prostě neinformují. Pokud jsou ale rozbita dvě okna, máte hned celostátní pozornost.

S generací autonomního antifašistického organizování došlo k dalšímu významnému posunu – teorie se stala mnohem významnější. Nesnažili jsme se sledovat určitou teorii jako marxismus nebo anarchismus, ani formulovat svoji vlastní teorii. Spíše nám šlo o vybroušení kritiky kapitalismu, jeho ideologických účinků a každodenního života s nedogmatickým použitím různých teoretických proudů: nedogmatického marxismu mimo rámec stranického komunismu, kritické teorie, poststrukturalismu atd.

Můžeš říct něco o tom, jak se z autonomního hnutí vyvinula antifa? Jak zapadá antifa do širší strategie budování revoluční dvojí moci?

Bender: Jak už jsem řekl, na konci 80. let bylo autonomní hnutí do jisté míry vyčerpané. To bylo důvodem, proč znova vyvstala otázka, jak se organizovat. Hlavním problémem se zdál být nedostatek závaznosti a neprovázaná povaha struktur. Jako vždy, když se politika dělá v prostředí hnutí – a zejména takového, které chce explicitně praktikovat a realizovat autonomii – máte lidi, kteří přicházejí a odcházejí, bez jasné zodpovědnosti nebo funkcí, bez jasného programu nebo teoretického základu, chybí organizovaná diskuse a chybí lineárnost, ať už v teoretickém nebo organizačním vývoji. V autonomním hnutí neexistovaly žádné skutečně formální struktury, jen neformální kontakty, oficiálně nehierarchické, ve skutečnosti ovšem s interními a velmi neformálními hierarchiemi.

Dalším problémem hnutí bylo, že neexistovala žádná kontinuita na osobní rovině. Vše bylo vždy závislé na velkém nadšení většinou poměrně mladých lidí, kteří už měli určitou úroveň zkušeností a kteří se po určitou dobu obětovali pro hnutí a byli schopni žít autonomním životním stylem. Jinými slovy, nebyl tu prostor pro lidi s dětmi a rodinami, nebo pro práci 40 hodin týdně. Tento problém se drasticky zintenzivnil v 90. letech s postupem neoliberální reorganizace společnosti.

Dohromady s absencí formálních organizačních struktur a absencí osobní kontinuity tu neexistoval přenos zkušeností a poučení mezi staršími a mladšími lidmi nebo mezi generacemi. A ačkoliv probíhaly nekonečné diskuse, nepřispívaly dostatečně k teoretickému posunu. Zdálo se, že vedeme stále znova a znova stejné diskuse a kdokoliv, kdo pociťoval potřebu teoretické či kritické diskuse – např. o politické ekonomii nebo o kapitalismu na abstraktní, systémové rovině – ji musel hledat jinde. Stručně vyjádřeno – klíčovými slovy, jež vzešla z těchto diskusí byly Verbindlichkeit und Kontinuität: závaznost a kontinuita: cítili jsme potřebu kontinuity a propojování struktur.

Nejdůležitějším krokem k větší kontinuitě a závaznosti bylo organizování se ve skupinách, jež měly pravidelné schůzky a jasné členství namísto otevřených shromáždění, společné základní porozumění, společné cíle a jasný název. Tyto skupiny byly přístupné lidem mimo skupinu a byly schopné a ochotné vstupovat do spojenectví. Mohly se také lépe postarat o lidi, kteří projevili zájem, zejména mladé, kteří vytvářeli skupiny Antifa Jugendfront, skupiny „antifašistické mládežnické fronty“. Skupiny také prezentovaly své pozice veřejně a to způsobem, jenž je otevřený participaci.

Důležitá byla také dočasná spojenectví s jinými skupinami mimo autonomní hnutí, jako jsou jiné levicové skupiny, odbory, Strana zelených, mládežnická organizace Sociální demokracie atd. Stejně jako byla tato spojenectví důležitá, bylo nezbytné udržovat v těchto spojenectvích naše pozice a naše formy. To znamená – mít alespoň na symbolické rovině – autonomní stanovisko a radikální vyjádření – např. použití politiky a taktiky černého bloku na demonstracích.

To mě přivádí k dalšímu bodu – k významu lepšího PR a k zájmu o mediální obraz. To neznamená spolupráci s masmédii, ale jejich využívání k utváření obrazů pro veřejnost, jež se dnes staly – díky mechanismům fungování médií a politiky – součástí „společnosti spektáklu“.

Pokud jde o všechny tyto důležité body – ustavení skupin se společným politickým základem, angažmá v mediální politice, politizaci mládeže, vytváření spojenectví s reformisty a věnování se konkrétní praxi – nejdůležitější bylo zaměřit se na antifašismus: antifu.

Tyto teoretické a strategické úvahy byly ohromeny a redukovány implozí „reálně socialistických“ států a východoněmecké NDR a procesem německého znovusjednocení. V raných 90. letech to přineslo obecné klima nacionalismu a nesmírné oživení fašistických skupin a fašistických útoků, včetně skutečných pogromů. Útoky měly za následek desítky mrtvý lidí. Antifa tak tehdy byla otázkou sebeobrany, zvláště v bývalé NDR, kde je dodnes situace mnohem horší. Myslím, že toto obecné klima a nutnost sebeobrany na začátku 90. let, čemuž jsme říkali Die antifaschistische Selbsthilfe organisieren („organizovat antifašistickou svépomoc“), jsou celkem podobné situaci, kterou máte ve Spojených státech po zvolení Donalda Trumpa.

Přes tyto důvody pro vznik antify ale nesmíme zapomínat, že autonomní politika byla vždy vedena kolem konkrétních bojů jako protiválečné hnutí, protijaderné hnutí, obsazování domů atd. Cílem nicméně vždy bylo bojovat za víc a využít tato jednotlivá témata k politizaci lidí a k radikalizaci bojů a lidí, kteří jsou už do těchto bojů zapojeni nebo jsou na nich zainteresovaní.

Antifašismus je tedy jedním z těchto bojů, jež pro nás představují antikapitalismus, antiimperialismus a boj proti státu obecně. Šlo o jedno z důležitých témat, jež byla společná autonomnímu hnutí a jež mohla být výchozími body pro utváření konkrétních spojenectví, organizovaných kolem akcí jako blokády fašistických demonstrací.

I když se veškerá politika dělala pod obecným termínem „autonomní antify“, byly tyto skupiny obvykle vnitřně organizované do pracovních skupin, jež se zabývaly odlišnými tématy. Šlo pořád o to využít jednoho boje, jenž vyjadřuje kritiku kapitalistické společnosti obecně, a radikalizovat prostřednictvím antify další lidi a situace obecně.

Můžeš představit, jak se organizuje autonomní antifa – od lokálních afinitních skupin po širší formace? Řekni o vašich národních organizacích a sítích a o tom, co dobře fungovalo, a co ne.

Bender: Výsledkem těchto diskusí o organizování nebyl jen nový styl politiky v jednotlivých antifašistických skupinách, jenž byl odlišný od volných vazeb kolem autonomních prostorů a různých bojů, ale také snaha o širší způsob organizování, to znamená organizování na celostátní úrovni.

Spor byl, zjednodušeně řečeno, kolem otázky „organizace nebo organizování se?”. Skupiny, které mezi antifašistickými skupinami obhajovaly budování celostátní organizace, iniciovaly vznik tzv. Antifaschistische Aktion/Bundesweite Organisation, AA/BO (Antifašistická akce/Celostátní organizace).

AA/BO vznikla v roce 1992 po velkém setkání s účastí mnoha zainteresovaných autonomních skupin nebo částí autonomních infrastruktur. Nakonec se nicméně zapojilo jen jedenáct skupin a organizace byla terčem velké kritiky. Jedním z výsledků kritiky byl rozvoj na síťování založených struktur, jež byly nazvány Bundesweites Antifa Treffen (BAT). BAT začaly dva roky po vzniku AA/BO jako reakce těch, kdo také viděli potřebu organizovat se, ale měli za to, že by se tak mělo dít jinou formou. Zatímco se AA/BO zaměřovalo na společnou praxi a jednotu v už celkem dobře organizovaných antifašistických skupinách, BAT akceptovalo jistý stupeň otevřenosti a typ organizování založený více na diskusi.

Rozlišení organizace a organizování bylo tedy přítomno u obou těchto skupin. Co obě skupiny spojovalo, byla touha lépe se organizovat a iniciovat pod hlavičkou antify akce a spojenectví.

Přes odlišnosti v přístupu k otázce, jak se organizovat, znamenala antifa v obou přístupech vždy víc než jen boj proti náckům a jejich infrastruktuře. Stranou skutečnosti, že většina antifašistických skupin se (stejně jako autonomní hnutí předtím) věnovala jiným tématům, akce ve jménu antify vždy kladly důraz na antikapitalistickou kritiku a politiku v různých formách. Obecně se vyznačovaly militantním a revolučním přístupem.

Jaký je váš vztah k dalším evropským a mezinárodním hnutím a organizacím? Jak se autonomní a antifašistické hnutí vztahuje k antiimperialismu?

Bender: Antiimperialismus byl jednou z agend autonomního hnutí 80. let. Současně byl antiimperialismus scénou a komunitou o sobě. Existovalo množství překryvů, antiimperialistické skupiny nicméně měly své vlastní sebeporozumění, svá vlastní setkávání a diskuse. V té době stále ještě existovaly ozbrojené skupiny a ozbrojený boj a to nejen v Německu ale i v dalších evropských zemích. V Německu jsme měli například Revoluční buňky a Frakci rudé armády (RAF). Antiimperialistická politika se často odehrávala v prostředí tohoto druhu ozbrojeného boje a často odkazovala k bojům vedených tímto typem ozbrojených skupin nejen v Evropě, ale také na místech jako Střední východ nebo Latinská Amerika. Organizované antiimperialistické skupiny s autonomním hnutím spojoval boj proti státní represi a proti institucím jako NATO. Sdíleli jsme také myšlenku sebeorganizace mimo klasickou politiku komunistické strany. Byla to nicméně zejména otázka nezbytné míry militantnosti – se všemi svými důsledky – co vyvolalo kontroverzní diskuse a vedlo to k oddělení ozbrojených skupin od širší autonomní scény.

Ještě důležitější byla pravděpodobně ostrá kritika, jež se objevila koncem 80. let, když se jako důležitá pozice etabloval antinacionalismus. Dokud se zaměřoval na německý nacionalismus, jenž se po sjednocení země stal celkem velkým problémem, byl antinacionalismus společným cílem. Kritika šla ale za rámec německého nacionalismu a zaměřila se na nacionalismus a budování národa v historii „reálného socialismu“ a politiku sociálně demokratických i komunistických stran a na národně-osvobozenecká hnutí a antiimperialismus obecně.

S ohledem na old-school antiimperialismus 70. a 80. let: i když tu ještě existuje několik malých skupin, je tento typ politiky mrtvý. Byl nahrazen novým zaměřením, jež pociťovalo potřebu antiimperialismu v nových formách a zvláště na novém teoretickém základě. Současným základem pro antiimperialismus je antirasismus, postkoloniální kritika, solidarita s uprchlíky a boj proti režimům usilujícím o kontrolu migrace atd.

V jaké situaci je teď antifa v Německu? Zajímá mě především „post-antifa“ politika. Řekni něco o tom, co se myslí spojením „antifa detour“. Jaké jsou limity antify? Jak se může antifa plně rozvinout do revolučního hnutí, nad rámec porážky fašismu?

Bender: „Post-“ znamená – tak jako ve všech případech, kde se tahle předpona používá – že spojení pořád existuje, že tu není nic skutečně nového nebo jiného, co by nahradilo antifu, ale že současná politika už nefunguje pod touhle nálepkou. Politická práce je už více než dekádu více o organizování, včetně organizování teoretických diskusí o kapitalismu, krizi a prekaritě, o commons a komunismu atd. Tyto skupiny jsou také často označovány jako postautonomní. Myslím, že předpona „post-“ v důsledku znamená také návrat na začátek: k antifě všech generací a k jejím různým stádiím, jež můžeme rozlišit od 70. let. Měli jsme tu antifu, která začala uvnitř K-skupin, pak byla součástí autonomního hnutí v 80. letech, pak tu byly revoluční antifašistické skupiny v 90. letech, po kterých přišla pop antifa. A dnes tu máme post-antifu. Antifa každopádně od svých počátků byla založena na antikapitalismu.

Myslím, že není přehnané říct, že v Německu obecně, spíše než v jakékoliv jiné zemi, byly poslední generace radikální levice politizovány dvěma tématy: „normálním“ antikapitalismem, podobně jako v jiných zemích, a zvláště pak národním socialismem a holokaustem. Druhé téma je radikální levicí interpretováno jako reakční odpověď na kapitalismus, jež přišla z nitra kapitalismu samého, jako antikapitalistická vzpoura, nebo dokonce revoluce, v kapitalismu samotném. Národní socialismus byl ale také selháním pracující třídy a jejích organizátorů, stejně jako populace jako celku, což v německé radikální levici vytvořilo velkou nedůvěru ke všem formám populismu, nacionalismu a zkratkovitého antikapitalismu, společně s uvědoměním si významu antisemitismu nejen pro celou myšlenku a ideologii národního socialismu, ale také pro způsob, jímž je kapitalistická modernita a její krize ideologicky zpracovávána a „řešena“ masami.

Myslím ale, že pravým předmětem kritiky je vnitřní spojení mezi kapitalismem a fašismem a dalšími autoritářskými formami politiky a obrat od liberální demokracie k jejímu Druhému. A stejně tomu je s ostatními formami, jež radikální levice kritizuje, jako jsou všechny formy tzv. politiky identit. Spojení mezi kapitalismem a sexismem, rasismem, antisemitismem, homofobií a tak dále, je třeba učinit explicitními. Už kritika tohoto vnitřního vztahu ke kapitalismu na politické a politicko-praktické rovině je radikální a dokonce revoluční politikou.

V případě antify, je toto spojení „jen“ nejdrastičtějším a někdy také nejurgentnějším. Spojení s represivními, antiemancipatorními formami není jen drastičtější, existují tu také ideologické překryvy. Omezení jsou stejná jako u jiných problémů. Lidé říkají: „Ok, fašismus je špatný, stejně jako rasismus, sexismus, nacionalismus atd. Ale liberální demokracie, právo a pořádek, stát a jeho instituce nás chrání. Kapitalismus není zodpovědný za tyto formy.“ A to je všechno pravda. A přesto musíme na jedné straně trvat na tom, že nemůžeme mluvit o těchto formách, aniž bychom mluvili o kapitalistických formách a o tom, jak také – vedle „čistě“ ekonomické nerovnosti a souvisejících problémů – produkují ideologii. A na druhé straně musíme používat tento „čistý“ kapitalismus ke kritice jeho zkratkovitých, ideologických forem (sebe)kritiky jako je antikapitalismus národního socialismu nebo pravicového populismu. Naše kritika míří také na fakt, že kapitalismus produkuje své vlastní zkratkovité ideologické porozumění. Neoliberální devastace není jen ekonomická ale také sociální. Zbídačování a chudoba, k nimž dnes vede kapitalismus, jsou v našich společnostech méně ekonomické a více sociální, kulturní a politické.

V čem se německá antifa během let poučila? Co by mohlo být užitečné pro ty z nás, kdo se ve Spojených státech organizujeme proti fašismu?

Bender: Situace, v jaké se právě ve Spojených státech nalézáte, se zdá být v mnohém podobná situaci v Německu počátkem 90. let, kde bylo po sjednocení země politické klima, jež přispělo k masivnímu oživení nacionalismu v celé společnosti a nárůstu aktivismu fašistických skupin. Naší odpovědí bylo organizování se s cílem sebeobrany a propagace.

Toto klima ve Spojených státech ale nevzniklo v důsledku imploze „reálně existujícího socialismu“ a sjednocení země, ale v důsledku krize finančního kapitalismu a delegitimizace neoliberalismu. To primárně přineslo autoritářko-technokratická řešení, prosazovaná ještě „starými elitami“ a převzatá pravicovými populisty, náboženskými fundamentalisty a také „lehčími“ formami fašismu. Tyto formy by měly být konfrontovány jiným způsobem než fašismus old-school střihu. A tady se nacházejí všichni antifašisté ve stejné situaci. Spojené státy jsou možná napřed, jelikož tady je populismus už u moci, podobně jako v Maďarsku nebo Turecku.

Jednou z mála cool věcí v německé radikální levici je to, že se v antifě dalo dohromady několik věcí. Německá antifa rozvíjela analýzu, teorii a kritiku, jež byla radikální jako marxistická a kritická teorie, a organizovala se podobně jako K-skupiny v 70. letech. Současně jsme ale – poučeni anarchismem – proti autoritářství a represivním formám. A to všechno se dělalo v duchu punku a bylo to sexy a „forever-young“ jako pop. Netvrdím, že to všechno beze zbytku funguje, ale cíl a touha tu jsou. Nevím, zda to je pro soudruhy ve Spojených státech užitečné, ale nevidím tam tuto kombinaci a vím, že tamní soudruzi toto promísení zmíněných prvků také postrádají. V USA se různé politické a subkulturní scény zdají být celkem oddělené, ale je možné, že jsou připraveny k většímu promísení.

Myslím také, že v navazování širších spojenectví s neradikálními levičáky, tento postoj, o který se v německé antifě snažíme, pomáhá: být tak radikální v teoretické analýze a kritice, jak je to možné, nesmiřitelně proti fašismu, a věrní vlastní zkušenosti a militantní praxi, zároveň ale také flexibilní v různých situacích a ve vztahu k různým politickým partnerům.

Pro německou antifu bylo dále důležité používat antifašismus k poukázání na skrytá spojení mezi kapitalismem, liberální demokracií a individuální svobodou převracející se do svého pravého opaku: fašistické ideologie, fašistického masového hnutí a ničivých politik fašismu u moci. To odlišuje autonomní a antikapitalistický antifašismus od jiných politických sil: nejsou to jen militantní akce proti fašistům, ale také radikalita kritiky. Antifašistické rešerše (monitoring), kontramobilizace nebo doxing atd. jsou každodenní povinností, ale skutečným účelem je zaměřit se na toto hluché místo v kapitalismu a sebepochopení kapitalistické buržoazní společnosti.

V německé antifě byla nová také proměna chápání vztahu mezi teorií a praxí. Militantní akce, jako jsou tvrdé pouliční střety a přímé akce, jsou v nerevolučních časech, jako jsou tyto, vždy pouze symbolické. Je důležité přinést myšlenky širšímu publiku tak, aby přímé akce a pouliční boje měly abstraktní a teoretický dopad. Stejně – avšak v opačném směru – to funguje s organizováním a vytvářením teorie. Teorie je vždy velmi praktická – dokonce i v nejabstraktnějších formách a stylech. Je důležité pracovat na změně vědomí lidí a jít za status quo. V teorii a kritice máme prostor, kde můžeme být radikální, jak jen to je možné – což v současnosti není možné v politické akci.

Takže na jedné straně máme teorii a praxi, jež jsou zaměnitelné nebo dokonce totožné, na druhé straně ale musíme akceptovat tuto průrvu mezi nimi a zabývat se jí. Tuto průrvu ovšem můžeme proměnit ve výhodu. V naší teoretické práci můžeme jít dále, než teď můžeme jít v naší politické praxi, a naopak. V naší praktické politice můžeme zachovat klid a soustředit se na symbolické a subverzivní akce a jejich dopad. Protože se ale nenacházíme v revoluční situaci nebo v situaci, kdy může mít každá strategická nebo taktická chyba rozsáhlé důsledky, máme možnost být kreativní.

Bender je od 80. let aktivní v německém autonomním hnutí. Byl součástí skupiny Autonome Antifa (M) a celostátní organizace AA/BO (Antifaschistische Aktion/Bundesweite Organisation). Účastnil se všech „velkých akcí“, jako byly protesty proti summitům G8 a G20 nebo každoroční akce na 1. máje. V současnosti je členem berlínské skupiny TOP (Teorie, Organizace, Praxe), jež je organizována v alianci Ums Ganze. V Ums Ganze se organizují antinacionální, post-antifa skupiny, jež se zaměřují přímo na kritiku kapitalismu, a je součástí transnacionální antiautoritářské platformy Beyond Europe.

Paul O’Banion je dlouholetým organizátorem anarchistického hnutí, byl členem Love and Rage Revolutionary Anarchist Federation a jiných anarchistických a radikálních skupin. Od 80. let se účastní antirasistických a jiných militantních. Je stále aktivní.

Přeloženo z anglického originálu publikovaného původně v listopadu 2017 na americkém anarchistickém webu It’s Going Down.

K historii německého autonomního hnutí a k jeho transformaci k postautonomním formám politiky dále doporučujeme: