Proč by se radikální levice měla zajímat o logistiku? S touto otázkou se v následujícím textu snaží vypořádat berlínská antikapitalistická skupina Theorie.Organisation.Praxis [TOP Berlin]. Text vznikl v rámci mobilizace k protestům proti červencovému summitu skupiny G20 v Hamburku. Antiautoritářská aliance, v rámci které jsou TOP Berlin organizováni, nedávno vyzvala k akcím proti summitu G20, jež budou založeny na systémové spíše než personalizované kritice kapitalismu. Překlad výzvy jsme zveřejnili tady.

Summit skupiny G20 představuje pro radikální levici výzvu. Stejně jako mnozí jiní si klademe otázku, zda má smysl zapojovat se do mobilizace k protestům proti takovým summitům. Doba antiglobalizačního a alterglobalizačního hnutí je pryč. Současná krize ekonomiky a politiky je současně naneštěstí krizí radikální levice a jejích politických forem. Podmínky se ve skutečnosti ani trochu nezlepšily. Právě naopak. Neoliberalismus se přežil, ale je stále tady, zatímco globálně dochází jak v ulicích, tak v parlamentech k posunu doprava. To všechno ovlivňuje charakter tohoto summitu. Despotové, jako jsou Trump, Erdoğan a Putin, si budou podávat dveře s dobře známými administrátory neoliberalismu. Rozhodnutí uspořádat summit ne někde daleko, ale v centru města ukazuje, že vládnoucí elity se domnívají, že sedí pevně v sedlech. Má-li být konfrontován tento spektákl inscenovaného boje mezi špatnými alternativami autoritářského neoliberalismu a nacionalistického obratu, jež se spolu nakonec vždycky dohodnou, bude zásadní uniknout z tohoto falešného dilematu. Při příležitosti summitu G20 chceme zaměřit pozornost radikální levice na logistiku kapitálu. V následujícím textu ukážeme, že tenhle nápad není vůbec tak špatný, naopak – jde přímo k jádru současné situace.

Během čtvrtého kongresu německé antinacionální aliance …ums Ganze!, jenž se konal v listopadu loňského roku pod názvem reproduce(future) v Hamburku, jsme si kladli otázku po vztahu mezi technickou a sociální revolucí. Spolu s německým novinářem Tomaszem Koniczem a italským sociologem Sandro Mezzadrou jsme diskutovali o roli logistiky v globálním kapitalismu stejně jako v možné komunistické společnosti. Přes její klíčový význam pro globální kapitál se německá levice o logistiku zajímá velmi málo. Už v 70. letech, v době začínající kontejnerizace přístavních měst, jako je Janov, přitom italští aktivisté začali na tomto poli získávat cenné zkušenosti.

Logistika ale není produktem minulého století. Objevila se mimo jiné v souvislosti s dodávkami zásob při vojenských operacích. Dnes logistika odkazuje k vědění, technikám a společnostem, jež se zabývají přepravou zboží a stále více také produkčních prostředků. Od počátků kapitalismu a produkce a prodeje zboží, které je jsou pro něj centrální, tu existoval problém, jak může být distribuce organizována rychle, efektivně a ziskově. Už první velké evropské obchodní společnosti, tzv. obchodní kapitál, vyvinuly rané formy logistiky. Tato raná logistika současně rozšířila dopravu lidí a zboží na globální úroveň. Tento proce umožnil to, čemu se později začalo říkat „globalizace“.

Logistika nenáleží k produkci, oběhu ani distribuci kapitálu, představuje spojení mezi nimi. Co více, propojuje prostorovou a časovou dimenzi kapitálu. Konečně, logistika spojuje jeho ekonomickou, politickou, vojenskou a teritoriální moc. Logistika vymezuje bojiště a jako materiální protiklad internetu zajišťuje vnitřní komunikaci a zpracování informací. Je-li třeba, abychom přemýšleli o kapitalistickém způsobu produkce z perspektivy jeho naprosté reprodukce (materiální, biopolitické, ideologické, sociální, atd.), je logistika infrastrukturou této reprodukce. Proč by se o ní radikální levice měla zajímat? Přinejmenším v teorii existují alespoň dvě odpovědi na tuto otázku: Logistická infrastruktura na jedné straně sama vytváří slabá místa v kapitalistickém způsobu produkce, čehož mohou využít antagonistické síly k odporu. Na druhé straně by logistika mohla být základem nebo alespoň výchozím bodem k překonání místních omezení a k vytváření možností svobodných sdružení v globálním měřítku.

Revoluce v logistice – Logistika dnes

Vynález kontejnerů v 50. letech radikálně proměnil dopravu. Tato „revoluce v logistice“ a její následující standardizace daly vzniknout paradigmatu mobility, jež utváří kapitalismus v jeho současné, globální podobě. K tomu, aby bylo dopraveno zboží ve správném množství s nejnižšími náklady ve správný čas na správné místo, nebyly reorganizovány jen dodavatelské řetězce, změnily se také celé podmínky samotné produkce. Just-in-time produkce, jež byla poprvé zavedena v 80. letech Toyotou, vedla díky racionalizaci v dopravě k harmonizaci mezi produkcí a prodejem. Efektivní organizace přepravy usnadnila zavedení modelu produkce v transnacionálních společnostech, což celý proces rozložilo prostorově a organizačně.

Namísto produkce většiny zboží ve fordistické továrně na jednom místě, logistika umožňuje distribuovat výrobní fáze mezi řadu subdodavatelů po celé planetě a vydělávat na místních výhodách, jako jsou třeba nízké daně nebo nízké náklady na práci. Standardizace umožnila enormní nárůst automatizace produkce. Tento vývoj umožnil zaútočit na (organizovanou) moc dělníků, jež se ve velkých továrnách vyvinula během 60. let. Logistika je válečným uměním kapitálu.

Materiál pro výrobu je v současnosti v neustálém pohybu. Je v podstatě „uskladňován“ na cestě mezi poskytovateli a příjemci. Díky racionalizaci se předpokládá, že bude kdykoliv k dispozici, zatímco se sníží náklady na jeho skladování. Digitalizace enormně zhušťuje toto řetězení a radikálně urychluje pohyb zboží. Proces produkce je podřízen požadavkům oběhu skrze bezprostřední přenášení změn v poptávce datovými sítěmi. Flexibilní dodavatelské řetězce se neustále optimalizují.

Zjednodušeně můžeme říct, že na rozdíl od poválečného kapitalismu jsou v současnosti produkční procesy stále více kontrolovány dodavatelskými řetězci. To je obzvláště zřejmé u korporací, jako je Amazon nebo Wal-Mart, jež můžeme primárně chápat jako logistické společnosti převlečené za prodejce. Zejména Wal-Mart určuje zas a znova globální standardy na poli logistiky, např. zavedením čárových kódů. Tato korporace dováží do Spojených států zdaleka nejvíce zboží, distribuuje ho do svých 9000 poboček, a pokud jde o dohled a administraci svých transportních tras, spoléhá se na největší civilní satelitní systém na světě. Wal-Mart zaměstnává více než dva miliony lidí. Dva tisíce z nich se věnují výhradně predikci spotřebního chování jejich zákazníků. Aby tato gigantická síť fungovala hladce a efektivně, musí být produkce zcela přizpůsobena dodavatelským řetězcům.

To má závažné důsledky, zvláště pro zaměstnance. Korporace rovněž udávají trendy, pokud jde o prekarizaci pracovních podmínek a jejich distribuci podle dimenzí založených na genderu a rase. Zvláště v sektoru služeb vede aplikace logistiky k vytváření nových, nejistých a prekérních pracovních míst, čehož příkladem jsou roznáškové služby jako Foodora¹ nebo Movinga².

Jak můžeme vidět, podmínky distribuce jsou vnucovány produkci. To ale nevede ke standardizaci podmínek produkce. Tento proces místo toho přináší jejich multiplikaci, ve smyslu pokračujícího oddělování a prostorové reorganizace výrobních fází. To se děje mimo to, co bylo dosud popisováno jako mezinárodní dělba práce, protože tu nejde jen o mezinárodně fungující korporace, jež přesouvají svoji produkci do levnějších zemí. Pod kontrolou řetězců zhodnocování je pracovní síla místo toho vyjednávána a rozdělována transnacionálně. Třída námezdně pracujících je ještě více fragmentována, individualizována a izolována. Fragmentace produkčních procesů v mnoha společnostech a požadavek flexibility kladený dodavatelskými řetězci, stejně jako zvyšující se automatizací, jež byla umožněna standardizací prostřednictvím kontejnerizace a logistikou, mimo jiné stupňuje konkurenci mezi dělníky a rozděluje pracovní sílu. Kapitál tímto způsobem neutralizuje vyjednávací moc pracujících, zvláště v oblasti produkce. To dláždí cestu ke snižování bezpečnostních standardů a zesilování vykořisťování.

Po mezidobí, v němž byly alespoň v kapitalistických centrech mírněny třídní boje sociálním státem, nám dnes kapitalismus všude připomíná své mimořádně krvavé začátky: V kritických diskusích v Latinské Americe, kde se tyto charakteristiky objevily v obzvlášť velké míře, se těmto staronovým metodám akumulace říká výstižně neo-extraktivismus. Podle Sandro Mezzadry tato „dynamika extrahování” ztělesňuje rozvoj kapitalismu. Spojení mezi logistikou, dobýváním zdrojů a financializací proto považuje za rozhodující pro porozumění současné kompozici kapitálu, procesům zhodnocování a nadvládě nad lidskou pracovní silou. Objevují se nové formy regulace práce, nové způsoby nadvlády a kontroly, stejně jako nové formy odporu a sebeporozumění dělníků, jež se nepřímo vztahují k omezením globálního, národního a lokálního.

To dobře ilustruje následující příklad. Austrálii se díky své daňové politice a politice škrtů stejně jako vývozu primárních surovin podařilo relativně vyhnout závažným důsledkům globální ekonomické krize. Vzhledem ke zhoršené ekonomické situaci v dovozních zemích nemohly být základní druhy zboží prodávány se ziskem. Bylo zapotřebí nějaké alternativy. Ta byla nalezena v tzv. vzácných kovech: Zvláště v kovech potřebných pro výrobu smartphonů, tabletů a plazmových televizí. Poptávka po vzácných kovech se znásobila s nástupem digitalizace. Konec tohoto trendu není v dohledu. Vzácné kovy ale nejsou na zemi „volně“ dostupné. Jsou součástí určitých hornin a jen zřídka se nacházejí v ekonomicky využitelném množství. To je důvod, proč je třeba je komplikovanými procesy filtrovat z hornin. To má devastující dlouhodobé dopady na životní prostředí a lidi – v neposlední řadě protože procesy filtrování zanechávají radioaktivní rezidua.

Kvůli vlastní zvýšené potřebě a sérii cenových manipulací snížila Čína v roce 2011, v té době hlavní vývozce, zásadně objem svého vývozu vzácných kovů. Vznikla tak díra v nabídkových řetězcích pro příslušná elektronická zařízení. Australská těžební korporace Lynas toho chtěla využít ve svůj prospěch. Pod jejím vedením byl poblíž Kuantanu v nedaleké Malajsii zbudován největší a nejmodernější provoz pro třídění minerálních rud. Jeho cílem je etablovat se jako logistické centrum („hub“), což zaručí efektivní distribuci vytěženého materiálu. Stává se tak místem ve světové logistické síti a získává pozici v globální konkurenci. To ukazuje, jak úzce jsou tyto sektory propojeny, a jaké závislosti z toho vyplývají. Logistika a její racionalizace jsou dnes životně důležité pro zhodnocování kapitálu. Prostřednictvím této hlavní role formuje a strukturuje naše každodenní životy a vnímání, a to nejen kontinuálně ale také stále více extenzivně.

Kontralogistika? Sabotáže a budování infrastuktury solidarity

Je-li logistika klíčová pro fungování kapitalistického způsobu produkce a současného režimu akumulace, jaké v tomto kontextu mohou být úspěšné formy odporu? Je zřejmé, že místo možného útoku představuje pečlivě načasovaná manipulace se zbožím. Kvůli ústřednímu významu just-in-time produkce, neexistuje prostor pro vyrovnání nedostatku. Řetězce, které jsou zodpovědné za likvidaci moci továrních dělníků, jsou ve skutečnosti samy zranitelné. K narušení dochází například v důsledku zemětřesení nebo technických poruch, jinými slovy neštěstí. V tom tkví ironie logistického osudu kapitálu: Není to tak dávno, co gigantická dopravní loď „Cape Leonidas“ v důsledku poruchy motoru zablokovala lodní přepravu na řece Labi v Hamburku.

Logistika může být také narušena cíleně, např. blokádami dodavatelské infrastruktury. Může být narušena dokonce i těmi, kdo v tomto sektoru obvykle nepracují, ale jsou bezprostředně ovlivňováni jejím působením. Existuje několik příkladů takových intervencí, z nichž se můžeme učit: Argentinští piqueteros, kteří blokovali důležité ulice, hnutí NoTav, jež bojuje proti destrukci italského údolí Val di Susa v důsledku výstavby tratě rychlovlaku, nebo nedávné boje ve Foodoře, Avisu nebo GLS ve Spojeném království a Itálii. Vedle těchto příkladů byla zvlášť inspirativní blokáda přístavu aktivisty Occupy Oakland v roce 2011. Tak jako restrukturalizace kapitálu omezila kapacitu dělníků v továrnách jednat, poskytuje časově citlivá přeprava mnoho nových míst mimo samotné továrny, na něž mohou sociální hnutí udeřit, aby narušila zhodnocování.

Efektivní antikapitalistické hnutí ale potřebuje víc než jednotlivé přímé akce. Protože kapitál je organizovaný globálně, nebo – jinými slovy – protože logistika představuje globální organizaci kapitálu, naše boje musí být také transnacionální. Více než kdy dříve je zřejmé, že kapitalismus nemůže být překonán ani reformován v jednotlivých státech. To se ukázalo nedávno v Řecku, kde nastoupila sociálně demokratická SYRIZA, aby bojovala proti diktátu politiky škrtů, dnes se ale proměnila v jejího administrátora.

Musíme místo toho „následovat logistiku“ a spojovat se napříč národními hranicemi. Mezi takové pokusy patří např. síť transnacionální sociální stávky, Mezinárodní federace pracovníků v obchodu (ITF), nebo skupiny Women Help Women v oblasti reprodukce. Pouhé blokády nebo sabotáže logistiky stále ale nestačí, protože: „[…] obzvláště jako komunisté se musíme zaměřovat na problém konstituující se moci, kolektivní přisvojování si „sdíleného“ jako základu radikálně nových sociálních vztahů, neomezovaných vykořisťováním, rasismem a sexismem”. (Mezzadra). Diskuse o konceptu „kontralogistiky“ často upřednostňují sabotáže. Všimněme si například touhy po ničení v textech Neviditelného výboru. Tato fixace na sabotáže a povstání ale může vést k záměně zhroucení kapitalismu za jeho překonání. To sice vede k obnažování slabin a systémových bodů zlomu, současně to ale vyvolává jeho restauraci, optimalizaci a ochranu. Opravy, monitoring a prevence jako záležitosti bezpečnostního nebo pojišťovacího průmyslu se v rámci logistiky staly ziskovým byznysem.

Hlavní otázkou našeho kongresu bylo: Můžeme použít technologie pro emancipační cíle? V tomto kontextu má logistika stejně problematický status jako produkční prostředky a technika. Stejně jako ony je logistika určená kapitalismem. Nemůže být jednoduše oddělena nebo abstrahována od svého kapitalistického účelu a přisvojena jiným typem společnosti. Nejen že žádná rozsáhlá socializace není myslitelná bez logistiky, dosud nevíme, jak by kontralogistika měla vypadat, ani to, zda by v komunismu měla logistika vůbec existovat. To vnímáme jako výzvu: Technický pokrok nám umožňuje přemýšlet o zrušení lidské práce a o globální redistribuci statků s cílem uspokojování potřeb všech lidí. Nemůže být nicméně převedena a okamžitě přisvojena. Musíme namísto toho „myslet techniku a logistiku zcela novým způsobem“ (Konicz). Co pak zůstane ze současných sítí logistiky? Jak uvidíme, nebude toho možná mnoho.

Naše boje nicméně potřebují svoji vlastní logistiku, i když radikálně odlišnou od té kapitalistické. Její sociální charakter ji definuje jako inherentně odlišnou od nutnosti zhodnocování. Abychom dosáhli našich cílů, musíme nevyhnutelně používat, přisvojovat si, budovat a rozšiřovat to, co tu – jako protějšek ke konceptu kapitalistické logistiky – navrhujeme nazývat sociální infrastrukturou nebo solidární infrastrukturou. Pod tímto konceptem rozumíme věci tak rozličné jako sociální centra, podpůrné sítě proti vystěhováním nebo represi, sebeorganizované sportovní akce či jazykové kurzy, komunikační kanály, solidární kliniky v Řecku nebo dokonce prostou otázku, jestli na příští demonstraci bude solidární kuchyň. V tomto dvojím smyslu, jako bod útoku a jako výchozí bod, se logistika stane pro antikapitalistické boje tím, čím byly pracovní stůl, montážní linka a tovární brána pro dělnické hnutí v 70. letech. Je tu možnost propojit a rozšířit ty sociální boje, jež byly marginalizovány zdůrazňováním figury „dělníka“ a jejího údajného revolučního významu: Pečující pracovníky s uprchlickým hnutím a boji, těch, kdo jsou ohroženi gentrifikací se stávkujícími přístavními dělníky a všechny zmíněné s aktivisty klimatického hnutí, atd. Mluvíme-li o „kontralogistice“, nestačí zdůrazňovat odlišnost a autonomii sociálních bojů. Boje proti logistice a kolem ní je třeba spojit, aniž bychom je monopolizovali a zbavili autonomie. Právě to stavíme do opozice k současnému neoliberálnímu bloku, stejně jako k veškeré krvavé realitě národního: Pracující a nepracující celého světa – spojte se v kontralogistice!

Tento článek původně vyšel původně v únoru 2017 v němčině v lower class magazine. Anglický překlad je k dispozici na stránkách transnacionální platformy Beyond Europe.